×
FANZINE.cz

Jay Lake: Jsem obyčejný chlápek, kterého těžko přehlédnete v davu

jay-lake-perexPíše desítky povídek ročně, pracuje na několika různých příbězích a zotavuje se z léčby rakoviny. Přesto z jeho slov čiší energie a chuť k životu. Jayi Lakeovi v češtině právě vychází román Srdce světa. My jsme si s ním povykládali nejen o jeho tvorbě, ale i o tom, jak snáší náročnou léčbu a proč sbírá havajské košile.

Jay Lake Autor: Roger Podva, 2009
Jay Lake Foto: Roger Podva, 2009

Není žádným tajemstvím, že jste až donedávna bojoval s rakovinou. Jak se nyní cítíte? Ovlivnila tato vážná choroba výrazněji váš všední život?

Abych řekl pravdu, boj s rakovinou ovlivnil můj každodenní život jen velmi málo. Celé léčení se pohybovalo v mezích od nepříjemného až po zničující. V dubnu 2008 mi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva, což ve třiačtyřiceti letech není zrovna obvyklé. V květnu téhož roku jsem podstoupil operaci, během níž mi bylo odstraněno asi 22 cm tlustého střeva. Tehdy se to obešlo bez chemoterapie nebo radioterapie. V květnu 2009 mi však doktoři během rutinní kontroly našli na plíci další nádor. Po sérii testů a pozorování mi byl tenhle druhý nádor v září odstraněn. Po celou tu dobu jsem však nebyl zdravotně nijak výrazněji limitovaný.

Právě teď jsem v pooperační rekonvalescenci, která je mnohem bolestivější. Po zákroku mě bolí hrudník z operace i implantovaného otvoru určeného k chemoterapii. Od ledna budu chodit co čtrnáct dní na chemoterapii, která potrvá šest měsíců. Chemoterapie může mít celou škálu vedlejších příznaků, ale ať už to bude jakékoliv, určitě to bude náročné a bolestivé.

Takže jsem se vlastně z chlápka s rakovinou, co může dělat, cokoliv se mu zachce, stal chlápkem bez rakoviny, kterému je z jeho léčby naprosto mizerně. V angličtině máme takové rčení: „The cure is worse than the disease“ (Léčba je horší než sama nemoc), které se pro můj případ vyloženě hodí. Nicméně tohle byla jediná rozumná volba. V opačném případě bych za několik let onemocněl a zemřel.

O tom, že nemoc tempo vaší práce nijak výrazněji nenarušila, svědčí koneckonců i trojice románů, která vám během posledního roku vyšla ve Státech. Máme to brát tak, že množství knih a povídek není v ohrožení?

Podařilo se mi udržet si výkonnost i produkci během mé nemoci v roce 2008 i v roce 2009 a totéž očekávám, že se mi povede i v roce 2010, přestože jsem určitým způsobem limitován. Naštěstí ztratím pouze týdny nebo nanejvýš několik málo měsíců. Časové rozvržení románů je dostatečně dlouhé, aby se podobným zdržením přizpůsobilo. Navíc mám plnou podporu svých vydavatelů v případě, že bych potřeboval posunout uzávěrky. Taky mi tento fakt pomáhá v tom, že můžu pracovat tak rychle, jak je potřeba, takže mám dostatek prostoru vrátit se k případným nedostatkům.

obálka Jay Lake: Madness of Flowers (EN)

Naznačil byste alespoň v krátkosti, o co v trojici vašich nejnovějších románů jde?

V roce 2009 mi vyšly romány Green a Death of a Starship a na sklonku roku 2008 mi vyšel román Madness of Flowers (Květinové šílenství, přip. Laser-books). Green je fantasy ze smyšleného světa o dívce prodané do otroctví, která se během svého dospívání vzepře svému osudu a stane se z ní nebezpečná nájemná vražedkyně. Poté se pokouší najít způsob, jak by škody způsobené vlastním násilím odčinila. Madness of Flowers je samozřejmě pokračováním románu Trial of Flowers (č. Květinová zkouška, Laser-books 2007) a soustředí se na další dobrodružství trpaslíků a lidí z fantastického Nehynoucího města. Death of a Starship je space opera, krátké sci-fi dobrodružství ze Slovany inspirovaného galaktického Císařství, v němž ortodoxní kněz loví emzáky pro svou církev a řeší záhadu zmizelé bitevní lodi.

V nadcházejícím roce vyjde román Pinion, po románech Mainspring (č. Srdce světa, Laser-books 2010) a Escapement (přip. Laser-books) třetí kniha z tohoto univerza. Také mi v tomto roce otisknou dvě samostatné novely, The Specific Gravity of Grief, v níž využívám fikce k tomu, abych se podělil o své zkušenosti s rakovinou, a The Babby Killers, což je trochu nečekaně steampunkové dobrodružství. Také by se na pultech měla objevit moje sbírka povídek The Sky That Wraps.

