×
FANZINE.cz

EXKLUZIVNÍ UKÁZKA: Hanina Veselá – Krev teče vždycky červená

Hanina Veselá: Krev teče vždy červená
Nejnovější kniha z pera Haniny Veselé a s Magnólií v hlavní roli se jmenuje Krev teče vždy červená. Zdroj: archiv autorky.

Fanoušci rusovlasé telepatky Magnólie opět mají šanci užít si její příběh, tentokrát slibně nazvaný Krev teče vždy červená. Ti, kteří se ke knize domácí autorky Haniny Veselé ještě nedostali, si právě zde mohou přečíst exkluzivní ukázku.

Ctitele vyprávění o přitažlivé Magnólii z Plaveny, ale i milovníky temnější klasické fantasy, čeká další záplava smrtících dobrodružství zrzky s prořízlými ústy a četnými milostnými dobrodružstvími. Před nedávnem totiž byla pokřtěna nejnovější kniha Haniny Veselé s oraženou telepatkou v hlavní roli.  Zdá se, že psioničce i jejím ctitelům zase půjde o krk, což je špatná zpráva pro ně, ale skvělá pro čtenáře. 

Anotace:

Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách.Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě.

Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie? Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?

Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená

Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu zathorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.

EXKLUZIVNÍ UKÁZKA z knihy Krev teče vždycky červená:

40.

Král děvek a feťáků

„Naděje umírá poslední. Ale když k tomu dojde, je to konečná. Někdy mi připadá, že můj život je dlouhá řada mrtvol, z nichž všechny se jmenují stejně: Naděje.“

Felian

Ležel ve vaně naplněné až po okraj horkou vodou a vdechoval vůni vykuřovadel linoucí se z misky na protějším stolku. Nad hlavou se mu klenul mozaikový strop, na němž tisíce barevných skel znázorňovaly vylodění císařské lodi u tarských břehů. Napravo stála truhlice z drahého dřeva, plná parfémů a lahví s alkoholem. O kus dál od ní vedla pozlacená dvířka do šatny nacpané obleky z těch nejjemnějších látek. Nalevo se tyčila knihovna uchovávající svazky ze všech koutů světa. V posledních letech se Felian snažil hodně číst. Kroniky jeho rodu, archivní diplomatická korespondence, sbírky plavenského práva, knihy o vojenství, cestopisy, dokonce několik filosofických traktátů. Knihovnu sestavoval dlouho a nechtělo se mu o ni přijít. Stejně tak mu bylo líto všech těch drahých šatů, parfémů, šperků… Své nerozlučné společnice, postříbřené vodní dýmky. Celý ten útulný pokoj, jehož stěny byly svědky jeho mladického hýření i pozdějších studií, už brzo obsadí někdo jiný.

Felian pohlédl na své bílé ruce. Hladké ruce člověka, který nikdy nemusel pracovat. Osud mu ale chystal změnu. Pomyšlení na to bylo velmi znepokojující.

Po dlouhé době se zas prošel obrazárnou. S Aurélií popíjeli koloniální rum –nedávno dorazila ochutnávka produktů z Maleny – a kochali se skvosty, které nashromáždili předchůdci jeho otce. On jí říkal, co vidí. Bavil se posloucháním svého hlasu a jí tím zprostředkovaně předával své zážitky. Ona vzdychala na jeho rameni a předstírala upřímný zájem. Felian byl palácové dítě, miloval přepych. Skutečnost, že o to všechno přijde, mu působila mučivou bolest. Ale pohodlí nebude tím nejhorším, co ztratí. Přijde taky o svoji dceru a její matku. Ztratí je nadobro. Exil na Taře nepatřil mezi věci, které by mu Noryja dokázala odpustit. S sebou je ale vzít nemohl, ne pokud by s ním plula Aurélie. Ještě ke všemu se bude muset vydat na moře! On, jehož nejdelším výletem byla výprava do zelehradských vinných sklepů! Jen při té představě se mu svíjel žaludek hrůzou.

