×
FANZINE.cz

Povídka: Carl Frederick – Modlitba za mrtvou trepku (Prayer for a Dead Paramecium) – 1. část

V mnohých žánrových povídkách už jsme se dočetli o bojích na vesmírných kolbištích, jak to však v podobných chvílích vypadá na Zemi? Jak dobývání vesmíru ovlivňuje pozemšťany? Příběh dvojice chlapců je českým debutem amerického spisovatele Carla Fredericka.

Carl FrederickCarl Frederick

Američan, žije v Ithace ve státě New York.

Jak sám o sobě tvrdí, teoreticky je Carl Frederick teoretický fyzik. Akademickou půdu však už před lety opustil a ve svém oboru, kvantové teorii, léta nic nepublikoval. Zlákalo jej totiž pole hi-tech. Malá firma, v níž už řadu let působí, se zabývá umělou inteligencí.

Přestože už Carl Frederick sepsal také román, doposud se mu nepodařilo zajistit knize nakladatele, a tak je zatím známý především svými kratšími pracemi. Ty vycházejí téměř výhradně v žánrovém časopise Analog, kde si už šestkrát vysloužily čtenářské nominace mezi to nejlepší, co v daných ročnících v časopise vyšlo. Svou šestou nominaci za povídku The Universe Beneath Our Feet (2009) loni poprvé proměnil v AnLab, čtenářskou cenu časopisu Analog. Kromě toho je Carl Frederick také vítězem jednoho čtvrtletí literární soutěže Writers of the Future a účastnil se také literárního workshopu Odyssey.

Carl Frederick má dvě dospělé děti a místo tradičního zvířecího mazlíčka sdílí domov s robotem, kterého před lety jeho firma sestrojila. Kromě psaní jej také baví hra na dudy, což je jedním z důvodů, proč si pochvaluje život ve spíše venkovské Ithace.

Modlitba za mrtvou trepku (Prayer for a Dead Paramecium) v mnohých čtenářích jistě oživí vzpomínky na hodiny biologie. Chlapci Alex a Ralph v příběhu Carla Fredericka mají studium usnadněné, protože mohou i ty nejmenší organismy pozorovat zvětšené v místním akváriu. Jejich život však zastiňuje něco jiného. Povídka je pro autora tuzemským debutem a v roce 2006 byla taktéž nominovaná na čtenářské ocenění AnLab.

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Markéta Horáková

Jednoho zahálčivého dopoledne, v deset hodin už příjemně horkého, s celým úžasným měsícem mezi nimi a začátkem školy, mohl Ralph na moment předstírat, že je šťastný. Pohlédl na svého malého bratra, který podél chodníku kopal prázdnou plechovku od sodovky. Jak tu Alex pobíhal kolem ve svých bílých šortkách a modrém tričku s límečkem, opravdu šťastný vypadal. Velké důležité věci se jej zdánlivě netýkaly a minulý měsíc přijal zprávy mnohem lépe než kdokoliv jiný. Ralpha sžírala závist.

O chvíli později, ačkoliv stále ještě ve vzdálenosti dobrých deseti minut chůze, už Ralph zahlédl povědomou protáhlou bílou budovu třpytící se v dopoledním slunci – Akvárium Malý svět. Byl čtvrtek a akvárium bylo pro děti ve čtvrtky zdarma.

Ralph se ohnal po komárovi, a pak upřel oči na rozpálené chodníkové dlaždice a snažil se nestoupnout na spoje mezi nimi – ne snad, že by na tom ještě záleželo.

Pozvedl hlavu po zvuku rachotící plechovky v ulici a viděl, že jeho bratr na rohu zastavil na červenou. Alex se shrbil, rukama opřel o kolena a přes okénko prodejního automatu mhouřil oči na přední stránku novin.

Ralph k němu přistoupil a nevšímaje si válečných titulků nad ní prohlédl si fotografii na přední straně.

„To je pulzní kanón,“ ukazoval mu Alex.