K celému univerzu románů Srdce světa – Escapement – Pinion se určitě ještě vrátíme, rád bych se však nejdříve podrobněji zeptal na román Green, po kterém výhledově pošilhává české nakladatelství Laser-books. Podle mnoha indicií jde o dosti odlišné dílo, než jste zvyklý psát, je to tak? Můžete nám o příběhu nájemné vražedkyně Green povědět něco více?

V mnoha směrech je Green o mé dceři. Adoptovaná, původem z Číny, to jako Asiatka předtím, než dospěla, neměla v bílé společnosti Spojených států vůbec jednoduché. Hodně povahových rysů Green sdílí s mou dcerou, ačkoliv si dovolím tvrdit, že moje dcera má mnohem šťastnější život. Ponořil jsem se tedy velmi hluboko do zkušeností této dívky od jejích útlých let až do patnácti, přičemž jsem vše popisoval v první osobě, z jejího pohledu. Pro mě jako spisovatele to bylo nesmírně napínavé. Vytvořil jsem román, který je mnohem výrazněji řízen samotnou postavou, než je u mě obvyklé.

Doslechl jsem se, že v plánu jsou i pokračování.

Nakladatelství Tor Books se mnou podepsalo smlouvu na další dva díly, zatím pojmenované Endurance a Kalimpura. Minulé léto, kdy už jsem věděl, že letošní podzim budu nejspíše velmi nemocný, jsem napsal první nástin Endurance. Oba romány pokračují po skončení Green a sledují vražedkyni, jak se snaží konečně najít své místo ve světě, přivést do něj dítě, které nechce porodit, jak hledá bezpečný život a řeší problémy dvou měst, která se obě hlásí o kousek jejího srdce. Série tedy pokračuje jako dobrodružství o multikulturalismu, náboženství a osobních problémech mocné, nikoliv však dokonalé mladé ženy.

obálka Jay Lake: Srdce světa

Srdce světa, váš román z roku 2007, právě vychází v českém překladu. Podle anotace jde o klasický steampunk. Je tomu opravdu tak, nebo se mýlím? A v čem jsou největší rozdíly mezi Srdcem světa a Květinovou zkouškou, která byla především městskou fantasy?

Srdce světa je rozhodně steampunk, ačkoliv si nemyslím, že jsem si to uvědomoval, když jsem ho psal. Někteří tomu říkají spíš clockpunk (clock = ang. hodiny), ale pro mě, jakkoliv je ten štítek vtipný, jde jen o hraní se slovíčky. Květinová zkouška je ucelená kniha, fantasy odehrávající se téměř po celou dobu za hradbami města v malé skupině lidí ve zcela smyšleném světě. Srdce světa je pikareskní celosvětové dobrodružství odehrávající se v pozměněném ekvivalentu pozdního devatenáctého století na Zemi. Srdce světa je bohaté na postavy a různorodé motivy. Také se hodně podobá románu Green v tom, že jde opět o příběh o dospívání, který se soustředí zejména na jednu postavu, na rozdíl od společných politických intrik v Květinové zkoušce. Prostě rozdílná podoba světa, rozdílná výstavba vyprávění, ale snad pořád tentýž Jay Lake, jehož četbu si čeští čtenáři mohou užít.

Jak už jste zmínil, román Escapement se odehrává ve stejném světě jako Srdce světa, ačkoliv se nejedná přímo o sérii, je to tak? Mají obě knihy nějakého společného hrdinu, nebo se opravdu jedná pouze o zasazení příběhu do stejného světa? A o čem vůbec Escapement je?

Ano, je to tak. Escapement je samostatný příběh, nikoliv tedy pokračování Srdce světa. Snad jen v tom nejvolnějším slova smyslu. Několik vedlejších postav ze Srdce světa se v románu Escapement objevuje, dvě jsem dokonce povýšil na vypravěče děje. Jedná se o Emily McHenry Childress, knihovnici z Yale, a Anguse Threadgilla al-Wazira, skotsko-arabského vzduchoplavce. Hlavní postavou je ale úplně nová hrdinka Paolina Barthes, dívka portugalského původu, která je tak trochu novodobým Newtonem. Paolina vyráží na cestu, aby vyřešila některé záhady tohoto světa. Během cesty se samozřejmě setkává se spoustou dalších protagonistů, mezi nimi i mosazným mužem Boazem. Paolina sestavuje přístroj, takové zázračné hodinky, které téměř všem propůjčují prakticky božskou moc, a hledá způsob, jak zabránit škodám, které by tenhle vynález mohl napáchat, kdyby byl použit jako zbraň. Escapement je hodně dobrodružně laděný příběh s mnohem větším počtem postav než Srdce světa.

