×
FANZINE.cz

Povídka: Gustavo Bondoni – Desátá orbita (Tenth Orbit)

Následující sci-fi povídku napsal v angličtině argentinský spisovatel Gustavo Bondoni. Co podle něj skrývá Desátá orbita?

Gustavo Bondoni
Argentinec, narodil se v Argentině, ale vyrůstal částečně ve Spojených státech a v Evropě. To je také jedním z důvodů, proč je nejspíše jediným argentinským autorem tvořícím převážně v angličtině.

Gustavo Bondoni napsal bezmála stovku povídek, které vyšly online nebo v tisku. Zvítězil v méně významném literárním klání Return to Luna, které organizuje National Space Society, a v roce 2008 získal Marooned Award za flash fiction The Elcano Syndrom. Jeho dosavadní tvorba se objevila v několika antologiích, ale kupříkladu také ve španělském nebo řeckém překladu. Vydání na Topzinu je pro autora českou premiérou.

Společně s vypravěčem dnešního příběhu se podíváme až na Desátou orbitu (Tenth Orbit). Na místo tak vzdálené od Slunce, že slova jako léto, zima nebo energie tam mají mnohem vážnější a naléhavější odstín. Podobně jako hlad či touha.

Gustavo Bondoni na Topzine.cz

Překlad: Jan Nohovec
Ilustrace: Júlia Zorkovská

Zima.

Neexistuje pohyb. Mizivá energie, která přichází od vzdálené hvězdy, nestačí pro umožnění pohybu, přesto se hýbat musím. Přežití závisí na pohybu, zima nedovoluje dostatečnou akumulaci energie k přečkání noci. Přežít znamená jíst a jíst znamená zůstávat o jeden krok před stínem planety. Ani to nebude za chvíli plenárního oběhu stačit. Poté mi síla vystačí, jen když budu stejně rychlý jako planeta, abych mohl konstantně absorbovat polední slunce.

Ironií je, že tohle všechno by bez chladu neexistovalo. Nemohu pocítit chlad, přesto je to element, jež jsem s to cítit v samé krystalické struktuře planety. Mnohem lépe se dokážu pohybovat skrz krystaly v ledovém chladu. V zimě se mohu dostat přes půl země za okamžik.

Ale ne bez ztráty energie. Milované, krásné energie. Navíc, nemohu zůstat uvnitř krystalů déle, než je nezbytně třeba. Musím zůstat na povrchu, abych se zvládl krmit z hvězdy. Všechna energie, která dosáhne povrchu, je pro mne ztracena.

Tak vypadá zima. Časy krmení následované zoufalým úprkem k nové krmné půdě. Dokonce i mé tělo se zmenšuje, jak požírám energii uskladněnou během lepších časů. Prostor, který zabírám, se zmenšuje natolik, že se rozprostírá pouze mezi dvě až tři zvrásnění povrchu. V zimě se zcvrkávám, chřadnu.

Ach, krásné letní dny. V létě dokážu bez problémů odpočívat celou noc a stále si udržet energii k rozpínání se během dalšího dne. Dokážu se protáhnout a dosáhnout až k měsíci na orbitě, daleko od povrchu, jež daleko od povrchu planety skrývá své kontury na konci energického pole, které definuje mou existenci. Je cítit jinak než planeta. Pohyb je tam mnohem složitější, tamější krystalická mřížka jaksi nedokonalá.

V zimě cítím měsíc jako sen. Vnímám jeho pozici, jeho dimenze a pohyb, ale nemůžu se natáhnout a skutečně ho pocítit. Je to prostě otázka nedostatečné energie.

Tohle je také zima. Neschopen činit jinak, než se chovat a pohybovat za účelem obstarání přežití, musím se spokojit s pouhým přijímáním informací z mého okolí. V zimě musím registrovat vše, co se odehrává uvnitř mé sféry vědomí… Jen abych se vyhnul spánku. Spánek je nečinnost. Spánek je smrt. Jen v létě, věčném létě, odvažuji se spát.

