×
FANZINE.cz

Povídka: Cecil Castellucci – Dítě v košíku (Baby in the Basket)

Dnešní povídka se dostala do výběru doporučené četby časopisu Locus za rok 2009.


Cecil Castellucci
Kanaďanka, narozena 1969, je autorkou příběhů pro mládež. Debutovala titulem Boy Proof (2005), dalšími romány z její bibliografie jsou The Queen of Cool (2006), Beige (2007) a Rose Sees Red (2010). Věnuje se též grafickým románům. Úspěch zaznamenala hned se svým debutem The Plain Janes (2007) o čtveřici mladých dívek, které zformují ve svém sousedství partu, jež se snaží pozvednout náladu místních obyvatel po nedávném teroristickém útoku. Za román získala v roce 2007 Joe Shuster Award pro nejlepšího kanadského komiksového autora a čtenáři se rok nato dočkali pokračování nazvaného Janes in Love (2008).

Její povídky se objevují nejen v žánrových periodikách (např. internetový Strange Horizons), ale také v antologiích (upírské výběry The Eternal Kiss nebo Teeth, cross-žánrový soubor Interfictions 2 či Geektastic, antologie, na níž se Cecil podílela i coby editorka). Do žánru sci-fi a fantasy přitom vstoupila teprve nedávno povídkou Baby in the Basket (2009, Strange Horizons), kterou prestižní časopis Locus zařadil na svůj seznam doporučené četby roku 2009. Tutéž povídku vám nabízíme v českém překladu.

Cecil Castellucci se prezentuje jako všestranná umělkyně. Kromě psaní románů si vyzkoušela také tvorbu libreta pro komiksovou operu Les Aventures de Madame Merveille, divadelního scénáře nebo vlastního filmu. Svého času také působila v indie rockové kapele Nerdy Girl. Přejete-li si o autorce vědět více, můžete navštívit její osobní stránky cecilcastellucci.com.

Příběh Dítě v košíku (Baby in the Basket) je podle autorčiných slov její vůbec první prací vycházející v překladu. Stáváme se v ní svědky bizarního příběhu mladé ženy a malého dítěte, které mizí, aby se k ní pokaždé opět vrátilo. Jaké tajemství skrývá její občasný společník?

Cecil Castellucci na Topzine.cz

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Markéta Horáková

Danielle pokaždé poznala, že se dítě vrátilo, sotva předními dveřmi vstoupila do budovy. Ten pach, směs vanilky, kouře a zakyslé pleny, ji vždycky praštil přes nos, když strkala klíč do své poštovní schránky.

Ať už tam dítě nechával kdokoliv, nechával jej před dveřmi jejího bytu (č. 39) v úterý v 5:51 odpoledne. Když se k ní vracel, měl vždycky plnou plínku a nikdy s ním neposlali žádné čisté.

Tohle úterý ji zápach zastihl s rukou v poštovní schránce, když z ní vytahovala nepotřebné letáky a nabídky neomezených úvěrů. Jakmile poznala, že se vrátil, ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Nemohla si pomoct. Toho mrňouska milovala. Přilnula k němu. Danielle sebrala poštu a rozběhla se po schodech. Pět pater. Bez dechu. Nezastavila se, dokud si nebyla jistá, že se opravdu vrátil.

Když dorazila na odpočívadlo, byl tam. Nebyl zlobivé dítě. Tiše čekal.

Nemohla si pomoct. Plížila se vpřed ve strachu, že je mrtvý, že nespí. V košíku. Jako by to byl Mojžíš nebo tak někdo.

Chlapec byl maličký. Samozřejmě, bylo to ještě nemluvně, ale vypadalo jako nedochůdče. Pozorovala jeho hrudník, jak se zvedá a zase klesá, a uvědomila si, že po celou tu dobu zadržovala dech v očekávání toho nejhoršího, a tak vydechla a opět se nadechla. Bázlivě zvedla košík ze země a už strkala klíč do dveří od svého bytu, když je Len otevřel. Jako by věděl, že zásilka dorazila.

Nic neřekl. Na dítě v košíku se sotva podíval. V podobných chvílích se sotva podíval i na ni.

„Jdu ven,” zamumlal a protáhl se kolem ní a spícího prcka.