Do tohoto pozoruhodného světa se vracíte i v chystané novince Pinion, která vychází v originále letos v březnu. Jaký je vztah tohoto románu k předchozí dvojici knih? A prozradíte nám krátce i něco z vlastního děje?

Pinion je přímým pokračováním románu Escapement a začíná přesně tam, kde předchozí kniha končí. Paolina uprchla do Jižní země a nyní se chce vrátit do Severní země, protože se zamilovala do Boaze, onoho mosazného muže. Podobně jako u druhé knihy, i do Pinionu jsem zařadil několik vedlejších postav z předchozího románu Escapement, takže si jejich skutků čtenáři ještě užijí, přičemž nejvíce prostoru z nich má samozřejmě Boaz. Pinion je tedy milostný příběh s ponorkami, vzducholoděmi a anděly.

Mimochodem, existují také dvě novely z tohoto světa, které jsou online k přečtení na subterranean.com. Jde o příběhy Chain of Fools a Chain of Stars, které by případně mohly zajímat i české čtenáře, ačkoliv jsou samozřejmě k dispozici pouze v angličtině.

obálka Jay Lake: Květinová zkouška

Podobná otázka na sérii o Nehynoucím městě. Zatím jste se mu věnoval v románech Květinová zkouška a Květinové šílenství a minimálně ve dvou povídkách, Sliby – Příběh z Nehynoucího města (Ikarie 2008/08) a Láhve duší (Pevnost 2007/04). Kolik dalších česky nevydaných povídek tato série čítá? A můžeme v budoucnu počítat s jejím růstem?

Jedinou další prací spojenou s Nehynoucím městem, která je v současnosti k dispozici, je povídka nazvaná Real North, v níž se řeší výstavba světa. Najdete ji na mých stránkách na adrese www.jlake.com/2008/12/12/fiction-real-north.

Co se týče budoucnosti celé série, mám hrubou představu o třetí knize, románu Reign of Flowers (slovní hříčka reign = vláda, rain = déšť a rein =uzda, držet na uzdě se vyslovují velice podobně). Román by měl rozvést otázky moci, identity a civilizace, které pokládají první dvě knihy. Pochybuji však, že román někdy napíšu, pokud Květinové šílenství nezaznamená na anglickém trhu dostatečný komerční úspěch, který by mi zajistil smlouvu.

Takže otázka, zda jde o váš hlavní projekt, je nejspíš už zbytečná, že?

Ačkoliv mám Květinové romány velmi rád, bohužel opravdu nejsou mým hlavním projektem. Mají vzdáleně něco společného s románem Green, odehrávají se totiž ve stejném širém světě, podobně jako další připravovaný román Our Lady of the Island, který píšu společně se Shannon Page. Nedokážu však říct, jestli se do Nehynoucího města vrátím dříve nebo později.

Kromě vlastní tvorby jste také zkompletoval coby editor několik antologii. Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s editováním?

Editování mám moc rád. Každá kniha je úplně jiná, každý projekt vyžaduje specifický přístup. Samotný proces pročítání všech příběhů, během něhož vnímáte, jak se některá témata a myšlenky tuctu různých autorů mezi sebou prolínají, ačkoliv každý pracoval na svém vlastním díle, je působivý. Navíc mi to dovoluje proniknout hlouběji do způsobu psaní ostatních, což později můžu zužitkovat ve své vlastní tvorbě. Pracuji teď na další antologii, která by se měla objevit na jaře. Jistě na sebe upoutá značnou pozornost, ačkoliv to nemůžu prohlašovat už teď, to bych byl ještě nervóznější.

obálka Nick Gevers, Jay Lake (eds.): Other Earths (EN)

Setkal jste se díky editování antologií s někým pozoruhodným?

Se zajímavými lidmi se setkávám neustále. Každý je něčím zajímavý. Během editování se ale potkávám s autory jen vzácně. Sedíme každý u svého psacího stolu po celém světě a posíláme si e-maily. Setkat se s autory osobně, to je dosti neobvyklé.

A co uzávěrky? Posílají vám autoři své práce včas? Dostal jste se třeba někdy během editování kvůli zmeškané uzávěrce do zoufalé situace?

S těmi uzávěrkami to je známý problém. Vždycky mám v kapse několik zachránců, kteří případně na poslední chvíli vypomůžou. Jako autor jsem taky už nejednou posloužil jako takový zachránce.

Kde berete nápady na své antologie?