Cítím tu hvězdu. Nepředstavitelně vzdálenou, přesto zároveň zdroj mé existence. Je to mé krmení, můj život. Zároveň je to i kompas pro mé smysly, abych se mohl soustředit pouze na to, co se nalézá uvnitř eliptické orbity mé planety. Existuje… dokáže vůbec něco existovat mimo mou orbitu? Logika by naznačovala, že ano; planeta deváté oběžné dráhy se občas přesune mimo elipsu a zmizí z dosahu mých smyslů. Je celá soustava jen produktem mé fantazie, jednoduše mizí, když jsou orbity spojeny pouze díky vratkému systému pravidel? Nemyslím si. Po dlouhých zimách jsem došel k názoru, že jsem jaksi spojen s hvězdou a že vesmír má pouze dvě poloviny, vše mezi mnou a mým zdrojem energie a pak zbytek.  Mohu sledovat pouze to, co se odehrává uvnitř mé orbity.

Dnes cítím, že to s hvězdou není ono. Kdysi, tisíce oběhů zpátky, byla jedinou věcí, jíž jsem věnoval větší pozornost, na jejíž vlnu jsem se naladil. Moje vědomí nebylo zdaleka tak vyvinuté jako nyní, mé dnešní vzpomínky z té doby jsou spíše intenzivní pocity strachu a hladu. Hladu z nedostatku potravy, spojené se strachem, že se mému slunci něco stane. Zkoumával jsem stav hvězdy. Po zjištění jejího dobrého zdraví můj strach pominul, navrátivše se o pár sekund později. Pamatuji si na výbuchy radosti a pohybu a objevování. Vypadá to, že i tehdy jsem byl schopen zapomenout na otázky přežití, když se objevily mnohem důležitější podněty.

Při zpětném pohledu považuji svou ignoranci vůči zbytku soustavy za pochopitelnou. K čemu by mi byly planety na několika prvních orbitách? Jen něco víc než obrovské koule kamení, obíhající hvězdu, mne nemohly přitahovat.

Od šesté do deváté vypadaly orbity poměrně slibně, ale nikdy svůj potenciál nevyužily. Ačkoliv měly podobnou stavbu jako slunce, energie, kterou vyzařovaly, nedostačovala tomu, abych ji mohl považovat za doplněk ke své sluneční krmi. Po zběžném přezkoumání jsem ztratil zájem.

A pátá! Smutné, prázdné místo ochuzené o planetu, kterou mělo mít. Potenciál toho místa byl neomezený; planeta se mohla vyvinout v jakýkoliv typ svých sester. Byla to pustina malých kamenů, ne větší než měsíc, o němž sním v zimě.

Stalo se to před mnoha zimami. Malá energetická nesrovnalost na planetě čtvrté orbity upoutala mou pozornost. Titěrná, nedůležitá, ale odlišná. Pulzování, které jsem pocítil až v nitru své bytosti, jako kdyby mne volalo. Vnímal jsem ho dokonce i v létě, kdy bych se normálně soustředil na objevování a radost z neomezeného a bezpečného pohybu. Pokoušel jsem se odpovědět na volání, ale můj měsíc zůstával jako vždy hranicí mého dosahu. To léto se mi to poprvé zdálo jako nesnesitelné břemeno. Přál jsem si překonat ten prázdný prostor a připojit se k tomu pulzování. Stalo se novým smyslem mého života. Můj strach a hlad byly nahrazeny touhou.

Po mnoho oběhů se nic nezměnilo. Moje toužení rostlo a rostlo, až jsem myslel pouze na jedno – překonání prázdného prostoru. A cítil jsem, jak signál slábne s každou další chvílí. Naléhavě.

A pulzování se zastavilo. V posledních momentech strádalo a sláblo, jako kdyby prohrávalo v monumentálním souboji. Samotný důvod mé existence pominul.

