!Ukázky z knih!Kroniky Hagena von Stein od německého autora Andrého Wieslera uzavírá poslední část trilogie, Vlčí kletba, která právě vychází v nakladatelství Fantom Print. Přečtěte si ukázku.
Ilustrace na obálce knihy Vlčí kletba, autor: Lukáš Tuma
Vsunula ruku do kapsy tlusté zimní bundy, která nahradila vrstvy šatů z dřívějších staletí, aby vytáhla klíč, ale pak se zarazila. Něco nebylo v pořádku… Mezi dvěma nádechy nastražila uši, pátrala po vědomí, které předstíralo, že neexistuje.
Pak se jí na vrásčité rty vkradl smutný úsměv a opět ruku vytáhla. Nepoddajné prsty ještě neměly příležitost sevřít se kolem klíče, ale to ani nemusely. Jediným kopancem ošoupanými kanadami rozrazila dveře.
Ve vzduchu se vznášel poněkud zatuchlý pach svěceného rozmarýnového lektvaru. Vstoupila do krátké předsíně, tašky nechala lhostejně stát přede dveřmi a několikrát pomalu zamrkala. Ve zlomcích vteřiny, kdy už řasy nevpouštěly dovnitř okolní svět, ale oči ještě nebyly zavřené, spatřila znaky. V místech, kde byly napsány lektvarem na květovanou tapetu, zářily skoro neznatelně posvátné symboly a zaříkadla. Byly mezi nimi staré znaky, z nichž některé vymyslela sama, ale i nové, rozeznatelné podle hranatého, skoro moderního tvaru. Dobře by se hodily ke směsici graffiti na dveřích výtahu. S údivem zaznamenala, že některé jí byly šity přímo na tělo. Opravdu si dal práci.
Na okamžik jako by se symboly vydraly vpřed a chtěly s sebou strhnout i stěny předsíně. Hnědozelená barva tapety se spletí květů ze sedmdesátých let se vyklenula ke stařeně, chtěla ji rozdrtit, jako se mezi palcem a ukazováčkem drtí havěť.
Hagra se přiměla zhluboka dýchat, už se nebránila. Dovolila, aby magické symboly spoutaly její moc neviditelnými okovy, přijala zasahování do své mysli.
V kuchyni zacinkal šálek a zvuk porcelánu působil hlasitěji než hluk z ulice, který doléhal dovnitř ještě stále otevřenými dveřmi. Stařena je s povzdechem zavřela, zahákla do velké spony na zipu bundy dlouhý, žlutavě zrohovatělý nehet a rozepnula ho. Ke kuchyni zamířila teprve ve chvíli, kdy pověsila bundu na široký knoflík starého dřevěného věšáku, s povzdechem vytáhla sukovité nohy z bot a vklouzla do růžových plyšových pantoflí.
Seděl u stolu na jedné ze dvou vratkých židlí, a když stařena vstoupila do místnosti, dokonce vstal. Byl bledší než při jejich posledním setkání, plně teď přijal své dědictví. A jak byl vysoký! Jeho přitažlivá tvář skoro mizela za lampou, která visela příliš vysoko, než aby mohla stará žena sama vyměnit žárovku.
„Máš to zapotřebí?“ zeptala se a ukázala za sebe do chodby.
„Naučil jsem se opatrnosti,“ odpověděl a jeho hlas byl tak silný a plný života, že se nehodil k blecrovi. „Právě s tebou.“
Kroniky Hagena von Stein na Topzine.cz:
- Pán čarodějnic (ukázka z knihy, recenze Marka Hofmana)
- Štvanice na ďábla (ukázka z knihy, recenze Marka Hofmana)
Gestem, které bylo příliš teatrální, než aby bylo bezděčné, se chytil za srdce.
Stařena přikývla a posadila se na druhou židli. Mezi nimi ležela na dřevěném snídaňovém podnose bábovka, ještě kouřící, a v porcelánové váze vězel tucet tulipánů černých jako smůla. Forma na bábovku se nacházela v malém dřezu, jehož stříbro bylo zabarveno nesčetnými tinkturami a lektvary a poškrábáno těžkými bronzovými hrnci, které se skoro nedaly na plotně sporáku pořádně rozžhavit.
„Byl jsem tak smělý,“ řekl, když si všiml jejího pohledu, a také se opět posadil.
