×
FANZINE.cz

Fantasy povídka: Hal Duncan – Voda Styxu a dětský hrneček

Převozník Charón, řeka Styx i dětský kočárek, to jsou hlavní atributy této barvité povídky Hala Duncana. Navštivte s námi autorovu nevšední vizi smrti.

Hal Duncan (120x160)Hal Duncan

Skot, vlastním jménem Alasdair Duncan. Narodil se v roce 1971, vyrůstal v menším skotském městečku Ayshire, od svých studií žije v Glasgow.

Vystudoval angličtinu na univerzitě v Glasgow, práce v tomto oboru se však příliš nechytil a nějaký čas strávil jako programátor. V současnosti působí jako spisovatel na plný úvazek. Přitom debutoval v literárních měřítcích poměrně nedávno. V roce 2005 zahájil jak svou povídkovou, tak románovou tvorbu.

Duncanův vstup na scénu krátké fikce se odehrál hned na několika frontách, když mu v rozmezí několika málo měsíců vyšly povídky v elektronickém magazínu Strange Horizons, malonákladovém Electric Velocipede i antologii Nova Scotia: New Scottish Speculative Fiction. Z raných autorových povídek vyšel v češtině Šerosvitec (The Chiaroscurist, 2005, č. Ikarie 08/2008) a Věž z kostí rána (2008, č. Martin Šust (ed.): Trochu divné kusy 2, Laser-books 2006), jež v originále vyšla dokonce později. Přispěl taktéž do antologie New Weird: Trochu divná fantastika (2008, The New Weird) editorů Jeffa a Ann VanderMeerových, kterou u nás v roce 2008 vydalo nakladatelství Laser-books.

V témže roce Duncan úspěšně debutoval i na poli románů prvním dílem dualogie Kniha všech Hodin (The Book of All Hours). V románu Pergament (Vellum, 2005, č. Laser-books 2008) se čtenáři stali svědky boje mezi dvěma soupeřícími stranami, příběh však jako by v Duncanově případě hrál až druhé housle. Výrazněji se román prezentoval zejména svým jazykovým projevem, hříčkami a formou jako takovou. Ve svém slova smyslu literární experiment vynesl autorovi nominaci na Světovou cenu fantasy. Na úspěšný románový debut navázal skotský bohém o dva roky později románem Atrament (Ink, č. Laser-books 2010).

V poměrně nedávno publikovaném příběhu Voda Styxu a dětský hrneček (Styx Water and a Sippy Cup) hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě přebírá od Anděla smrti novorozence, aby s dítětem v náručí zamířil za převozníkem Charónem a ještě dál…

Hal Duncan na Topzine.cz

Překlad: Jarmila Komancová
Ilustrace: Jan Mikulec

Kočárek na řece Styx

Tři hodiny jsou pryč a po jeskyních Erebu se stále rozléhá moje znuděné zívání, když tu se temnota konečně rozplývá a v proudu světla časové roviny mi Anděl smrti podává mrtvého novorozence. Křičí tak nahlas, že by probudil mrtvolu – doslova; při čekání na ten zasranej portál jsem usínal nudou, ale dětské vřískání mě vždycky probere, protože mi trhá uši. Zabalím to – ho – do plenek a kolébám v náručí.

„Nemá jméno,“ říká anděl. „Nestihli se rozhodnout.“

„Hovno!“ já na to.

Hal Duncan - Voda Styxu a dětský hrneček 1

***

„No, pšššt, mrně.“

Držím zkrabatěného skrčka na lokti jedné ruky, zatímco tou druhou sahám do kočárku a šátrám po láhvi.

„Jo, já vím, smrt nasere. Ale tohle tě dá do pořádku.“

Základem krmení je v podstatě studená voda, přesto mimino klidně svírá andílkovské rtíky okolo gumového dudlíku, jako by to byl matčin prs, který už nikdy neochutná. Dělají to tak všichni. Kdo by nemiloval sladkoslanou pachuť Kókytos, řeky zármutku? Kdo v Pekle by nemiloval tekutinu, která nás všechny živí, tiché kalné slzy truchlících?