„Jasan,“ odvětil Ralph, „Shiva 2. třídy.“

Alex mačkal prst na plastové okénko. „A tamto je bezpilotní bombardér J7.“

„Na J7 je příliš velký,“ nesouhlasil Ralph. „Myslím, že je to J11.“ Rukama naznačil let a doprovodil jej zvuky dopadajících bomb.

Poté si v odrazu plastu všiml, že barva už přeskočila na zelenou. „Tak jo,“ vykročil, „jdeme.“

Dvojitá řada světel vnořených do vozovky a označujících přechod začala jantarově blikat. Připomínaly letištní ranvej a Alex, s rozpaženýma rukama a za zvuků letícího letadla, profičel kolem Ralpha na druhou stranu.

***

Jakmile Ralph zatlačil do otočných dveří akvária, pocítil ten známý šok. Jako by se rázem ocitl v hlubokém vesmíru. Namísto mhouření proti jasnému letnímu nebi upíral široce otevřené oči do světa temnoty, který postupně, jak si na tmu přivykal, nabýval tvarů. Nasál ten zápach čerstvě vytřených veřejných budov a zaposlouchal se do hukotu klimatizace, zvuku vzdálených motorů. V tenkém tričku a kraťasech cítil, jak mu naskakuje husí kůže, jak se jeho tělo snaží přizpůsobit prudké změně teploty.

Sotva chlapci prošli přes detektory kovu a receptory chemikálií, proběhli kolem obchodu se suvenýry a uháněli k herní arkádě. Všechny hry byly bezplatné, což bylo fajn, a měly výchovný charakter, což už tak fajn nebylo. Ale Ralphova oblíbená, ZoaZap, byla natolik zábavná, že bylo až s podivem, že na ní nikde nebyl otvor na mince.

Arkáda byla narvaná. Zástup výrostků ve skautských uniformách okupoval každou konzoli a před ZoaTap se tvořila dlouhá řada.

„Všiváci!“ Ralph se otočil a nasupeně odkráčel, Alex mu byl v patách. „Vrátíme se později. Až to ty skautské oddíly zabalí.“

„To nevadí,“ přitakal Alex. „Mně se stejně ZoaZap už tak moc nelíbí.“

„Předtím se ti líbil.“

Alex ukázal přes hlavní halu na nápis „Sál prvoků“ vyrytý nad jedním ze tří křídel akvária. „Pojďme tam. Tam je to nejlepší.“

„Fajn, klidně.“

Prošli pod obloukem, potom prokličkovali mezi krytkami světel a objevili se na jednom konci tunelu. Jeho strop, zakulacené stěny a také většina podlahy byly průhledné. Při pohledu ven viděli Alex a Ralph mořskou vodu a něco, co vypadalo jako mořské dno.

Iluze byla dokonalá. Ralph se svou třídou absolvoval prohlídku „za oponou“ a věděl, že vše bylo vytvářeno pomocí 3-D holografických projekcí.

V podzemní části bylo malinkaté akvárium s líbivým podvodním fázovým kontrastním mikroskopem uprostřed. Ralpha to však nezajímalo. Stěny sálu se hemžily životem: všechno sladkovodní, jednobuněční prvoci.

Trepka velikosti žraloka, s povlávajícími řasinkami, plula po stěnách, poté proplavala nad jejich hlavami, a později prudce klesla ke dnu. Dívaje se skrze podlahu dolů, viděli Alex a Ralph obří trepku, jak pátrá po potravě. Ralph se usmál. Vypadalo to, že by tahle bytost mohla jeho bratra pohltit jediným polknutím.

Bývali tady často. Alex běhal po tunelu, mával na prvoky a volal na ně jejich jmény. Teď se na chvíli zastavil. „Podívej. Tady je měňavka. A něco jí.“ Jeho zrak upoutal další organismus. „Rournatka. Zrovna vtahuje svá chapadélka.“ Poskakoval chodbou a ukazoval na živočichy. „Haděnka, hadovec, lezounek, jazyčník.“

Alex se znovu zastavil s očima upřenýma na menší trepku, která se poklidně pohupovala vpřed a vzad zhruba na úrovni očí. „Je nádherný,“ vypravil ze sebe, „líbí se mi.“

Jak trepka plula neslyšně dokola s řasinkami pohybujícími se v koordinovaných stazích, Alex ji ve svých teniskách tiše následoval, nos přilepený téměř na skle.