Danielle postřehla, že s touhle částí jejich života se příliš dobře nevyrovnal.

Danielle potkala Lena před šesti lety na rockové show. Bratr jejího spolubydlícího hrál na baskytaru v zahajovací kapele. Danielle jít nechtěla, jenže to byla jedna z těch nocí, kdy můžete zůstat doma s mizernou náladou, nebo alespoň zkusíte něco podniknout.

Potřebovala pivo, aby tam vůbec vydržela.

Hudba byla otřesná, kytara nenaladěná, a přestože byla přesvědčená, že kouření v barech bylo zakázáno minimálně před deseti lety, vypadalo to, že tady kouří každý.

Dokonce tu na všech stolcích byly i popelníky.

Detaily jako tento se vždycky trochu měnily.

Podobně bylo na nějaký čas povoleno nesvítit v autě během dne nebo byly zrušeny poštovní schránky na ulicích a muselo se na poště čekat v řadě, nebo v autobusech zase platily speciální mince namísto lístků.

Danielle považovala tyhle drobné změny reality za změny, které se rychlostí vyrovnaly jen změnám v hodnotách světových měn.

Vytáhla z peněženky dvacetidolarovku. Jako vždy pozorně zkontrolovala číslo na bankovce, obličejům na nich zásadně nevěřila. Přísahala by, že se mění taky. Často dokonce nerozeznala, kdo je na někdy zelené, jindy barevné bankovce zobrazen.

Opřela se o bar a vypnula prsa, aby na sebe upozornila barmana.

Barman si jí sice nevšiml, ale kluk, co stál vedle ní, zmatený a se skelným pohledem, ano. Vypadal, jako by se právě probral ze zimního spánku.

„Jakže se jmenuje tohle místo?“ zeptal se jí. Hlas nakřápnutý, jako by jej celé dny nepoužíval.

„River Run,“ odvětila, pak konečně upoutala barmanovu pozornost a objednala si pivo. Poslal jí ho po barpultu. Vytřeštila oči. Byla na něm příliš velká pěna. Určitě jí vytvoří nad horním rtem knírek, pomyslela si. Opatrně si lokla, ale stejně pěnu pořád cítila. Lechtala ji. Zajímalo ji, jestli si toho ten muž, co k ní mluvil, vůbec všiml.

„Dřív se to tu jmenovalo U Tada,“ prohlásil, „kdysi dávno.“

„Tos ty ale nezažil,” poznamenala a setřela si hřbetem ruky pěnu z horního rtu tím nejženštějším způsobem, jakým mohla. Bar U Tada zavřeli před osmnácti lety. Byla to lokální legenda. Tomuhle klukovi nemohlo být víc než třiadvacet.

„Můžu jít domů s tebou?,“ zeptal se. „Nemám, kam jinam bych šel.“

To byla ta chvíle. V duchu řekla ne. Neměla v plánu nechat si doma chlápka, o kterém nic nevěděla. Vždyť ani neznala jeho jméno. Už otevírala ústa, aby ho odmítla. Ale ta přílivová vlna, ta síla, ta tsunami uvnitř ní ji přinutila souhlasit. Kývla hlavou.

Tehdy jí došlo, že celá tahle věc ji přerůstá.

Dítě se začalo objevovat, když Danielle v sedmnácti opustila domov. Ze vzdoru se v maturitním ročníku vykašlala na školu, opustila pohodový práh rodinného domu v Yrece a přestěhovala se do nelegálního squatu v textilní čtvrti v centru San Francisca.

Squat tvořilo dvanáct lidí, kteří živořili v polorozpadlém viktoriánském hnízdě mezi dvojicí budov. Bydlení ji tady přišlo na pět dolarů týdně, kromě dob, kdy se hodnota měny prudce změnila a Daneille platila o několik babek víc nebo míň. Obývala pokoj v horní části domu, považovala jej za vraní hnízdo, za pozorovací koš na lodi. V zimě tu bylo teplo a v létě chladno, což z pokoje činilo ten nejlepší prostor v celém domě. Byl prosvětlený a nažloutlý s černými slovy vyškrábanými do všech zdí, poznámkami, které tu po sobě zanechali ti, kteří tu žili před ní.

