Menu
FANZINE.cz
Literatura

Exkluzivní ukázka z knihy Marellion, povídka Zbyňka Holuba: Volání Marellionu

Redakce

Redakce

29. 1. 2016

Ze sborníku čtyř povídek Marellion, s podtitulem Čtyři příběhy z Asterionu vám přinášíme začátek povídky Zbyňka Kučery Holuba Volání Marellionu. 

Marellion-ctyri-pribehy-z-asterionu-obalka-knihy-hanina-vesela-zbynek-kucera

Volání Marellionu

Během týhle hrobničiny nebyl zkřivenej chloupek žádnýmu zviřátku…

Ragli, p. a. k.

Bílý krkavec

„Bílej krkavec? To jako fakt?“ kroutil nevěřícně hlavou Ragli, drobný mužík s pichlavýma očkama a šedivými chomáči na skráních.

„No nekecám!“ popotáhl Uřvaný chlíst, čahoun s hřívou zplihlých vlasů přes obličej. Pak si odplivl a jeho s

lina provedla oblouk s trojitým vrutem. „Pěkně, trojitej flutz!“ zaskřehotal nadšeně vlasáč.

Dvojice albirejských hrobníků seděla na zápraží svého přízemního domku. Slunce se sklánělo k západu a pomalu mizelo za hřbitovní zídkou. Parný letní den střídala chladná noc.

„Bílej krkavec,“ vrtěl pochybovačně hlavou Ragli. „Neřeknu bílý myšky, to by na tebe sedělo, ale tohle… Jde to s náma z kopce, kamaráde, stárnem a senilníme.“

Malý hrobník sáhl do jedné z mnoha kapes omšelého, záplatovaného kabátu a vytáhl z ní láhev kořalky. Pomocí výrazných předních zubů – ne nepodobných krysím – vytáhl špunt a pořádně si přihnul. Ve tváři s hlodavčími rysy se rozhostil slastný, zasněný výraz.

ANOTACE:

Marellion je město, v jehož zdech se skrývají netušené poklady, ale také jedno z největších pohřebišť na světě. Kdysi bylo sídlem mocných aristokratů a jeho zdi přetékaly bohatstvím. Všechna sláva však dávno vyhasla, skvostné stavby pohltil les a ulicemi se plouží oživlé mrtvoly původních obyvatel. Ve čtyřech samostatných příbězích se dobrodruzi pustí do odhalování jeho tajů. Ať už je tam zavede náhoda, zisk, nebo osud, rozhodně to nebudou mít lehké. Marellion nevydá žádné ze svých tajemství lacino!

„Dej sem flašku, dneska byl pernej den,“ vyškubl mu vlasáč láhev a jedním dlouhým lokem jí ulevil o dobrou třetinu obsahu. „Ech, ta píše! Samohonka vod Tří skřetů nikdy nezklame. Říkal mi tuhle Starej, že mu z ní v lokále voslep ňákej študentík mážie. Povim ti, ty mladý dneska nic nevydržej! Neuměj chlastat, a eště to sváděj na druhý. Prej si ten mážik stěžoval na ouřadě, jestli má jako Starej na pálení papíry nebo co. Kdo to kdy slyšel, takový vymóženosti! Nakonec se ukázalo, že tomu klukovi něco nasypal do chlastu jeho kuňkurent. Pche, ta dnešní mládež!“

Ragli se opět zmocnil láhve – dokud mu v ní jeho společník něco nechal. Upil a dlouze si povzdechl. O mázích a jejich spletitých vztazích věděl své. Byl rád, že tuhle kapitolu svého života má za sebou.

Ještě jednou se napil a podíval se smutně skrz prázdné dno. Obrátil zkoumavý pohled ke kamarádovi. Znepokojovalo ho, co mu Uřvaný chlíst pověděl. Vlasatý hrobník byl tak trochu jiný – někteří by řekli nenormální. Za ty dlouhé roky, co se znali, si Ragli zvykl na ledacos. Vlastně si s parťákem neměli co vyčítat – každý měl své zvláštnůstky a libůstky.

„Takže řikáš, že ten pták vylítl z hrobu, proměnil se v krásnou ženskou, vosouložils jí a ona zas šup do jámy, jo?“

„Tak by se to taky dalo tentononc…“ zakrákal souhlasně Chlíst. „Ale já bych volil přece jenom todlenc, víc romantíky v popisu. Prostě si takhle kopu díru pro chudáka, co ho našli plavat nafouklýho ve stoce a von u sebe neměl ani na pokrytí pohřebních nákladů. Přitáhli ho žebráci, esli bych mu jako u nás nedopřál klidnej odpočinek. A že sem dobrák vod kosti, tak mu zařídim bejvák zadara. Kopnu jednou, podruhý, potřetí… A pak už to šlo ráz na ráz. Sem v transu – chápej, ani nespim ani nejsem vzhůru. Ze mě je pták, z bílýho ptáka je ženská – teda povim ti, byla to kost… Ale aby bylo mezi náma dvěma jasno, to nebyla žádná laciná jebačka. Všecko se to vodehrálo v tej… snový rovině. Šlo vo mystický spojení!“

„Hi hi,“ neubránil se malý hrobník pronikavému zapištění.