Ztrápeně přivřel oči. Mohl se tu litovat celé hodiny, ale na věci to nic neměnilo. Jedinou útěchou mu bylo, že je Neculaj v bezpečí. Než jeho dcera dospěje, uzraje jí slušná sumička. Peníze na ni počkají bez ohledu na to, zda on bude tou dobou ještě naživu. Zrovna teď nebyl přesvědčený, že by něco takového bylo možné. Je to málo, žalostně málo, ale za současné situace pro ni nemohl udělat víc.

Z úvah ho vyrušilo zasténání zvonku.

S povzdechem ukončil relaxační koupel a natáhl se pro hedvábný župan. Noryjinadrsná péče při jejich posledním setkání mu zanechala na těle stopy, které dosud nevybledly.

Zahalený došel ke dveřím, nahlédl kukátkem ven a teprve pak odstranil ze zámku řetěz. Situace v něm nechala vzklíčit otcovu paranoiu.

V chodbě osvětlené vysokými obloukovitými okny stála Aurélie.

„Čekal jsem tě dřív,“ řekl.

„Odpusť mi to zdržení, Výsosti.“ Sklonila pokorně hlavu. Na kaskádu jejích plavých vlasů dopadl pruh slunečního světla a dal jim zlatavý nádech. Nechápal, jak to dělala, ale i při té okolní mizérii vypadala pořád stejně úchvatně jako v den, kdy ji potkal poprvé.

Uchopil ji za rameno, vtáhl dovnitř a vrátil řetěz na místo.

„To je naposled, co jsi odešla,“ sykl varovně.

V němé výčitce pohnula rty.

„Odteď se odtud nehneš! Zakazuju ti další potulky! Jsi mi příliš drahá.“ Usadil ji na pelest lůžka, sám zabral místo naproti ní a palcem a ukazovákem uchopil její bradu „Nezasloužím si, abys kvůli mně riskovala.“ Stejně jako Noryji, i Aurélii se pokoušel vypravit ven z města. Slepá dívka tehdy odmítla a teď se z jeho sevření vykroutila.

„On nás zachrání,“ řekla tvrdohlavě.

„On– kdo? Ten tvůj známý? Tajemný pan čaroděj?“ ušklíbl se Felian. Již před lety rozprostřela Aurélie v paláci síť intrik – věci, do kterých neviděl – a chtěla v tom pokračovat i na Taře. Jenomže někde vznikla chyba. Její kontakt se zničehonic odmlčel. Celé dny ztratili čekáním na jeho loď. Felian uznal za vhodné znovu jí tu trapnou skutečnost připomenout..

„Vyčítáš mi věci, které neovlivním, Výsosti. Mistr Jagoda je už určitě i se svou lodí na cestě,“ odmítala si připustit prohru. „Nejspíš ho zdržel nějaký z cyklonů, které se tvoří kolem Barbarských ostrovů a postupují dál k našemu pobřeží.“

Felian ale její zeměpisnou znalost neocenil. „Vnitřní moře je bezedná tlama,“ zamručel. „Zatímco mě utěšuješ falešnou nadějí, čarodějovo tělo už nejspíš ohlodávají krabi.“

„On není mrtev!“ vyhrkla nezvykle příkře.

„Och, mám žárlit?“

„Nebuď hlupák!“ utrhla se na něj.