***

Proč? Pomáhá jim to. Pramenité vody Acherónu hojí rány v jejich srdcích, nemoci v jejich krvi, poškození v jejich genech. A Léthé odnáší pryč všechny ty odporné vzpomínky na zrození a smrt… nebo možná na smrt a zrození… nebo jen na smrt. Zatímco dítě saje, pokládám ho do kočárku, abych mohl upít ze své příruční placatky, co nosím v kapse. Ve svém mateřském mléce – ohnivé vodě Flegetonu, spalující jako hněv, a vydatné temné nenávisti Styx – dávám přednost troše vodky a likéru Kahlúa.

***

„Není to tu tak špatné,“ říkám miminu a dál tlačím kočárek rozsáhlou nicotou podsvětí.

Dívá se jen tak do prázdna, očka mu těkají a malé ručky chňapají vzduch.

„No dobře,“ uznávám, „tady přímo ne. Erebus je pěkně na hovno. Ale tam, kam jdeme, to není tak špatné. Uvidíš.“

Studené šedé katakomby ve skalách jsou rozdělené propastmi. Hřeben skal, který se klene přes údolí podsvětí. Stráně z úlomků kostí, jež se svažují k planinám z prachu a popela. Páni, jsem rád, že znám k řece Styx zkratku.

***

Rozhovor s Charónem

„A když se podíváte napravo,“ říká Hermes Trismegistos, „uvidíte Staré Město, založené Ereškigal v osmém tisíciletí před Kristem – a jestli teď vypadá ponuře, měli byste ho vidět v plném rozkvětu. Muži, ženy, děti v pláštích z peří, krmící se bahnem a pijící ze stoky, zesláblí nářkem! A jak jsem se doslechl, nebylo to celkem o moc lepší ani poté, co královna Ereškigal někdy v pátém tisíciletí našla lásku v Nergalovi. To se samozřejmě stalo ještě před mojí dobou…“

„Do prdele,“ říkám Cháronovým zádům. „Kolikrát už jsi tyhle žvásty slyšel?“

***

Stojím u vstupu na most a kolébám dítě v náručí. Přes rameno se dívám na Herma – vyfiknutého jako vždycky do průvodcovského sáčka a oslňujícího nelíčeným kouzlem publikum tvořené bůhvíkolika zaměstnanci školky, tlačícími kočárky na své čapí pochůzce; někteří odhodlaně naslouchají, další vypadají znuděně, povídají si, podřimují. A jedním amazonským domorodcem v tričku s nápisem Coca-Cola. Chudáčku popletený, pro Předpeklí máš cenu, jen když už nemáš žádnou naději na spásu. Tipuji, že jsi zběhlý v lodích a sumerských božstvech asi tak jako ve zpívání gospelů oslavujících Ježíše Krista.

***

Hermes je teď u válečných historek, u palácového převratu zosnovaného Jáfesem – nebo Jupiterem, Jehovou či jakkoliv On nechce, aby jej lidé nazývali – a líčí, jak On odtud vystrnadil předešlého vládce, i s jeho obry a kdoví s čím ještě. Do propasti v srdci města.

„…vlévá se do něj Flegeton,“ vypráví Hermes, „strhující proud ohně! Byla to vskutku podívaná, když Král Bohů vlekl poražené nepřátele městem smrti v okovech a svrhl je do gehenských vodopádů. Jen si to představte! Titáni padají v plamenech do Tartaru…“

Kurva skvělý, napadne mě.

***

Cháron stojí u kormidla, vede loď po proudu a vplouvá pod jeden z oblouků Mostu Zatracení, po kterém kráčí nekonečný zástup prokletých duší. Všechny se plahočí pod metlami ošklivých andělů a krásných démonů, všechny míří do Nového Města, do vězení postaveného ve zdech samotného pekla – do panoptika Pandemonium.

Hal Duncan - Voda Styxu a dětský hrneček 2

„Původně,“ říká Hermes, „činil nejvyšší trest pro Vyvolené dvanáct měsíců, pak měli vstup do Olam Ha-Ba uzavřený. Ale po Reformách…“

Znovu se obracím na Chárona.

„Ptal jsem se, kolikrát už jsi ty žvásty musel poslouchat?“

Cháron pokrčí rameny.

***

Vinice Páně

„No není to pěkné?“ ptám se Juniora a zvedám ho, aby viděl na třpytící se pobřeží Elysia, nízké zvlněné kopce zelených a zlatých polí, kde se ve věčném létě lopotí pracovní čety v oranžových kombinézách a sbírají asfodel. Takhle z dálky působí dokonce i Mount Purgatory – Hora Očistce – tak nějak… průmyslově pitoreskně, koláž svahů obklopuje betonové fabriky a obydlí z pískovce a nepálených cihel jako nějaké malé městečko v Arábii nebo v Evropě. Jenže tady se nad městem místo minaretu nebo zvonice tyčí kotvicí věž. Z kouřového oparu vylétají stříbrné vzducholodě a odplouvají do modravé dálky, k Nebi.