„Ti dám hihi!“ V dlouhánově hřívě žhnul pár rudých očí. „Tohle se vlastně dovopravdy voubec nestalo, byla to vize, mimosmyslový tohle… sdělení. Nic přízemního, jako si ty hnedka představuješ.“

„Jasnačka!“ přikyvoval horlivě Ragli.

„A né, že vo tom budeš vykládat Tichýmu s Rumem, až se vrátěj z cest.“

„Bez obav, co by si ti dva o tobě jenom pomysleli, viď?“ šklebil se mužík naoko pohoršeně.

Zbývající dva z hrobnické party byli na cestě do vyhlášeného Ďolíčku v Rilondu. Tichý oheň si dlouhé roky šetřil na klidné stáří, teď si konečně splnil dávný sen a vydal se na dovolenou. Jednooký rum ho doprovázel pod záminkou návštěvy dávného přítele z armády, ve skutečnosti měl na starého plavenského psionika dohlédnout. A aby jim nebylo ve dvou smutno, přidali se k nim i hrobnický učeň Arts a malý Smrťáček.

Ragli zvážněl a zamyšleně si zatahal za řídké vousky na tvářích. Když našel Uřvaného chlísta spícího na dně čerstvě vykopané jámy, seskočil k němu a se smíchem ho probudil. Jeho zmatené vyprávění považoval za halucinace. Nedivil by se, kdyby byl přepracovaný – možná si měli dopřát dovolenou všichni. Jenže hřbitov nejde jen tak zavřít a na branku pověsit ceduli s nápisem: „Nové zakázky nepřijímáme.“ Je to zkrátka živnost na plný úvazek a o zákazníky není nikdy nouze.

„Půjčíš mi ho? Jenom na něj hodim vokem a hned ti ho vrátim.“

Uřvaný chlíst cosi zabručel. Tak docela zadara toho nalezeného chudáka zase nepochoval. Ponechal si totiž jednu drobnost na památku.

Vlasáč neochotně rozevřel levou dlaň s dlouhými, nestříhanými drápy a odhalil v ní gombík z rudého kovu. Majetnicky ho svíral, jako by to byla kdovíjaká cennost.

Ragli tušil, že ten ozdobný knoflík musí souviset s oním mystickým spojením, o němž jeho kamarád tolik básnil. Pozorně si gombík prohlížel, krčil přitom nosem a vousky mu neposedně kmitaly sem a tam. Podle materiálu a způsobu zpracování šlo o hodně starý módní doplněk. Něco takového se už dnes na trhu sehnat nedalo.

„Tomu chudákovi to v hrobě určitě chybět nebude,“ namítl dlouhán, který očekával od malého hrobníka nějakou výčitku.

„Hm,“ zahuhňal nepřítomně mužík. Zdálo se mu to, nebo čím déle upínal na gombík soustředěný pohled, ten jako by svítil? Z čeho vůbec byl? Že by garen, vzácný kov s magickými vlastnostmi? Vypadalo to tak. Po obvodu kuličky se táhly ornamenty v podobě miniaturních spletenců z dubového a bukového listí, v jejich středu se skvěla umně vyvedená rytina dubu.

„Zajímavý, hi,“ hvízdl obdivně. „To muselo patřit někomu moc nóbl. Podle toho, jak mě svrbí fousiska, v tom budou ňáký čáry. Pučil bych si to a ukázal známým na Univerzitě magie…“

„Ať tě ani nenapadne!“ zavrčel Uřvaný chlíst, rychle ukryl gombík v dlani a pravou rukou klepl Ragliho přes natahující se prsty.

„Jauvajs!“

„Já znám ty tvoje povedený čáryfucký kámíky,“ pohodil dlouhán pohrdavě hřívou. „Jak dostanou něco vočarovanýho do pazourů, už to nikdá neuvidíš. Říkaj si mistři magie, ale sou to vobyčejný čórkaři!“

„Jak myslíš,“ pokrčil Ragli ublíženě rameny. „Ale nestěžuj si. Víš, jak to s těmahle starejma krámama chodí. Kór, kdyžs ho sebral nebožtíkovi. Dneska tě vobšťastní lepá krasavice, zejtra to může bejt zubatá… Taky bys už ve svým věku mohl mít rozum.“

„Ty mi závidíš!“ rozchechtal se skřehotavě vlasáč.

Plácl mužíka po ramenou, div ten se neskutálel do uličky mezi hroby, a se smíchem zmizel uvnitř hrobnického domku.