„Právě že nejsem,“ přešel to. „Ta loď nepřipluje. Rozhodně ne včas.“ Pohladil ji po tváři. „Netrap se tím, není to tvoje chyba. Udělej si u mě pohodlí a hraj si na princeznu. Ať tyhle komnaty vidí ještě něco krásného, než je obsadí ten břicháč Blaguna.“

„Chceš si užívat života do poslední kapky, Výsosti?“

„Aurélie!“ Chytil ji za obě ruce a pohlédl jí zpříma do očí, ačkoli věděl, že ona jeho pohled opětovat nemůže. „Co se stane, až otec zemře? Lord regent spustí hon na všechny z mého rodu. Mě má na seznamu jako prvního, ale neušetří ani tebe. Může nás nechat úkladně zavraždit, to by mohlo být rychlé. Ale možná to udělá jinak. Obviní nás z velezrady a zinscenuje vleklý soudní proces, nebudou chybět výslechy, mučidla ani potupná smrt. Že na nás nic nemá? Aurélie, tomu sama nevěříš. Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde, a naši soudci, to je banda bezpáteřních alkoholiků, kteří za tučný úplatek prodají vlastní bábu. Jako jeden z nich dobře vím, o čem je řeč. Ne, doma nás nic hezkého nečeká. Dejme si víno, buďme spolu ještě jednu sladkou noc, a pak…“

„Výsosti…?“

„Skončeme to, dokud je čas. Ještě pořád odtud můžeme odejít důstojně!“

„Sebevražda? To je tvůj plán, Výsosti?“

„Ne, Aurélie,“ vzdychl. „To není můj plán, to je jen mé zbožné přání. Už teď se cítím jako zpráskaný pes. Můj plán je, že ti ještě teď naštěkám do boudy a pak se vydám do Jižanky a seženu kapitána, který nás odveze do Erinu.“

Nesouhlasně zvedla ret, bylo to roztomilé. Už se viděl, jak ji líbá, když je vyrušilo bušení na dveře.

„Zůstaň tu,“ poručil jí. „Přátelé klepou jinak.“

V kukátku, které si do dveří nedávno nechal nainstalovat, uviděl posledního člověka, kterého tu čekal. Byl oblečený do bílé uniformy císařské gardy, jezdeckých kalhot a vysokých bot. Dlouhé světlé vlasy měl svázané do copu. Jeho modré oči se zařezávaly do dveří a na rtech, které se v dámské společnosti uměly usmívat, visel samolibý škleb.

„Kdo je tam?“ šeptla Aurélie.

„Lord Česlav Tabaško. Ten kluk; hraje si na vojáčky!“ odpověděl.

„Ne, nehraje,“ řekla Aurélie. „Je velitelem císařské gardy.“

„A od kdypak?“ Nevěřil svým uším, ale Aurélie měla pravdu. Na bílém nažehleném suknu Tabaškovy uniformy vlevo na hrudi, pod kapsou zdobenou zlatým knoflíkem, zářil kulatý znak impéria – palmová ratolest. Límcové výložky, zakončené zlatým lemem, měl černé a černá byla i Tabaškova kožená výstroj. Meč měl zlatočerný jílec a pozlacenou pochvu. Felian věděl, že na čepeli by našel heslo: Jen po moři vede cesta ke slávě!

„Lord regent ho dnes jmenoval místo Ninony,“ hlesla Aurélie. „Nestihla jsem ti to říct.“

Felian vypustil z úst nevybíravou kletbu. Bušení zesílilo.

„Vím, že tam je,“ prohodil Tabaško ne zrovna potichu ke svým vojákům. „Princi, pusť nás dovnitř!“ zařval.

„Jeho Výsost, princ Felian, dědic Zemí, nad nimiž Modrý měsíc nezhasíná, dnes návštěvy nepřijímá!“ křikl Felian.

„Říkal jsem vám to!“ vyjel Tabaško za dveřmi. Felian ve skle spatřil, jak se skupinka otáčí čelem vzad.

Aurélie udělala několik kroků ke zdroji sílícího hluku. „Co se děje, Výsosti?“

„Vypadá to, že dostali rozum. Odcházejí!“ Felian ale dál chodbu sledoval. Byl na světě příliš dlouho, aby ještě věřil ve svou šťastnou hvězdu. Záhy zaklel podruhé. „Výsosti, co je?“ hlesla Aurélie. Místo odpovědi odskočil od dveří a slepou dívku strhl stranou. Hned na to se ozvala rána.