***

Tiše čekám s ostatními ze školky na palubě, zatímco Charón spouští můstek a neustále brebentící Hermes vede indiána do doků v Předpeklí, představuje ho pracovníkovi Očistce, u něhož si může ubohý pohan koupit spásu, promarněnou v předchozím životě. Zasraní supi. Alespoň by mohli dát těm bezvěrcům čas se tu rozkoukat, než je zkusí ošidit zjednodušeným rozhřešením. Všimnu si, že k Amazoňanovi míří starý pár. Mávají. Radši si pospěšte, pomyslím si, než si váš chlapec koupí rychlý soud a pomalý pochod přes Most Zatracení.

***

Asi bych neměl mít na pracovníky Očistce tak spadeno. Tohle město nevinných a nevědomých by ustrnulo v době kamenné, nebýt jejich úsilí, obchodů a všech těch nových obyvatel a jejich novátorských myšlenek… lodí a tak podobně. To jen nám, dětem Předpeklí, připadá divné být… volný. Ale vždycky se divíme, kde končí ti, které necháváme za sebou. Sedí si spokojeně v Nebi? Trpí v Pekle? Otročí šestnáct století na Jeho svatých asfodelových plantážích?

Vyšťourám z kapsy balíček ambrózijek, jednu si zapálím a vysloužím si nepříjemný pohled od vychovatele, který stojí vedle mne.

Jdi do prdele, pomyslím si.

***

„Naser si,“ říkám tomu z Očistce, zatímco kodrcám s kočárkem po můstku a přes jeho nohu. Ušetřete mě těch keců o utrpení malých dětiček.

„Příteli,“ začne.

Nevšímám si ho.

„Nezhřešil, jen se narodil.“ Jdi. Do. Prdele.

Tohle je skulina v božím právu, zprošťující doložka prvotního hříchu: úmrtí nekřtěňátek je… nepostihnutelné. Což vzhledem k Jeho bláznivé teorii hříchu coby poskvrnění chvilkovým pokušením znamená, že On může jít potrestat sám Sebe, protože z právního hlediska je můj nehmotný zadek nepodplatitelný, dokonce i kdyby prděl na božího prosebníka.

Tolik k vševědoucnosti Všemohoucího.

***

Kočárek kontra tramvaj

„Postupujte, postupujte. Pojďte sem, doprava pro školku je tady.“

Zahodím cigaretu, s nemalými potížemi vyvleču kočárek po schůdcích do tramvaje a mávnu průkazkou na řidiče. Do prdele, město je postavené okolo školky, ale veřejná doprava představuje překážkovou dráhu. Jo, jo, všichni moderní čápi teď používají ty indiánské šátky na mimina. Já rozhodně nebudu nosit ta zkurvená mimina na zádech jako zkurvený batoh. Nebo tedy na břiše. Ještě bych jim vyfukoval kouř do očí, omylem sypal popel na hlavu nebo nějaké jiné sračky.

***

„Nazdar, brácho!“ ozývá se hlas za mnou.

„Ségro!“

Poplácávám po zádech mou dávnou spolubydlící Suze. Prohrábne mi vlasy, jako to dělávala – kdy, před šedesáti lety? Nebo je to dýl? Musí to být pět nebo deset let, co jsme se potkali naposledy. Pořád vypadá jako ta punkerka kolem dvacítky, se kterou jsem trsával v klubu Zapomnění, i když je teď oháknutá v plandavých indických kalhotách.

„Další do hnízda?“ zeptá se.

„Stále přibývají, tak je stále sbírám.“

„Jestli jsi tomu tak oddaný,“ škádlí mě, „nezapomeň, že teď mají ten pěstounský program.“

„Na to seru.“.

***

Asi jsem ze staré školy. Nebo jsem možná jen uvízl ve starých kolejích, protože mi to dává pocit… že splácím dluh. Tenkrát to teta Eufémie dělala pro mě, a přestože bručím, že ta mrzutá stará potvora mi nikdy nedovolí na to zapomenout, jsem rád, že byla mým čápem. A kupodivu jsem rád, že moje první vzpomínka je ta, kdy mě oškubala v Texas Holdem pokeru.