„Jop,“ řekl Ralph jdoucí za ním. „Je nádherný.“

„Rozhodl jsem se, že mu budu říkat Perry.“ Alex odstoupil od skla. „Ahoj, Perry.“

„Neslyší tě,“ upozornil ho Ralph. „Je to jen malý flek plavající v nějakém rybníce. Je tak malý, že bys ho ani neviděl.“

„Já to vím,“ ohradil se Alex, ale neznělo to, že tomu i věří.

Přestože byl Ralph tou bytostí, co vypadala jako oživlé stříbro, fascinován, časem se začal nudit. „Pojďme zpátky k arkádě,“ zavelel, popadl Alexe za zápěstí a táhl jej pryč. Alex raději neprotestoval.

***

Když Ralph a Alex vešli na arkádu, skauti už byli pryč. Před těmi opravdu dobrými hrami ještě pořád čekala spousta dětí, řady však nebyly dlouhé. Ralph, který stále držel Alexe za zápěstí, se zařadil do fronty na ZoaZap.

Ralph hrál tuhle hru často. Pilotoval svůj průzkumník vodou, pátral po příšerách – velkých trepkách – a střílel je. Trepky byly pravé a vy jste je stříleli s opravdovým laserem. A pokud jste trefili trepku přesně, přímo do středu buněčného jádra, vybouchla.

Řada se pohybovala sice pomalu, ale pohybovala. Každé z dětí mělo na ZoaZap tři minuty a za každou zničenou trepku se jejich čas navýšil o patnáct vteřin až do desetiminutového maxima. Většina děcek však v hraní nebyla nijak zvlášť dobrá, a tak se chlapci střídali u stroje zhruba každé čtyři minuty. Děvčatům se tahle hra příliš nezamlouvala.

Po pár minutách čekání Alex ustoupil stranou a vymanil se tak z hloučku dětí. „Chci se vrátit a pozorovat Perryho,“ oznámil.

„To ale propásneš, až budeš na řadě.“

„To mi nevadí,“ odvětil Alex. „Stejně už tuhle blbou hru hrát nechci.“

„Nelíbí se mi, že bys měl někam jít sám.“

„Boha. Mluvíš jak máma.“

„No,“ zaváhal Ralph zahanbený přirovnáním k ženě, „máma říká, že na tebe mám dávat pozor.“

„No tak, Ralphy,” zaprotestoval Alex svým vysokým hláskem plným rozhořčení. „Už je mi skoro devět.“

Ralph o tom chvíli přemýšlel. Rozhodně neměl v plánu přijít o své místo v řadě. „Fajn. Buď ale zůstaň v Tunelu prvoků, nebo se vrať sem. Nikam jinam nechoď. Jasné?“

„Jo.“

Ralph sledoval Alexe odcházet, pak se zahleděl dopředu, přes několik zavazejících ramenou, na obrazovku ZoaZapu.

O čtvrt hodiny později, když už stál téměř na začátku fronty, bez potíží viděl obrazovku a slyšel zvuk. Chlapec zrovna aktivoval konzoli. Na displeji si Ralph přečetl nápis „Sponzorováno Vodohospodářskou společností Čistý pramen a Oddělením vojenské informovanosti“. Potom obrazovka světlounce zmodrala a chlapec se dal do zabíjení zlých trepek, pomáhaje Čistému prameni v jeho „bitvě za udržení vaší pitné vody čisté“. Konzole měla dobré zvukové efekty, přesto je ještě kluk doprovázel, vřískaje a halekaje, jak zaměřoval stříbřité prvoky.