Dřevo se otřáslo v ocelové zárubni. Panty, pamatující císařovnu Ojidaru, první úder ještě vydržely. Ne tak další dva, které následovaly. Prkna zasténala a ve Felianově komnatě vznikl otvor. Tabaškovi vojáci už nepotřebnou sochu vrátili zpátky do kouta a přes vyražené dveře, pokryté změtí třísek a prachu, napochodovali do místnosti. Felian nemohl uvěřit, že jako beranidlo použili jednu z kamenných nymf, odnepaměti krášlících palácové chodby. Její hlava to přežila pouhým zázrakem. Buď se Tabaško zbláznil, nebo Marran právě zemřel.

Felian tipoval druhou z možností. „Lorde Tabaško,“ pravil obřadním tónem, „císařský dóm jednou ocení tvou statečnost!“

Samolibý výraz ve tváři velitele gardy nahradilo zmatení. Lord Česlav Tabaško měl jistou představu o tom, co se v princových komnatách bude odehrávat. Felian ale nepůsobil dojmem člověka v rauši.

„Až budeš posmrtně přijímat metály, všichni zapomenou, že jsi málem rozbil staré umělecké dílo. Jméno Tabašků se zapíše do historie jednou pro vždy. Lord Česlav Tabaško – Záchrance!“ Felian se k němu důvěrně naklonil. „Jak daleko jsou? Je to hodně zlé?“

„To má být nějaká tvá hra?“ znejistěl Česlav Tabaško. Kdyby měl víc zkušeností, udělal by, proč sem přišel, a nedovolil by Felianovi vůbec promluvit. Jenže Tabaško byl zelenáč. Bohové vědí, proč starého Jeniseje Ninonu nahradil zrovna on.

„Moje hra?“ zopakoval Felian, aby získal čas, a přistoupil ke stolku s ve dne v noci plnou karafou. „Víno?“ zeptal se, a když Tabaško něco zavrčel, nalil pouze sobě. Aurélie se zatím snažila potichu přesunout k východu. Moc jí to nešlo. Felian od začátku věděl, že je to hodně špatný plán. Další z věcí, které podcenil a zbabral. Ale zkusit se to muselo. „Děláš velkou chybu, Česlave, že si nedáš. Je to naše poslední sklenka.“

„U Khara, o co tady jde!“ udeřil na něj Tabaško.

Vojáci se tvářili stejně zmateně jako jejich velitel. Další zelenáči. Blaguna zřejmě vyměnil celou císařskou gardu, uvědomil si Felian. Polil ho studený pot a vzadu na lebce ucítil podivný tlak. Jako by mu někdo přejížděl tupým předmětem po temeni hlavy. Ten pocit byl důvěrně známý, dokonce tak, že pro něj měl Felian název. Říkal mu „pohlazení démona“. Dostavovala se po něm bodavá bolest. Už dlouhá léta ji nepoznal. Ve skrytu doufal, že zmizela. Teď byla zpátky.Vyděsilo ho to víc než vojáci v místnosti.

Vyzunkl sklenku a prázdnou ji vrátil na stolek. Možná to nebylo Tabaškovo poslední víno, ale jeho nejspíš ano. Mučanské červené… Měl vybrat lepší ročník. „O co tady jde, to víš nejlíp ty, Česlave. Nějaký důvod k tomu, abys mě chránil, mít musíš!“ zvolal.

„V tom se teda pleteš! Já tu nejsem, abych tě zachraňoval!“ syčel Tabaško. Už mu docházelo, že pokud tu trapnou záležitost ihned nevyřídí, před svými muži bude ještě za většího pitomce.

„Chopt-!“ Tabaškův rozkaz byl přerušen Felianem.