Začala na zeď přidávat vlastní poznámky až v době, kdy se dítě začalo objevovat. Zaznamenávala o něm krátké informace do rohu vedle vodní dýmky. Poznámky jako „Prská přes jazyk.“ „Ještě neví, jak pást koníčky.“ „Batolí se.“ „Převaluje se.“ „Batolí se.“

Tohle bylo jediné měřítko, podle něhož sledovala vývoj dovedností dítěte. Kdyby nebylo těch poznámek s daty záznamu u každé z nich, myslela by si, že se zbláznila.

Pokaždé, když se dítě vrátilo, musela jej učit všechno od začátku.

Tehdy poprvé přišla Danielle domů v úterý po své směně v družstevní vegetariánské  prodejně. Přinesla si domů zeleninu, kterou zachránila před vyhozením, a chystala se připravit chilli k večeři v rodinném stylu.

„Haló?” zavolala, když se dovnitř táhla se zelenými plátěnými taškami z obchodu. Pohlédla na nástěnné hodiny na zdi. Bylo skoro šest. „Haló?“

Položila tašky na zem a začala z nich vytahovat potraviny. Cítila podivný zápach. Myslela si, že nejspíš někdo něco zapomněl v troubě. Buď jídlo, nebo nějaký umělecký projekt. V domě plném punkerů si nikdy nemůžete být jistí.

Zkontrolovala ji, ale hořáky byly vypnuté.

Na ledničce visel vzkaz: „Punk rocková párty u Randyho. V pět.”

Tak tam všichni byli.

Danielle se k Randymu moc nechtělo. Před pár měsíci s ním přišla o panenství a nechoval se k ní hezky. Jako třeba, že jí zavolal až po šesti dnech a když už to udělal, předstíral, jako by o nic nešlo, přestože šlo. Myslela si, že je mezi nimi opravdové pouto. Že on je ten pravý. On jí řekl, že se nechce vázat a že je příliš vášnivá, a tak se na jedné show opila a chrstla mu pivo do obličeje. To jejich vztahy zrovna nezlepšilo.

Připraví raději to chilli. Však oni to snědí později. Taková noční svačinka přijde vhod.

Zrovna si broukala společně s přehrávačem, když to zaslechla. Pláč. Nejdříve si myslela, že zvuk zazněl v písni, a pomyslela si, že od muzikantů to nebyla zrovna správná volba, jenže jekot pokračoval i po skončení songu.

Rozhodně to znělo jako dítě. Vyrazila po zvuku. O košík, který byl v chodbě, málem zakopla.

Bylo v něm dítě, brečelo.

„Ahoj, maličký.“ zašeptala. „Nazdárek. Kdepak máš mámu?“

Dítě se rozplakalo silněji.

Tohle bylo pro její spolubydlící typické. Někdo šel nejspíš na tu párty a nechal dítě v domě, protože se šel bavit. Hloupé děcko. Vzala košík na roh ulice, kde stál obchod s alkoholem, jenž se nedávno změnil v kombinaci obchodu s alkoholem, potřeb pro mimina a květinářství, a koupila nějaké čisté plínky a sunar.

Když se všichni později vrátili domů, nikdo se k dítěti nehlásil. Nikdo o něm nic nevěděl. Ale všem chutnalo chilli.

Chtěla se dítěte zbavit, předat jej někomu dalšímu. Nechtěla za něj být zodpovědná. Starat se o dítě není žádná legrace.

Ve škole, předtím než jí nechala, z rodinné výchovy vyletěla. Ztratila klíček a panenka pořád jen brečela a brečela.

Ale tohle dítě ji mělo rádo. Byl sladký.

O dva týdny později, když už si myslela, že to déle nevydrží, protože starat se o dítě bylo příliš náročné, košík zmizel a ona byla volná. Místo úlevy však cítila smutek.

Myslela si, že to možná byl jen sen. Až na poznámky, které zanechala na zažloutlé zdi, jež přítomnost dítěte dokazovaly. Stálo tam: „Děti pláčou. Smiř se s tím.”

Zamknula se ve svém malém vraním hnízdě a proplakala celý den.

O šest měsíců později bylo dítě zpět.