Všechna ta objetí, pusy a takové ty pečovatelské sračky? Vzdělávání a hubování? Od toho je tady Školka.

Tak jo, do prdele. Zkrátka nemám dost trpělivosti na to být skutečný rodič.

***

„Neber si to tak,“ říká Suze. „Když to krmíš asfodelem, to, co jde ven, nebude vonět po kytkách. Deset let mezi plenkami? Pro mě to taky není.“

Pokrčím rameny, zatímco se oba skláníme nad Juniorem.

„To je ale divoch,“ přemítám. „Podívejme se, jak se ten zvědavý prcek natahuje. Neboj se, Juniore. Zákon říká, že vyrosteš tak jako tak. Nemůžou ti odepřít znalosti a zkušenosti, pokud o ně budeš stát; to by bylo kruté a neobvyklé.“

Suze nade mnou pozvedne obočí a ušklíbne se.

„Ty ho snad vážně chceš vychovávat.“

„Hovno,“ říkám. „Pamatuješ si, jak dlouho nám bylo od osmi do deseti?“

***

Školka v Předpeklí

Tlačím kočárek po Avenue de Pépinière, celou cestu nadávám na kostrbaté kočičí hlavy a vysoké obrubníky, na vzdálenost tramvajové zastávky od školky, na řinčení kočárku přes praskliny v asfaltu, potrhaného od spodních kořenů – ale abych byl upřímný, jsem docela rád, že jsme konečně na mém domácím trávníku a kodrcáme s kočárkem po schodech – které by tam fakt neměly být – k velkým zdobeným železným vratům Školky. K těm vratům. Nejsou sice z perleti, ale ani nemají nahoře nápis Zanech nadějí, a nejdůležitější je, že jsou vždycky otevřená.

Vždycky.

***

Děti pobíhají a hrají si. Školka v Předpeklí byla založená asi tak ve čtvrtém století, možná dřív, ne že by na tom záleželo. Děti křičí a ječí. Je to tak trochu město ve městě, rozlehlé a vysoké domy postavené na domech, labyrinty ložnic, jídelen a knihoven. Jeho hranice se stále rozpínají. Děti se perou a smějí se. Dvorky, nádvoří s podloubími a klenuté spojovací průchody, kamenné schody vedoucí nahoru a dolů. Děti řvou a poskakují. Zahrady, které tě zvou k procházce v trávě – pojď, víš přece, že chceš – k bosému tanečku, k hrátkám s vodní pistolí.

Děti.

***

Teta Eufémie je v plném pracovním nasazení v kanceláři, dohaduje se s vedoucí ubytovny, odmítá její protesty s obvyklou nevšímavostí. Myslím, že jde o něco s vodou Styxu a dětským hrnečkem, ale můj příchod a následný povyk to rychle utnou. Vstane a založí si ruce, zatímco já zvednu z kočárku Juniora a předám ho chůvám ve strohých uniformách. (Nebo sůvám, jak jim říká teta Eufémie.)

„Nemá jméno,“ říkám. „Rodiče se nerozhodli.“

Kolem se ozývá spousta mlaskání. Mezi dveřmi ta stará čápice naznačí: Něco k pití?

„Pak tě doženu,“ říkám a následuji ji ven.

***

„Strejdo Sale! Strejdo Sale!“

„Byl jsi zase v Pekle, strýčku Sale?“

„Přinesl jsi nám něco?“

„Strýčku, jaké to tam bylo? Viděl jsi Šaróna?“

„Jmenuje se Charón, ty popleto.“

„Strýčku Sale! Vyhrál jsem v blackjacku!“

„Jaké to tam bylo, strejdo Sale?“

„Studené a temné jako boží srdce,“ říkám. „Protože právě tam On pohřbívá to, co nenávidí.“

„Jenže my jsme přímo pod Jeho nosem, viď, strýčku Sale?“

„Zatraceně správně,“ kývnu.

Dvěma prsty ho chytnu za pihovatý nos.

„Strýček Sal, dětí král,“ ozve se teta Eufémie, která stojí ve dveřích. Která mě zná až moc dobře.

„Styx Water and a Sippy Cup” by Hal Duncan.
Copyright © 2010 by Hal Duncan. First published in Strange Horizons on October 18, 2010.
Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2011 for the Czech translation by Jarmila Komancová



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..