Miloslav Švandrlík a Jiří Winter-Neprakta jsou tvůrčí tandem zaručující skvělou zábavu. Jak je možné se u hororových, nervy drásajících povídek s mrtvolou na každém rohu, okrášlených nezaměnitelnými ilustracemi pobavit? Při četbě Draculova posledního doušku to bude každému okamžitě jasné.
Ilustrační foto, Foto: Daniel Husek, Topzine.cz
Tato nejnověji vydaná kniha Miloslava Švandrlíka plynule navazuje na oblíbenost jeho předchozí tvorby. Nejedná se o dílo ryze humorné, jak tomu bylo například v Neuvěřitelných příhodách žáků Kopyta a Mňouka, Černých baronech či souvisejících Kefalínových příhodách. Spíše se nechal inspirovat v podobných zákoutích, například ve sbírkách Drákulův švagr, Markýz de Sádlo, Hajlující upír nebo třeba 100 legend z hradů, měst a katakomb či Lásky komické a tragické.
Výsledek však bude tentýž. Opět se čtenář přistihne, že během četby má koutky úst významně zvednuté a znovu si bude říkat, jakou komickou pointu ten Pan spisovatel vymyslel. Nejčerstvější soubor povídek obsahuje celých 62 příběhů, jež spojuje více či méně patrná dávka tajemna a komična zároveň. Pouze v několika málo z nich čtenáře nepobaví rozuzlení mnohdy zcela nevinně vypadajícího vyprávění. A je úplně jedno, jestli je to díky humoru klasickému nebo černému jako smola.
Draculův poslední doušek
Ve většině povídek se jedná o jediný zásadní motiv. Je jím omyl či přehlédnutí, které mají následky vpravdě fatální. Ať již se jedná o ztrestání údajného vraha v povídce Promiňte omyl či o žertem pronesenou věštbu v příběhu Konec čistotného pána, jenž vrcholí mladíkovou společenskou zkázou, a nebo o Cikánčinu věštbu, jež končí dokonce smrtí. Tragické vyústění má taky jednoduchá záměna osob v Pomstě doktorky Galhové, která vede ke zmrzačení nevinného muže a další.
Většinou však autorovi nestačí poškádlit hrdiny jen tímto jediným způsobem. Nechá je také setkávat se s duchy, ať již pravými či falešnými, jako například v povídce Vila v Karpatech, Árie či Narozeniny. Konfrontuje je s dalšími nadpřirozenými bytostmi, jako jsou třeba hlavní hrdinky povídek Čarodějnice či Přeludy a Vadlejch, satanášové v příbězích Bloudění či Neochotný ďábel, krvesaj v Šumavském upíru či oživlé kostry z Kanadského žertíku. Poštěstí se jim setkat se s obyvatelem dalšího rozměru v povídce Šestá dimenze, stejně jako s kriminálními živly z masa a krve. To například v prózách Hřbitovní zloděj nebo Martinova loupež. Čekají na ně nevěrní muži i ženy v povídkách Co dokáží geny či Hře na pravdu, opilí budižkničemové stíhaní rukou zákona nebo podivíni a šarlatáni třeba z povídky Hobby.
Ať to či ono, pokaždé dokonalé
Čtenář neznalý pera Miloslava Švandrlíka možná nebude spojitost mezi humorem a hororovou tematikou čekat a nadmíru jej překvapí, protože při hororových příbězích je obvyklé spíše třást se hrůzou. Možná se mu tedy propojení těchto dvou žánrů na první pohled nebude zdát přirozené, ale jistě jen na ten první. Zjistí totiž, že i když se téměř ve všech povídkách vyskytují bytosti strašidelné a děs vzbuzující, nebo se jich zápletky nějak týkají, nečekaná pointa jej nakonec pobaví.
Obvykle se totiž, k zármutku hlavních protagonistů, stane něco, co zcela zhatí jejich plány či pečlivě promyšlené intriky. Jen v několika málo vyprávěních není vyvrcholení k smíchu, pousmání či lehkému úsměšku, ale spíše k smutnému povzdechu. Čtenář se postupně seznamuje s osůbkami, které na první pohled vypadají jako kdokoli z jeho okolí, a proto mu budou jejich problémy i jejich řešení okamžitě velmi blízké, ba téměř vlastní. A přestože vzápětí přijde na to, že příběh každé z nich je vpravdě neuvěřitelný a nepravděpodobný, tento dojem již nezmizí.
Není horor jako horor, ale vždy se budete bát (smát)
Třebaže tyto povídky nehýří hektolitry krve, uřezanými či uťatými končetinami, hrůza čtenáři nesvírá srdce a hrdlo a nenutí ho k zděšeného výkřiku, ba ani k tichounkému zasténání, zanechá v něm ten opakovaný dotyk tajemna příjemné rozechvění. Kniha tedy rozhodně není klasickým souborem hororů. Čtenáře ve skutečnosti neděsí ani výrazy, ani literárním stylem či tématy samotnými. Ta pocházejí odněkud z hranice kriminálních povídek a prostých příběhů ze života, ale zároveň se v nich odráží to nejlepší z příběhů plných strašidelných nadpřirozených postav.
Tento rozpor však povídkám vůbec neubírá na zajímavosti. Naopak, skýtá jim prostor, aby zaujaly jak ctitele tradičních hororových próz, tak příběhů ze života radostného i svízelného, kteří by jinak horor nikdy ani neotevřeli. Třebaže totiž od napsání tohoto souboru uplynula již řada let, nepůsobí nijak archaicky.
Příběhy jsou, jak je u Miloslava Švandrlíka dobrým zvykem, provázeny půvabnými a charakteristickými ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty. Jejich spolupráce je již legendární a nadále velmi vítaná – text i černobílé perokresby se doplňují v naprostém souznění.
Název originálu: Draculův poslední doušek
Autor: Miloslav Švandrlík
Obálka: Jiří Winter-Neprakta
Počet stran: 312
Vazba: vázaná
Rozměry: 205 x 140 mm
Vydal: Epocha, Praha 2011
Doporučená cena: 299 KčHodnocení: ***** (80 %)