Bylo stejně staré. Malinkatý drobeček. Věděla, že je to totéž dítě, protože mělo na zádech stejně rozložená mateřská znaménka, která vypadala trochu jako malý psík.

Ještě divnější bylo, že Danielle tak nějak tušila, že ji dítě zná. Jako by bylo stejně šťastné z jejich opětovného shledání jako ona sama.

Vrnělo, když jej vytáhla z košíku.

Obtáčelo svůj malý prstík kolem její ruky.

Byla to láska na první pohled. Opět.

Pokaždé když se objevilo před jejím prahem, bylo dítěti šest měsíců. Tohle věděla, protože jej jednou kvůli kožní vyrážce musela vzít k pediatrovi. Dělala hloupou, řekla, že dítě pouze hlídá a neví jeho přesný věk, a tak doktor věk odhadl. Měla štěstí. Bylo to zrovna v době, kdy doktoři léčili každého se zdravotní kartou zdarma, bez dotazů.

Když opouštěla squat, byla si jistá, že už dítě nikdy neuvidí.

Jenže dva týdny poté, co se nastěhovala do svého prvního opravdového bytu, se objevilo u dveří.

Následovalo ji, kamkoliv šla.

Nemohla dítě v košíku setřást.

Někdy zůstalo jen na pár dnů; to nebylo tak špatné. Jenže někdy také na několik týdnů nebo měsíců. Chvíli jí to lezlo na nervy – stárla, chodila na vysokou, když se tam teď mohla dostat i bez středoškolského diplomu – pak se však opět začala těšit na čas, který stráví společně.

Nejdřív jej nijak nepojmenovala, jelikož si myslela, že by to bylo divné. Později mu začala říkat Joe, protože to bylo vcelku běžné jméno.

Nikdo o jejím vztahu k dítěti nevěděl. Říkávala svým spolubydlícím, když nějaké měla, že je to její bratranec nebo synovec. Že na o něj stará, zatímco jeho rodiče jsou pryč. Nikomu to nevadilo a všichni ji vždycky obdivovali, že je tak šlechetná.

Když k ní Len tu první noc přišel a dělali to spolu, byla tma a ona byla opilá, takže vlastně nic neviděla. Byl dobrý milenec a ona si to s ním užívala. Po několika týdnech chtěla zamíchat kartami. Zrovna spal, když vyšla ze sprchy. Ležel na břiše. Danielle z něj stáhla přikrývky a začala jej líbat na zádech. Postupovala pomalu až k jejich spodní části, když si všimla mateřských znamének. Byla ve tvaru malého psíka.

Tak zjistila, že Len a Joe jsou jedna a tatáž osoba.

„Co se děje?“ přetočil se. Byl ztopořený a připravený.

Chtělo se jí zvracet.

„Není mi dobře,“ zalhala.

Nechtěla mu říct, že si myslí, že je částečně jeho matkou.

Neměla odvahu s ním spát po celý následující měsíc. Nepřestávala svým kamarádkám tvrdit, že se jej musí zbavit, ale nedokázala vysvětlit, proč to doposud neudělala. Namísto toho mu vždycky z restaurace, kde pracovala, přinesla talíř s jídlem, a ujišťovala se, že má dostatek přikrývek.

Pravdou bylo, že jej nedokázala odkopnout. Ani jako dítě, ani jako muže.

Milovala ho.

Len nic neříkal, zůstával spát na gauči a držel se od ní dál. Nevypadalo to, že by něco dělal – neměl práci a nikdy nevycházel z domu – ale vyvažoval to tím, že byl výjimečně zručný. Nějakým způsobem uměl i bez vhodného nářadí zmáknout řadu věcí v bytě, takže je změny reality neovlivňovaly. To jim život usnadňovalo. Někdy přišla domů a přistihla ho, jak zírá z okna.

„Kdy postavili tuhle budovu?“ zajímal se.

„Kdy začaly být požární hydranty modré místo červených?“

„Kdy město začalo využívat větrnou energii?“

Danielle krčila rameny.

„Já se jen snažím proplout dnem po dni,“ odvětila. „Dokud je všechno vcelku stejný, snažím se nevnímat, co se mění.“

Nespokojen načrtl prsty něco, co vypadalo jako složitý výpočet, a pak se vrátil k zírání z okna.