„Pa-lá-co-vý puč!!!“ vykřikl princ tak, že i mladí rekruti, přivyklí řevu svých velitelů, sebou poplašeně škubli. Kdyby tak křikem mohl přehlušit svou bolest! „Požár! Re-be-lie! Ne-bo všech-no na-jed-nou? Lor-de Čes-la-ve Ta-baš-ko, máš jis-tě dů-vod, proč si vpadl do mých kom-nat jako bal-van!“

„Ten důvod je támhle!“ Tabaško rudý jako rak ukázal do chodby. Aurélie se krčila u stěny a rukou se přidržovala rámu velkého obrazu. Plátno zachycovalo různé druhy ovoce. Zátiší dominovala mísa mořských slávek. V pravém rohu, vedle ananasu a rozkrojeného melounu, kompozici narušovala šklebící se opičí hlava. Felian by nedokázal spočítat, kolikrát obraz míjel. Nebyl si ale dodnes jistý, zda je opice živá, nebo mrtvá. Na jejím stavu však tolik nezáleželo. Důležitá byla funkce. Levé opičí oko spouštělo mechanismus otvírající tajnou chodbu.

„Chyťte otrokyni!“ poručil svým mužům Tabaško.

Aurélie se pokusila nezpanikařit. Tabaško o chodbě nevěděl a prozradit mu její existenci teď by bylo stupidní. Zastavila se kousek od opičí hlavy a čekala. Tabaškovi muži ji obestoupili.

„Aurélie je můj majetek! Bez mého svolení ji nemůžete nikam odvést! Byla by to krádež!“ křičel Felian a v prstech drtil opěradlo stolku.

„Mám příkaz k jejímu zatčení podepsaný lordem regentem,“ vysvětlil neochotně Tabaško.

„Ukaž mi ho!“

„Tady! Připadá ti jako padělek, princi?“

Na lejstru se skvěla pečeť lorda regenta.

„K čemu potřebuje Blaguna moji otrokyni? Došly mu snad kozy? Můžu mu poslat nějakou ovci…“

„Ale, princi, nes to jako chlap. Nedělej z toho frašku!“

„Česlave, tvůj bombastický výstup na scénu stejně nepřekonám. Pořád jsi mi ale neřekl, co Blaguna Aurélii chce.“

„Blaguna je lord regent…“

„A já jsem malenský princ a syn císaře.“ A ty pitomec, pomyslel si. „To ale na věci nic nemění. Majitelem Aurélie jsem já. Můžu ti ukázat její listiny. Pokud něco provedla, je třeba tu záležitost řešit přese mne.“

„To se ještě neví, jestli něco provedla.“

„Aha. Takže nevinná. Zatím? Těší mě, že ctíš presumpci neviny. O co má jít? Vyklop to! Zdržuješ proces spravedlnosti i tyhle dobré muže!“

„Nehraj si se mnou, Feliane!“

„Proč ji Bla-gu-na shá-ní?!“

„Padrtka zmizel.“

„Ten starý otrok? Tak to je prů-ser! Chápu, že takového skvělého člověka lord regent postrádá. Ale co s tím má společného Aurélie?“

„Je to otrokyně…“

„Ach, ano, díky, že jsi mi to připomněl,“ souhlasil Felian, ale Tabaško jeho sarkasmus ignoroval.

„Bude vyslechnuta,“ řekl velitel císařské gardy.

„Ach tak.“ Nějakým zázrakem udržel Felian netečný výraz. Pro plavenské občany v takových situacích platila jistá ochrana. Výslech musel být vedený standardními prostředky. Tortura byla zakázána před desítkami let. To se ale nevztahovalo na otroky. „Počítej, že na chování tvých mužů podám stížnost a pošlu ti účet za nové dveře,“ řekl Felian.