Zatímco Ralph sledoval masakr, zaslechl vzdálený jekot. Znělo to přirozeně, jako by to bylo součástí hry. Jenže jekot zesiloval a nevypadalo to, že by vycházel z reproduktorů konzole. Pak, když se směsice vřískotu, pláče a vzlyků stala příliš hlasitou, než aby ji ignoroval, odtrhnul Ralph svůj pohled od obrazovky. Viděl Alexe běžícího přímo k němu. Chlapec si div nevyřval hlasivky.

Ralph udělal krok vpřed, a pak nohu rychle vrátil na místo, špičkou tenisky se dotýkaje podlahy, aby nepřišel o své místo v řadě.

„Alexi,“ přivítal jej uvolněným tónem, aby to vypadalo, že se s hlučným dítětem před sebou zná pouze zběžně. „Co se děje?“

„Ralphy,“ křičel Alex mezi svými vzlyky, „pojď se mnou.“ Zatahal bratra za tričko. „Musíš jít se mnou.“

„Proč?“ Ralph pohlédl přes rameno za sebe. Všechny děti je pozorovaly. „Už jsem skoro na řadě.“

„Hned,“ zaječel Alex, jeho hlas se chvěl bolestí a zklamáním. „Ralphy, prosím.“ Zatahal silněji, až se lem trička uvolnil z pod gumy Ralphových šortek.

„Dobře, dobře.“ Ralph vystoupil z řady a zastrčil si tričko. Cítil se dost trapně, nejen kvůli svému bratrovi, který tu dělal scénu, ale také proto, že mu někdo na veřejnosti říkal „Ralphy“. „Budeš už zticha?“ zašeptal nahlas.

„No tak!“ Alex křičel ze všech sil. Popadl Ralpha znovu za tričko, ale Ralph jeho ruku odstrčil.

„Však už jdu.“

Alex se otočil a běžel zpět do výstavních prostor, občas mrkl přes rameno na svého bratra.

„Řekneš mi, co se děje?” supěl Ralph o krok za bratrem.

„Jde o Perryho,“ zavzlykal Alex. „Myslím, že je nemocný.“

„Cože?“ Ralph se zastavil.

Alex se otočil. „Prosím.“ Tentokrát popadl za zápěstí Ralpha on. „Pospěš!“

„Fajn, fajn.“ Ralph, hořce si vědom, že na ně lidé zírají, pospíchal s Alexem zpět do Sálu prvoků.

Alex prolétl polovinou tunelu, vyběhl ke sklu, zahleděl se na displej a vykřikl. Prudce se otočil na Ralpha. „On umírá.“

Ralph pohlédl přes průhlednou stěnu, kde mokrý nos jeho bratra zanechal na skle šmouhu. Trepka tam byla, ale proti suti na dně akvária ji téměř nešlo vidět, obzvláště když se tvor stěží hýbal. Pak, jak ji Ralph pozoroval, trepka znehybněla.

Alex vyjekl. „Je mrtvý. Perry je mrtvý.“ Chlapec se rozbrečel ještě hlasitěji než předtím, jeho nářek a vzlyky přerušovaly jen krátké nádechy.

„Boha, Alexi.“ Ralph cítil, jak jeho tváře rudnou studem a pak náhlým vztekem. „Sakra. Takhle jsi nebrečel, ani když zemřel táta.“ Ralphovy tváře teď zčervenaly i pocitem viny, že použil slovo, které neměl dovoleno vyslovit.

Alex brečel dál, ale už to neznělo jako panický pláč. Táhlé bolestné kvílení teď znělo jako žalozpěv všech smutků světa.

Potom Ralph zaslechl další zvuk odrážející se od stěn tunelu – rázné klapání bot s tvrdou podrážkou někoho, kdo kvapem přicházel. Ralph se ohlédl přes rameno a viděl muže ženoucího se k nim. Byl vysoký. Měl černé boty, černé kalhoty, bílou košili a kravatu. A vypadal rozzuřeně.

Dokončení povídky najdete zde.

“Prayer for a Dead Paramecium” by Carl Frederick
Copyright © 2005 by Carl Frederick. First published in Analog Science Fiction and Fact, July-August 2005. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2011 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..