Postavila se vedle něj a taky se dívala. Dnes si všimla, že je tu méně pouličních lamp, více graffiti, menší budovy a park pro psy na rohu.

Dokonce týdne všechny tyhle věci zmizely. Nemohla si pomoct, ale kvůli Lenovi si teď všímala každé drobné změny.

Bylo stále těžší přeměny sledovat, protože k nim docházelo stále častěji. Len přespávající u ní v bytě se neměnil. To se jí líbilo.

„Můžeš zůstat,“ řekla mu jednou v noci. Len se odvrátil od okna a podíval se na ni. Znala jeho oči lépe než ty svoje.

Došla k němu a přitiskla hlavu k jeho hrudníku.

Jakkoliv byly věci složité, byl jejím nejoblíbenějším člověkem na světě.

A jednou v noci, když s kamarádkami trochu přebrala vína, se s ním znovu vyspala.

Len něco pochopil, když se dítě poprvé objevilo.

Danielle přinesla košík do bytu a požádala jej, aby na něj dohlédl, než dojde pro nějaké plíny.

Len se na tu věc podíval a vydechl: „Ach.”

Poté vstal, odešel do koupelny a nevracel se.

„Jsi v pořádku?“ zaváhala.

„Potřebuješ něco koupit?“ pokračovala.

„Položím dítě na stůl. Kdyby brečel, tak ho vyndej z košíku, ale buď opatrný, má plnou plínku,“ instruovala jej.

Když se s věcmi pro dítě vrátila domů, Len byl stále ještě v koupelně.

„No tak vylez, zlato,“ naléhala.

Po hodině přitiskla ucho na dveře koupelny, aby zjistila, jestli snad nevylezl ven oknem. Nevylezl, slyšela jej přecházet uvnitř. Pustila příjemnou hudbu a uspala Joea. Uklohnila si večeři a Lenovi nechala talíř před zavřenými dveřmi. Šla si lehnout a usnula, když se ve tmě snažila zachytit nějaký zvuk.

Len vyšel z koupelny další den. Byl skoro průhledný. Viděla přes jeho tělo obrysy předmětů za ním.

„Nechtěl bys mi něco říct?“ zeptala se.

„Ne,“ odvětil a nalil si hrnek kávy. Bylo těžké jej takhle vidět, ale posléze si zvykla.

„Myslela jsem si, že souboje s časem byly zakázány před třiceti lety,“ ozvala se.

„Někdy,“ odpověděl a protřel si rukama obličej. Vypadal unaveně.

„Máš potíže?“ zeptala se.

„Jsem na útěku. A zasekl jsem se tady.“

„Chceš si dítě pochovat?“

„Ne. Nenávidím tu věc,“ odsekl. „Drž to ode mě dál.“

Za týden bylo dítě pryč.

Šest let se dítě střídavě objevovalo a mizelo, zatímco Len zůstával.

Len si sám sebe nikdy neoblíbil.

Bylo stejně tvrdohlavý, stejně jako když byl dítě.

Ani jedinkrát si nevyměnil plínky.

Ani jedinkrát se neokoupal.

Ani jedinkrát se nenakrmil z láhve.

Danielle měla chřipku a nemohla z postele, když se dítě objevilo. Věděla, že dorazilo, protože cítila zakyslé plíny a hodinu na to se Joe rozbrečel.

„Lene,“ zasípala, „musíš jít pro dítě a donést mi ho.“

Len jít nechtěl. Bránil se. Nakonec ale šel a přinesl dítě dovnitř. Myslela si, že ho přinese přímo jí, ale on položil košík na konferenční stolek, sedl si na gauč a zíral na něj.

Ze svého úhlu pohledu z postele viděla, jak se Len na dítě dívá. Vypadal vyděšeně. Nelíbilo se jí, jak sám sebe sleduje. Pak uviděla, jak Len strčil ruce do košíku.

Danielle dostala strach, že Len sám sebe uškrtí. Chtěla křičet, říct mu, aby přestal, ale místo toho se rozkašlala. Snažila se vstát z postele, ale byla příliš slabá a upadla. Doplazila se ke dveřím právě v čas, aby viděla, jak Len něco vytáhl z košíku. Něco, co nikdy předtím neviděla. Obálku letecké pošty s nemrkajícím okem vyraženým na zadní straně.

