×
FANZINE.cz

Film Zrození Planety opic nebyl první. Darwin se mýlí už přes 40 let

Do kin přichází sci-fi film Zrození Planety opic. Scénář tohoto snímku navazuje na tradici příběhů, které datujeme již od roku 1968!

Foto: Obrázek z filmu Zrození Planety opic
Tenhle výraz předznamenává (r)evoluci, Zdroj: distributor filmu

Právě v roce 1968 měli diváci možnost zhlédnout fascinující science fiction snímek Planeta opic v hlavní roli s Charltonem Hestonem, který dodnes uchvacuje stále nové a nové generace diváků. Na toto dnes již klasické dílo navazují další čtyři pokračování (s poněkud sestupnou filmařskou kvalitou), dále televizní seriál a rozporuplný remake režiséra Tima Burtona z roku 2001.

V čem byla původní Planeta opic tak úžasná?

Především to bylo vynikajícím příběhem zakončeným dnes již kultovní pointou, která nesmí chybět v žádném žebříčku nejvíc šokujících závěrů všech dob.

Film byl natočen podle románové předlohy spisovatele Pierra Boulleho v originále nazvané La Planète des singes. Vypráví příběh tří astronautů (Taylora, Dodgeho a Landona), kteří při zpáteční cestě na Zem ztroskotají na neznámé planetě, kde si inteligentní opice podrobily lidi. Ti neumí ani mluvit, opice zato mluvit umí, a navíc jsou odborníky na zabíjení a boj všeho druhu. Ve vyspělé společnosti opic ale jsou samozřejmě i humánněji smýšlející opice, které by rády lidem porozuměly o něco víc.

FOTO: Obrázek z filmu Planeta opic (1968)
Charlton Heston rozhodně není rád, že se ocitl v téhle společnosti

Film ve skutečnosti nakousl složitější problematiku rasové diskriminace a dále kritiku lidstva obecně. Ve vrcholné scéně snímku, kdy Taylor zjišťuje, že se ve skutečnosti celou dobu nachází na Zemi, totiž proklíná lidstvo za to, co dokázalo s naší planetou udělat ve jménu všech svých půtek a neustálých bojů. Klečí na pláži před Sochou svobody a spílá: „Takže jsme toho nakonec dosáhli. Ti maniaci! Oni to celé smetli z povrchu země. Bůh je zatrať! Ať jdou všichni k čertu!“

Nebyl to ale jen příběh, který byl na Planetě opic úžasný. Masky, které speciálně pro film navrhl John Chambers, působí dodnes mnohem věrohodněji než všichni ti moderní (a digitální) Avataři. Speciální technika výroby latexových součástí masek a jejich nanášení na obličej sklidilo zasloužený úspěch i u kritiky. Chambers dostal čestnou cenu v rámci Oscarů, takzvaný Honorary Award, a dodnes je považován za mistra masek (podílel se například i na filmu Ostrov doktora Moreaua z roku 1977).

Co bylo dál?

Není žádným tajemstvím, že když má film úspěch, následují pokračování. A někdy bohužel další a další. O jejich kvalitách lze sice s úspěchem pochybovat, ale na druhou stranu jsou všechny takovým lehkým nostalgickým připomenutím svého brilantního předchůdce. Všechny dále rozvíjejí příběh, který byl načrtnut v díle prvním.

Foto: obrázek z filmu Planeta opic (1968)
Masky ve své době sklízely obdivné reakce

Ve druhém pokračování nazvaném Do nitra Planety opic (1970) se tak ztracené astronauty vydává hledat nová vesmírná expedice, která ale ztroskotá a přežije jen astronaut Brent (James Franciscus). Při svém pátrání po Taylorovi se dostává do ohniska konfliktu mezi agresivně expandujícími gorilami a obyvateli tzv. Zakázané zóny, kteří přežili původní atomovou válku. Ti mají díky mutaci telepatické schopnosti a uctívají nevybuchlou jadernou bombu.

Střet s nimi a následné vyhrocení celé situace, které skončí odpálením oné bomby a zánikem veškerého života na planetě, je tím nejzajímavějším na celém snímku, a přestože působí někdy nechtěně směšně (např. bohoslužba za bombu), je nezapomenutelným zážitkem.

Další pokračování

Přestože by se mohlo zdát, že výbuchem jaderné bomby v předchozím díle všechno končí, není tomu tak. Těsně před jejím výbuchem se několika opicím podaří odletět ve vesmírné lodi a skrze skok časoprostorem se dostávají do 70. let 20. století. O tom všem vypráví třetí díl Útěk z Planety opic (1971).

V průběhu čtvrtého dílu jménem Dobytí Planety opic (1972) sledujeme osudy potomka utečenců Caesara, který se stane vůdcem vzpoury opic proti jejich lidským páníčkům. Opice v té době totiž slouží především jako domácí mazlíčci, díky čemuž se stále více civilizují, až jsou zcivilizovaní tak moc, že dostanou chuť zabíjet a terorizovat. Což se jim také povede!

Pátý díl Bitva o Planetu opic (1973) končí trochu smířlivěji: Caesar hlásá ukončení válek a usmíření mezi lidmi a opicemi.

Remake Tima Burtona

Slavný americký režisér Tim Burton nám v roce 2001 naservíroval film, který měl stejný název, velmi podobný děj a mnoho odkazů na původní snímek (včetně camea Charltona Hestona v roli opice), ale byl to film nesrovnatelně horší a hloupější.

Jedním z hlavních problémů se ukázalo obsazení ústřední postavy Markem Wahlbergem, který neměl ani z půlky takové charisma jako Heston, a navíc jeho postava působila nesympaticky a znuděně. A co se týče konce filmu – vím, že byl závěr pravděpodobně myšlen jako vtip nebo pocta původnímu snímku, ale obávám se, že byl až dětinsky průhledný a prvoplánový.

Obrázek z filmu Planeta opic (2001)
Mark Wahlberg jako astronaut Leo Davidson

To všechno shazovalo snímek dolů. Co ho trochu vyzdvihovalo z filmových stok, byly perfektní masky, které umožňovaly hereckým představitelům projevovat celou škálu emocí, a navíc diváci pod maskami mohli přesně rozpoznat původní herecké protagonisty – byly to například Tim Roth nebo Helena Bonham Carter.

Planeta opic v roce 2011

A i v dnešních dnech je vidět, že tematika střetu lidí a opic nepřestává filmaře a jejich diváky fascinovat. Zrození Planety opic podrobněji pitvá obsáhlá recenze Jiřího Tichého.

Rise of the Planet of the Apes (Zrození Planety opic)

Akční/Dobrodružný/Sci-fi/Drama
USA, 2011, 105 min

Režie: Rupert Wyatt
Hrají: James Franco, Andy Serkis, Brian Cox, John Lithgow, Freida Pinto, Tom Felton, Tyler Labine, Sonja Bennett, Chelah Horsdal, David Oyelowo

Premiéra v ČR: 11. srpna 2011





Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..