„Jednou sluha, vždycky sluha, co?“ řekla a zlomyslně se zasmála, když jeho tvář na okamžik potemněla. „Ach, vzpomínám si, že jsi kdysi míval smysl pro humor.“
„Ten zemřel se zbytkem,“ pronesl její zlověstný host, ale pak mu lehce škubl koutek úst a on zvedl levnou, zdeformovanou termosku, stojící vedle jeho šálku. „Kávu?“
Hagra přikývla. „Proč ne.“ Posunula šálek kousek dopředu a řekla: „Dost!“ když jej do poloviny naplnil tmavě černou tekutinou. Zbytek doplnila cukrem a několikrát nápoj řinčivě zamíchala.
Když ucítila na tváři jeho pohled, vzhlédla. „Čekala jsem tě už před sto lety…“
„Měl jsem důležitější věci na práci,“ řekl.
„Nesmysl. Prdlajs jsi měl na práci!“ odpověděla, sundala šálek z podšálku a vylila na něj trochu kávy. „Myslel sis, že rozkmitám tvůj trn.“ Ukázala mu na hruď, pak foukla na louži kávy a labužnicky ji vysála. Nápoj byl silný a tak sladký, že se skoro táhl – přesně jak to měla ráda.
Chvíli si ji měřil, hranaté rysy vážné, zamyšlené. Pak se pousmál a odhrnul si z obličeje pramen tmavých vlasů dlouhých až po ramena. „Možná.“
Nechala podšálek klesnout a sama teď k němu zamyšleně zvedla zrak; musela při tom lehce otočit hlavu, protože křivá záda jí už tak velké pohyby nedovolovala. Jeho přiznání ji udivilo. Velký král blecrů, pán nad všemi těmi, kteří se – aspoň v této zemi – nazývali upíry, připouští slabost?
„Ale teď jsem tady,“ řekl a hrozba v jeho hlase se nedala přeslechnout.
„Však už je načase,“ pravila, naklonila se, otevřela zásuvku vestavěné kuchyně a vytáhla z ní velký nůž. Povrch pracovní desky býval kdysi před mnoha desetiletími světle oranžový. Teď připomínal kvůli nesčetným skvrnám kůži zrzka, který zůstal příliš dlouho na slunci. „Už toho mám pomalu po krk!“
Rychlým pohybem zarazila nůž, ukrojila velký kus ořechové bábovky a pak další. Hagen nehnul brvou. Obyčejná čepel mu nikdy nemohla být nebezpečná, ne dnes jako blecrovi, a už vůbec ne kdysi jako wariwulfovi. Už to bylo opravdu tak dávno, co ukončila jeho život? Skoro šest set let?
„Na, vezmi si!“ pokynula mu. „Nebo i ty už piješ jenom krev?“
Zavrtěl hlavou, ale jiskra v jeho očích vzbudila její zvědavost. Mohl to být hněv, ale také lítost, nebo dokonce touha.
Bez uvažování udělala to, co dělávala vždycky, když ji lákalo nějaké tajemství. Vyslala svou mysl, pronikla chabým předivem zjevných myšlenek a… narazila na zeď, vybudovanou během staletí a propletenou jako úponky staré révy.
Její návštěvník přimhouřil oči a sevřel ruce ležící na stole v pěst, ale teď se ozvala stařenina ctižádost. Nemohla připustit, aby ji takový cucák nevpustil dovnitř. S hlubokým nádechem se ponořila hlouběji do svého nitra, jako blížící se vlna načerpala sílu z útoku a nahromadila moc, aby ji vrhla proti soupeřově obraně.
Výpad se formoval a mohutněl jako sílící tón. Náhle začaly šálky na stole řinčet, pak dokonce i nádobí ve skříni. Otřásající se kuchyň vyhrávala jako k pochodu.
Nakonec ale pata její věže povolila, zásoba se vyčerpala dřív, než stařena mohla proklát kopím z duševní energie soupeřův štít, a její síla se po něm svezla jako suchý písek.
„Hodně ses naučil,“ konstatovala a ztěžka dýchala. Mimoděk mlaskla jazykem. Když opět nabrala dech, udělala rukou odmítavé gesto a vstala, aby vyndala dva talíře a postavila je na stůl.
Ve zdánlivě nekonečném čase, který na to její staré tělo potřebovalo, zvedla mrtvola u jejího stolu kradmo ruku, aby se dotkla spánku.