Tabaško se ušklíbl: „A myslíš, že tvoje stížnost bude někoho zajímat, princi?“

„Nepůjdu za lordem regentem, ale za mým císařským otcem.“

Jestli si nový velitel gardy myslel, že Felian zná místo, kde Blaguna drží nemocného císaře, nedal to na sobě znát. „Mnoho štěstí, princi!“ štěkl a otočil se na podpatku.

„Děkuji, Česlave,“ řekl Felian a doprovodil ho i s jeho vojáky a zajatou Aurélií až k díře, která tu po nich zbyla. V duchu si oddechl. Neviditelný démon konečně stáhl pařát z jeho hlavy a Marran byl zřejmě ještě naživu.

†††

„A tomu říkáš dobrý plán, brácho?“

Felian na dvojníka vyčítavě pohlédl. Cetenej seděl rozvalený na vyrudlé pohovce. Pod sebou měl asi čtyři polštáře, jednou nohou spočíval na tlustém koberci, druhou měl položenou na proutěném stolku vedle vodní dýmky. Ve vzduchu se kromě vůně vykuřovadel vznášel i pach densarského hašiše.

„Nejvíc se mi na tom líbí tvoje přestrojení, Výsosti! Aurionův kněz, ty ses musel úplně zbláznit! Není to rouhání?“

„Není. Bohům je moje maličkost víš kde,“ zabručel Felian. Jeho nálada byla ještě horší než obvykle. Přestrojení zvolil tak, aby u sebe mohl mít zbraň. Zástupci Boha slunce směli nosit dřevěnou hůl, případně i další zbraně. Felian se holí oháněl celkem dobře. Noryja ho to naučila. Tehdy o žádný výcvik nestál, ale pro matku jejich dcery to skýtalo další možnosti, jak ho ponížit, a to si nemohla nechat ujít. Prý ji boji nablízko naučil jeden klient. Jako platbu za jistou službu. I Lamiusovi zástupci měli své černé ovce.

„Chceš tam napochodovat jen se svými rabiáty, Osimem a Lou?“

„Přesně tak to udělám.“

Cetenej zhluboka potáhl a jeho dýmka konejšivě zabublala. Felianův dvojník slastně vydechl a prostor kolem něj definitivně ovládla svádivá vůně densarského hašiše. „Kde vlastně ti dva byli, když ti Tabaško demoloval dveře?“

„Poslal jsem je s něčím mimo město. Cete, nedívej se na mě takhle. Lidí, kterým se dá věřit, je zoufale málo. Sám to víš nejlíp.“

Cetenej znovu potáhl. „Zoufale málo, jestli vůbec jsou,“ řekl a nabídl šlauch Felianovi. Ten odmítavě zavrtěl hlavou. „Ale tobě se to nepovede,“ navázal Cetenej, kde skončil. „Při kozách Ynnar Rút, nemůžeš si myslet, že uneseš z vězení svoji holku, aniž bys cestou nikoho nevykuchal. Vzpamatuj se, brácho! Takhle to ve světě nechodí!“

„Jsou to moji poddaní. Nemůžu nikoho z nich jen tak zabít!“

„Takto se, brácho, pleteš. Teď to jsou poddaní lorda regenta a ty jich můžeš zabít, kolik chceš.“

Felian potřásl hlavou. „Uvidíme.“

Více v knize Krev teče vždycky červená, kterou v listopadu 2018 vydalo nakladatelství Mytago.

Názevknihy: Krev teče vždy červená. Autor: Hanina Veselá. Obálka: Martina Pilcerová.  Ilustrace: Kristina Haidingerová. Mapy: Lukáš Bunny Králík. Nakladatel: Mytago, 2018. Počet stran: 640. Cena: 579 Kč.

Knihu můžete zakoupit ve Fantasyobchod.cz.

Další informace o knize, její autorce a dalších projektech nakladatelství Mytago kynaleznete na FB Krev teče vždy červená, webových stránkách autorky a nakladatelství Mytago. 

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.