„Jen se tlem, kamaráde,“ sledoval ho zpod přivřených víček Ragli. „Možná je to vobyčejnskej érotickej tentononc, se kterým si ňákej mágus dělal hezky. Spíš ale vsadim vocas, že za tou tvojí fešnou bílou krkavčicí vězí pořádná neplecha.“

 

O několik dní později…

 

„No to si snad dělaj…“

Těmito slovy okomentoval mladý Eldebranský kat Zir zprávu na pergamenu opatřeném černou pečetí se znakem kočičí tlapy. Sroloval svitek a mrštil jím na rozestlanou postel zabírající více než polovinu jeho nového podnájmu. Sotva se stačil zabydlet, zaplatil nájemné za dva měsíce dopředu, jak hamižný majitel požadoval, a už ho zase volají do akce!

„Proč já? Proč zrovna já?! To tam poblíž nikoho nemají? Vždyť je to z Albirea taková dálka!“

Vztekle zabouchl dveře a vydal se utopit své rozladění do hospody U Tří skřetů. Zajímavé, i když už za poslední roky vystřídal na dobrých dvacet podnájmů, vždy to měl do této v určitých kruzích známé a v jiných zase obávané putyky blízko. Nacházela se v chudé a zločinem prolezlé Východní čtvrti, v místech, kam se většinou neodvažovala ani městská hlídka…

Teď seděl Zir sám u stolu pro čtyři a ucucával z druhého Černého skřeta. Zdejší pivo si hostinský vařil sám – stejně jako proslulou samohonku, která neměla žádný oficiální název, a přesto ji místní i přespolní znali pod spoustou jmen. V poslední době se pro ni vžilo označení „Kapky prozření“.

„Smutnej,“ odtušil majitel hospody, holohlavý hromotluk v ušpiněné zástěře, jemuž nikdo neřekl jinak než „Starej“, a bez optání si k mladíkovi přisedl.

„Zasraná práce,“ ušklíbl se Zir a zhluboka si přihnul, až zůstal jeho korbel prázdný.

„Hm, to znám,“ pokýval hostinský hlavou. Luskl prsty směrem k jednomu ze svých zaměstnanců – orkovi s šedomodrou kůží a velkýma zelenýma očima bez bělma – a ten přinesl dvě čerstvě načepovaná piva. „Seš muj oblíbenej štamgast, tohle je na mě,“ ťukl korbelem o korbel a připil Zirovi na zdraví.

Mladý kat upřeně sledoval čepici pivní pěny. Byla všechno možné, jen ne bílá. Přecházela od odstínů žluté a hnědé po sytou čerň. Vězely v ní kousky kdovíčeho, možná sladu, možná nějakých výrobních nečistot…

Info o knize:

Autor: Jan Čenis Galeta, Zbyněk Kučera Holub, Radovan Kolbaba, Hanina Veselá

Obálka: Tomáš Kučerovský

Formát: 160×110 cm

Vazba: vázaná

Počet stran: 312

Cena: 279 Kč

Nakladatel: Mytago

ISBN: 978-80-87761-09-0

OBSAH:

JAN ČENIS GALETA: Stíny Tarosu

RADOVAN KOLBABA: Město s černou duší

HANINA VESELÁ: Studená krev

ZBYNĚK KUČERA HOLUB: Volání Marellionu

Zir přestal zkoumat pěnu a raději se napil. Třetí Černý skřet, to by pro mnohé znamenalo několik dní s bolavou hlavou. S ním to ale ani nehnulo. Měl teorii, že si jeho tělo postupně na tento mok vytvořilo imunitu – jedna z výhod častého popíjení se strýčky ze hřbitova. Anebo to bylo ještě něčím jiným…

„Možná by ti bodlo promluvit se starými pány,“ navrhl zničehonic Starej.

Mladý kat si ho podezíravě změřil. Hostinský se nikdy na nic neptal. Byl to zvláštní chlapík a nebylo se čemu divit. Ke Třem skřetům chodili různí hosté, svá dostaveníčka tu mívali šéfové albirejského podsvětí i agenti všelijakých tajných spolků a organizací. Když o tom teď Zir tak přemýšlel, nikdy Starýmu nevěnoval větší pozornost. Bral ho jako součást hospody, daleko víc si všímal jednotlivých návštěvníků a hostinský jako by pro něj ani neexistoval.

Že ho to netrklo dřív? Každý příslušník Cechu Eldebranských katů měl nadpřirozeně vyvinuté smysly. Mistři popravčího meče viděli ve tmě nebo vycítili nebezpečí podobně jako zvíře – ať už čichem, nebo pomocí svého šestého smyslu. Někteří pak zvládali částečnou či úplnou proměnu v kočkovitou šelmu. Vděčili za to své patronce, nebeské kočce Kaat.

 

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Exkluzivní ukázka z knihy Marellion, povídka Zbyňka Holuba: Volání Marellionu

Hide picture