„Je na tom tvé jméno,“ prozradil jí, pak jí něžně pomohl na gauč a přehodil přes ni přikrývku. Někdy k ní byl tak něžný, až jí to bralo dech.

Danielle opatrně otevřela obálku a vytáhla z ní přehnutý modrý útržek na poznámky.

Na útržku stálo: „Budoucí Francie. 114 rue du cherche midi. Zaklepejte dvakrát. Heslo: L’un.“

Přišli hned ten den uprostřed noci. Měli ninja obleky a zahalené tváře. Byli velmi tišší, ale Joe je zaslechl a rozbrečel se.

Danielle vytáhla dítě z proutěné postýlky vedle postele a přitiskla jej k hrudníku. Joe s ní byl tentokrát teprve dva dny.

Dvojice postav pozvedla zbraně a zamířila na Lena.

„Myslel sis, že se můžeš skrýt v jednadvacátém století?“ řekla jedna z nich, žena. „Jak ubohé. Zabili jsme tě v každé době. Nikdy nám neunikneš.“

„Co je tohle?“ ukázala druhá zamaskovaná postava, muž, na Joea.

„To je dítě mé přítelkyně.“

Joe brečel tak usilovně, že jeho obličej byl zkrabatělý a vypadal jako vrásčitý hrášek.

„Zavři tomu děcku hubu,“ přikázal muž.

Danielle strčila prst do Joeových úst. Okamžitě se utišil. Doufala, že si kvůli tomu nebude cumlat palce.

„Ty si myslíš, že se tu můžeš zašít jako obyčejnej Joe, hrát si na domov s přítelkyní a dítětem, a tak nám uniknout?“ ptala se žena.

„Našli jste mě,“ odpověděl Len, „tentokrát jste mě našli.“

„Nikdy to nedotáhneš na pětačtyřicet. Nikdy,“ zdůraznila.

„Tentokrát jsme tě dostali,“ prohlásil muž, „tentokrát tě zabijem.“

„To se mi ulevilo, opravdu,“ prohlásil Len, „jsem tu už šest let.“

„Srát na tvou revoluci,“ odplivla si žena, „s tvou smrtí navěky zmizí časy, které jsi chtěl.“

Danielle si všimla, že se svět začal chvět a ohýbat. Kolem dvojice to bzučelo. Už tohle jednou zažila, když si kupovala noviny od chlapce na rohu, ale pak se všechno prohnulo a místo toho stála v trafice.

Nikdy o tom nemluvila, ani s Lenem, ale věděla, že k takovým momentům muselo dojít pokaždé, když došlo k nějaké změně.

„Už je čas,“ pronesl muž, „musíme jít.“

“Nashledanou, Danielle,” rozloučil se Len. „Merci beaucoup.“

A než se bzučení uklidnilo, dvojice střelila Lena do hlavy.

Danielle svírala dítě a křičela a křičela.

Když dorazila policie, tvrdila, že si na nic nevzpomíná.

Říkali, že to je traumatická amnézie.

Ve skutečnosti však konečně všemu porozuměla.

Ti tajemní ninjové nikdy nezjistí, že jej úplně nezabili.

Joe už nikdy znovu nezmizel a z Danielle byla rázem dobromyslná matka rostoucího syna. Snažila se pro něj dělat to nejlepší, jenže svět za moc nestál. Nebylo jídlo. Peníze. Žádná zeleň. Jako by to svět a všichni na něm najednou vzdali.

Předtím si lidé představovali mnohem nadějnější budoucnost. Ale tehdy se všechno měnilo. Člověk si nemohl být ničím jistý. Teď si Danielle povšimla, že všechno zůstává při starém.

Její přátelé budou určitě nadávat. Budou se nenápadně zmiňovat o posunech v čase, k nimž už nedochází. Jenže nevypadali, že by chtěli dělat cokoliv, aby se situace zlepšila. Nikdo se nezmínil o žádné revoluci. Nikdo nevěděl, kam to vyprchalo. Nevěřili ani, že to kdy existovalo. Stěží se jí chtělo uvěřit, že to dřív všichni byli mladí rebelové.