„Cha!“ zvolala. „To jsem viděla!“
Její host pokrčil širokými rameny a klidně pronesl: „Byla jsi jednou z nejlepších.“
„Byla, jo?“ Položila na každý talíř kousek bábovky a jeden mu přisunula. „Jez! Bude to něco jako pohřební hostina.“
Blecr přikývl, čistými prsty, na nichž se takřka perleťově třpytily pěstěné nehty, si odlomil kousek bábovky a strčil si ho do úst.
„Proč teď?“ zeptala se a tiše se zachichotala, když se zadívala na vlastní nehty, které se zaryly do pečiva jako krtčí drápy. Nalila si na podšálek ještě trochu kávy a namočila si do ní světlou bábovku.
Host polkl a takřka omluvně řekl: „Nechci, aby ses mi zase připletla do cesty.“
Strčila si kašovitou hmotu do úst. „Docela se mi to povedlo,“ pronesla se sebeuspokojením.
„Ano,“ souhlasil.
Šelmovsky se na něj podívala. „Měla jsem na mysli bábovku.“
„Já taky,“ řekl bez mrknutí oka.
Ráda by mu vysvětlila, že udělala jen to, co bylo nutné, aby ochránila pospolitost nadpřirozených bytostí, aby zachovala Boží řád, ale nepochopil by to. A ona nechtěla vzbudit dojem, že prosí o život.
„A co je to tentokrát?“ zeptala se. „Sláva? Moc? Svoboda… čert ví, co sis s nimi chtěl počít. Není to bohatství, že ne? To bych byla moc zklamaná.“
Odsunul talíř, sáhl si do kapsičky u vesty obleku a vytáhl kapesní hodinky.
„Nic takového,“ odpověděl, odklopil víčko a vrhl na ně zkoumavý pohled.
„Takže?“ vyptávala se a srkala z podšálku kávu zhoustlou drobky z bábovky.
Vstal. „Jdou ti špatně hodiny.“ Dvěma kroky přešel k levným červeným hodinám z umělé hmoty, které visely na hřebíku na zdi, a nastavil je správně. Když se k ní opět otočil, světlo kuchyňské lampy se zatřepetalo.
Do srdce jí pronikl jakýsi nevýrazný pocit a způsobil, že její už tak ztuhlé údy ještě víc strnuly. Pochopila, že je to strach ze smrti. „Hlupačko,“ spílala si šeptem, ale nedokázala se přimět, aby se podívala na blecra. Pohledem vyhledala bledě modrý, sepraný vzor ubrusu a klouzala po něm, až narazila na růžové květy na váze a pak na černé tulipány v ní. Květiny pro mrtvého.
„Myslela jsem si, že není možné vyšlechtit úplně černé tulipány,“ řekla také proto, aby odvedla svou pozornost, a vyděsila se, jak slabě a křehce zní její hlas. Hlas staré ženy…
Domnívala se, že je na smrt připravená, někdy po ní dokonce toužila. Ale teď, když se před ní objevila v tak pohledné podobě, by si přece jen ráda ještě dopřála jedno dvě století. Máš strach ze smrti, nebo z umírání? zeptala se sama sebe v duchu, neuměla si ale odpovědět.
„Pro mě není nic nemožné,“ řekl její host a položil jí ruce na spánky. Mihotání žárovky zesílilo a teď se k němu přidalo i elektrické bzučení, které se ztlumilo, když jí mužovy měkké ruce přikryly uši.
„Počkej,“ řekla a on nechal ruce poslušně klesnout. Vstala a vytáhla ze skříně další dva talířky, položila je na kredenc a položila na ně stříbrné dezertní vidličky. „Pro nečekané hosty,“ vysvětlila a opět se posadila.
Jako by to byl poslední důležitý úkol jejího života, cítila, jak ji zaplavuje otupující klid. Tisíc let opravdu stačilo. „Jsem připravena.“
Na hlavě opět ucítila ruce, chladné a nevýrazné jako noční mlha. Strach rostl a s ním přišlo i poznání, stejně pevné a neodvratitelné, jako že po noci následuje ráno. „Budeš mě zakrátko následovat,“ řekla a její hlas byl opět pevný a rozhodný. Byla hagra, žádná churavá babička!
„Tomu nevěřím,“ odpověděl blecr a jediným pohybem jí zlomil vaz. Stařenou projela ostrá bolest a žárovka nad stolem s hlasitým třesknutím praskla. S hlavou vyvrácenou dozadu na okamžik zahlédla jeho skoro soucitnou tvář, pak bolest pominula… všechno pominulo. Stařena z lesa už nebyla.
