!Ukázky z knih!Hvězda ruské literární fantastiky Sergej Lukjaněnko se českým čtenářům představil jako autor sci-fi, hororu i městské a humoristické fantasy. V dubnu se jeho fanoušci mohou díky nakladatelstvím Triton a Argo tešit na nové vydání knihy Spektrum. Přečtěte si ukázku.
Ilustrace na obálce knihy Spektrum
V kanálu hned vedle nich cosi hlasitě plesklo. Martin se otočil právě včas, aby spatřil tuleňoida, který se celou horní polovinou těla vynořil z vody. Černá srst se vlhce zaleskla ve slunci, mohutná ploutev učinila prudký švih kupředu – a vzduchem zasvištěl jakýsi malý předmět.
Ira Poluškinová se zachvěla, celá se napjala, jako by ji zasáhl elektrický proud, a umlkla. Z otevřených úst se jí vyřinul tenký rovný pramínek tmavé krve. Dívka stále stejně strnule upadla na tvář a otřesený Martin spatřil zkrvavený trn, který se jí zabodl do šíje někde v oblasti sedmého obratle.
Tuleňoid se hlučně ponořil.
Všude kolem zavládl zmatek. Dospělí řvali, děti brečely, v Klimově ruce se neznámo odkud objevil revolver – ředitel běžel podél kanálu a sázel do vody kulku za kulkou. Jedna z indiánek se sklonila nad Irou. Druhá, s obrovitým kuchyňským nožem v ruce, přeskočila kanál a hnala se zjevně do míst, kudy tuleňoid musel v každém případě proplout. Martin pádil v jejích stopách a rychle se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí.
Tuleňoid se řítil kanálem s bleskurychlou grácií nefalšovaného obyvatele vodního světa. Za ním se jako dým táhl temný závoj – jedna z Klimových střel zřejmě zasáhla cíl. Martin na vteřinku počkal, aby si paže stačily na váhu remingtonky zvyknout, a pak zahájil palbu.
Trefil napotřetí, přesně do ploutve, jak měl v úmyslu. Tuleň se začal točit na místě a celý se prohnul, jako by se do zraněného místa chtěl zakousnout. Indiánka si jediným pohybem shodila šaty, připravila se ke skoku, nůž uchopila co nejšikovněji a tázavě pohlédla na Martina.
Ten zavrtěl hlavou. Počkal, až se tuleňoid pokusí vyrazit dál, a prostřelil mu druhou ploutev.
Za pár minut, když kolonisté krvácejícího cizáka vytáhli na kamenný povrch ostrůvku, si Martin hodil karabinu přes rameno, vytáhl z holenního pouzdra nůž a sklonil se nad zraněným:
„Tvá jediná šance přežít je, že nám teď hned všechno vysypeš!“ vybafl na něj.
„Zbláznil ses, Martine?“ zahučel temně Klim. Přiložil revolver k poškubávající se hlavě a stiskl spoušť.
Martin odskočil a setřel si z tváře vystříklou krev. Najednou si vzpomněl na dívčina slova „vy jste mě zabil“.
„Byl to jediný svědek!“ vykřikl a sáhl po karabině. „A tys nechtěl, aby mluvil!“
Klim si povzdechl, nechal hlaveň revolveru klesnout do vody a opláchl z ní krev. Tuleňoid s rozdrcenou lebkou sebou ještě křečovitě poškubával. Páchlo to tu krví a střelným prachem.
„Neuměl mluvit. Byl něco jako pes, Martine.“
„Cože?!“
„Ty prostě nevíš, co je to za tvora. Je to živočich, který se jmenuje khannan! Geddarové si je drží jako my psy, jedině snad že tihle jsou o něco inteligentnější a umějí například zacházet s předměty. Klíčníci dovolují brát si s sebou ochočená zvířata – takhle geddarové dostali khannany na Knihovnu. V suchých světech dlouho nevydrží, ale tady se mají jako v ráji… A přitom klidně dokážou pomoct při rybaření a rádi si hrají s dětmi…“
Martin se vzpamatoval a nechal svou karabinu na pokoji. Pak zahuhlal:
„Promiň…, já jsem asi…“
„Ty ses asi rozhodl, že zlý šéf osady Klim zabil tu dívenku cizí rukou…, vlastně ploutví,“ odplivl si Klim do vody. „No dobře, zapomeňme na to. Ale vyslechnout bychom ho nemohli, Martine.“
Martin pohlédl na ostrůvek, na němž se kolem nehybné Iročky tísnili kolonisté. Rozběhl se k nim, aniž by sám věděl proč.
Dav se před ním rozestoupil. Dýchala ústy, z nichž stále unikala krev, a v těch ústech s hrůzou spatřil ostrý hrot trnu, který dívce zezadu proklál jazyk. Přidřepl a dotkl si Iřina těla v bláhové naději alespoň zčásti potlačit předsmrtný děs.
Žádný děs však v jejích očích neobjevil – jen nespokojenou dotčenost a kradoucí se spánek, spánek poslední a nejpevnější.
„Vypadněte odtud!“ zaječel kdosi těsně vedle jeho ucha ve snaze rozehnat zvědavé děti. Irina se ještě pokusila něco říct, ale nic z toho samozřejmě nebylo. Ve tváři znetvořené bolestí se rozhostila jakási mezní, sveřepá zavilost a Martin pocítil slabý dotek její ruky. Podíval se na její dlaně – ty pomalu a úporně skládaly písmeno za písmenem.
Než ruce vypověděly službu a dech se definitivně zastavil, stačila mu sdělit šest písmen a jednu číslici.
Martin jí přitiskl ucho k hrudi a pokusil se zaslechnout srdce. Její tělo bylo stále ještě teplé a pružné – mladé, krásné a zdravé tělo –, což mu připadalo tak obludně nesmyslné a nespravedlivé, že od ní vzápětí odskočil jako opařený.
Irina Poluškinová, věk sedmnáct let, příští pýcha pozemské jazykovědy, byla mrtvá.
Přišel Klim a chvíli tu postál s pohledem upřeným na Iru:
„Khannan po ní mrštil nabroušený rybí hřbet. Je to velice tvrdá kost, my sami ji často používáme na různé nástroje…“
„A mohl si tohle bodlo vyrobit sám?“ zeptal se Martin, který znovu klečel vedle mrtvé.
„Snadno. Khannan má velice šikovné ploutve, zakončené rudimentárními prsty. Rybu sežral a hřbetní kost pak nabrousil o kámen. Za pár tisíc let to nejspíš bude rozumná rasa…“ „Ale proč to udělal?“ zvedl Martin pohled ke Klimovi. „Copak tyhle zrůdy útočí na lidi?“
Klim zavrtěl hlavou:
„Nic takového se ještě nikdy nestalo. Nikdy. Fakt je, že několik khannanů se ztratilo nebo uteklo…, takže mohli zdivočet…“
„No dobře, ale zaútočit na děvče, stojící navíc ve skupině lidí?“ Martin by se možná i zasmál, kdyby to všechno nebylo tak tragické. „Klime, to zvíře se chovalo jako profesionální zabiják… nebo jako poštvaný pes… Na tom koneckonců nesejde. Toho určitě někdo poslal!“