Danielle byla přesvědčená, že někdo tam venku zůstat musel. V podzemí. Skrývající se. Možná ve Francii. Danielle se s nimi chtěla spojit, dát jim vědět, že má jejich dítě. Šetřila všechny své peníze a vzala Joea do Francie, na adresu na modrém útržku.

Byla to rozestavěná budova vedle nonstop kavárny.

Danielle a Joe jedli po celý týden v té kavárně včetně půlnočních svačinek, ale nikdy si nevšimla něčeho nebo někoho, kdo by vešel na staveniště a vzdáleně vypadal jako revolucionář.

Vrátili se do Ameriky. Joe si od té doby zakládal na svých francouzských komiksech a dával přednost fotbalu před baseballem.

Jediné pouto, které Danielle k revoluci měla, byl její symbol. Nemrkající oko.

Začala v malém. Zveřejňovala inzeráty s nemrkajícím okem. Rozvěšovala po celém městě plakáty. Dělala všechno, co mohla, aby ji někdo povolaný zkontaktoval.

Během let se s ní spojila celá řada lidí, s nimiž si zajistila diskrétní schůzky, ale nikdy nešlo o nikoho ze samotné organizace. Pokaždé to byli lidé, kteří se podobně jako ona chtěli přidat do Revoluce Oka, ale nedokázali ji najít.

Nakonec Danielle znala celou síť lidí, kteří měli stejný cíl: Zjistit, kam se revoluce ztratila.

Danielle nerozuměla tomu, jak boj s časem funguje. Začínala si však myslet, že revoluce je něco, co ještě vlastně ani nezačalo. Časy byly těžké a musela si najít druhou práci, aby zůstala nad vodou, a tak vzdala hledání revoluce a raději se rozhodla, že na ni prostě počká.

Mezitím požádala každého, kdo se s ní zkontaktoval, aby během svého čekání podnikali cokoliv, co by mohlo jejich záměru pomoci.

Danielle odváděla svůj podíl výchovou Joea, provozováním komunitní zahrádky, a puntičkářským zaznamenáváním všeho okolo, aby si všimla, kdyby snad došlo k nějaké změně.

Noc před jeho devatenáctými narozeninami zaslechla Danielle Joea, jak se na balkóně baví se svými kamarády. Přišli pozdě z obzvlášť inspirujícího semináře Dějin času. Pozastavovali se nad možnostmi, které boje s časem způsobily.

„Profesor Monrich říká, že někdo vyhrát musel. Budoucnost musí být nyní, protože se už léta nic nezměnilo,“ prohlašoval Joe.

„Zajímalo by mě, jak budoucnost vypadá,“ odpověděl mu jeden z kámošů.

„Řekl bych, že vypadá líp než tohle,“ odvětil Joe.

Danielle vešla do ložnice a v šatně otevřela krabici na klobouk, kde si schovávala suvenýry z Joeova dětství a doby, kdy s ní byl Len. Prohrabávala se jimi, dokud nenašla poznámku na modrém útržku.

Vrátila se dolů k Joeovi a jeho kamarádům. Cítil se trapně, že se k nim jeho matka přidala. Posílal ji pryč.

„Čas je záludná věc,“ poznamenala Danielle

„Mami,“ oslovil ji Joe a udělal pohyb pažemi, který naznačoval, že tu není vítaná a měla by odejít.

„Myslím, že už jsi dost starý,“ nevěnovala pohybu pozornost. „Myslím, že tentokrát to zvládneš.“

Podala mu modrý papírek.

„Tomu nerozumím,“ zamračil se Joe.

„Koupím ti na narozeniny letenku do Francie, Joe. Prostě zaklepeš na tyhle dveře a uvidíš, co se stane.“

„Prostě zaklepu, a pak co?“

„Vyhraješ?“ hádala Danielle.

Joe odjel to léto se svými kamarády na cestu po Evropě.

Doufala, že na ty dveře zaklepe, ale nechtěla jej do toho nutit.

Když se opět objevily farmářské trhy a solární panely, poznala, že to udělal.

A Danielle věděla, že byla dobrou matkou.

„Baby in the Basket” by Cecil Castellucci.
Copyright © 2009 by Cecil Castellucci. First published in Strange Horizons on May 18, 2009.
Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger

 



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..