Nápady jsou všude. Trik s antologiemi je v tom, že musíte přijít s nápadem, který si někdo zrovna chce koupit. Nejspíš bych mohl dát dohromady zajímavou antologii o lesbických zombie ninja koťatech a jeptiškách k tomu, jenže prodal bych ji? Najít vydavatele, který by měl o danou antologii zájem, nebo případně narazil zrovna na mě, je často větší námaha.

Předpokládám, že kvůli editování také dost čtete. Máte na čtení jiných autorů během své tvorby dostatek času? Které byste nám doporučil?

Přál bych si, abych mohl číst víc. Psaní výrazně narušilo mou čtenářskou kariéru. Právě teď čtu román Finch od Jeffa VanderMeera (č. přip. Laser-books), úžasnou knihu, v níž se vrací do svého města Ambry. Nemůžu si ho vynachválit. Také Jeffrey Ford, Ken Scholes, Mary Robinette Kowal nebo Beth Bernobich jsou výborní. Existuje tolik báječných autorů, jak zavedených, tak nových.

obálka Jay Lake: Green (EN)

Vraťme se teď k samotnému Jayi Lakeovi. Jak byste sám sebe popsal ostatním?

Myslím si, že jsem obyčejný chlápek. Možná energičtější než většina, když mi tedy zrovna není v patách rakovina. Taky jsem sebevědomý, ale to musí být každý úspěšný autor. Mám dlouhé vlasy, duši překypující životem a smysl pro humor, který mě občas dostane do problémů. Jo a jen těžko mě přehlédnete v davu.

Jaké jsou vaše další záliby kromě psaní? Co děláte rád, když zrovna nepíšete?

Fotografování je kromě psaní můj největší koníček. Dokonce jsem i několik svých fotografií prodal, ačkoliv jsem o to nijak výrazně neusiloval. Mám rád hledání barev, struktur, úpadku, mezí a fraktálů ve světě. Formují můj smysl pro kreativitu a naplňují mě.

Kromě toho se zajímám o celou spoustu věcí od veteránů – moc rád bych někdy vlastnil slušnou Tatru T603 v dobrém stavu, ale pochybuju, že bych kdy měl tolik peněz, abych si ji mohl pořídit – přes cestování po světě, rockovou hudbu, americkou i světovou politiku až po mimozemský výzkum. Miluju svět a miluju být jeho součástí. Nejvíc ze všeho ale miluju své dítě a svou lásku (Jay Lake pravděpodobně myslí svou přítelkyni a příležitostnou spolupracovnici Shannon Page – pozn. red.).

Dočetl jsem se, že jednou z vašich vášní jsou i havajské košile. Kolik jich nyní vlastníte? Máte nějaký zvláštní důvod je sbírat?

Mám jich teď asi čtyřicet. Byly dokonce představeny v rámci uměleckých show jako kolekce. Před lety jsem si všiml, že po světě chodí tisíce dlouhovlasých tlustých chlápků v černých tričkách, jako by to bylo nějaké pravidlo. Vybral jsem si havajské košile, protože mám rád světlé barvy, nikdy nejsem ani vkusný, ani nevkusný a pasuje to k mé postavě a tomu, jaký jsem. Navíc jsou legrační.

Jak se cítíte, když čtete vaše starší práce? Patříte mezi spokojené autory, nebo pokaždé hledáte něco, co by se dalo zlepšit?

Popravdě obojí. Nemám sklon posuzovat své dřívější knihy a povídky, ani jich litovat. Vždycky však hledám způsob, jak se zlepšit. Všechno, co píšu, by mělo být lepší než poslední věc, co jsem napsal. V opačném případě se nezlepšuji.

obálka Jay Lake: Escapement (EN)

Co děláte, když nemůžete se svým příběhem pohnout? Máte třeba nějaké místo, které vám v takovém případě pomáhá?

Abych pravdu řekl, málokdy se mi stane, že bych se zasekl. Plyne to ze mě jako řeka. Možná je tohle můj největší dar coby autora.

Kromě obdržení ceny Johna W. Campbella pro nejlepší nováčky v žánru sci-fi v roce 2004 jste byl také několikrát nominován na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award. Odvážil byste se odhadnout, kdy můžeme očekávat další nominace a ocenění na vašem kontě?

Už brzy! Už brzy! Nastává čas, moji drazí, udělit mi ta třpytivá ocenění, která právem patří mně! (smích)

Na závěr, co byste rád vzkázal svým českým čtenářům?

Díky vám za zájem o mě a mou práci. Pevně doufám, že jednoho dne navštívím vaši krásnou zemi a s některými z vás se i setkám. Do té doby má slova musejí být mými vyslanci.

Za zprostředkování tohoto rozhovoru a informační základ děkuji Martinu Šustovi.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..