Na následující zimy si nevzpomínám. Nejsem si jistý, jak jsem je přežil, nebo jestli vůbec jsem je přežil. Možná jsem se prostě zastavil, jen abych se znovu později rozběhl. Ať už se však stalo cokoliv, pamatuji si jen jeden zimní den. Den, kdy se pulzování vrátilo, jen s lehce odlišnou chutí. Nějakým nemožným způsobem se přesunulo na planetu třetí orbity a tepalo silou, kterou ještě nikdy nevyzařovalo. Vítězství. Bylo to jako rozdíl mezi letním dnem a zimní nocí.

Má touha se navrátila, silnější než předtím. Spalující, nekontrolovatelná potřeba připojit se k pulzování, ponořit se do toho a pozřít to, překonat mou rutinu, vybroušenou věky přežívání. Nedbaje na opatrnost, zrychlil jsem rychlost při pohybu po povrchu planety, částečně kvůli svému nadšení, částečně abych zachovával zdání, že dělám cokoliv, co by mi mohlo pomoci dosáhnout cíle. Ale bylo to v zimě a já překročil množství energie, které jsem si mohl dovolit postrádat. Téměř jsem nedokázal utéci stínu, a když zima konečně skončila, vypadal jsem tak titěrný, že jsem se téměř nedokázal nasytit.

Ale byl jsem spokojený. Smysl mé existence stal se zase jednou něčím jiným než zajišťováním dostatečného přísunu sluneční energie pro nasycení. Existoval smysl pro to všechno.

A můj hlad rostl. Jak se síla tepání zvětšovala, zvětšoval se i můj hlad. Plynule, oběh za oběhem. Jen stěží jsem byl při smyslech. Občas jsem se přistihl, jak se neúspěšně snažím využít pohyb měsíce k vymrštění se směrem ke třetí orbitě. Razil jsem si cestu skrz krystaly ve struktuře planety, abych se ukryl hluboko uvnitř a odřízl se od toho tlaku. Rovněž bez úspěchu.

Tepání bylo stále silnější a neskutečnější.

***

Zima.

Krátké odvedení pozornosti, tenhle objekt. Očividně to bylo nezávislé na planetě, nebylo to součástí jejího povrchu. Energie, kterou to absorbuje, se vyzařuje volně pryč. Pouze tady, jen na jediném místě na celé planetě, kde můžu hodovat. Tento objekt tu nebyl během žádné předchozí zimy. Jeho krystalická struktura je jiná, příliš odlišná od planetární. I v letním horku je to radost snadno proplouvat skrz jeho trubice a zdi.

Přistálo v létě, tohle vozidlo. Už nikdy neodletí.

Mnoho oběhů minulo a tepání se pomalu a jistě změnilo. Stalo se mnohem komplexní, komplikované, jaksi smysluplnější. A hlasitější. Jako kdyby miniaturní rychlejší puls přehlušoval ten původní a hrozil ho udusit, ačkoli se tak nikdy zcela nestalo. Můj vzrůstající hlad se spojil se zvědavostí, fascinací, pocitem mně dosud nepoznaným. Co to mělo znamenat, ta koncentrace množství energie? Čím byla třetí orbita, se svými rychlými oběhy a velkou kamenitou planetou, tak zvláštní, co čtvrtá ne?

Pomalu a jistě druhý puls rostl, umenšoval ten původní a někdy ho dokonce přehlušoval. Po čase nové tepání celu planetu ovládlo a z mého vzdáleného, výhodného stanoviště se zdálo, že první puls existoval pouze tam, kde mu to ten druhý povolil. Rovnováha síly se změnila; nerozuměl jsem tomu. Ale můj hlad nepolevil, jen neznatelně změnil cíl. Nepřestal bych, dokud bych druhý puls nepozřel.

Planeta na třetí orbitě se začala měnit. To nebylo ve své podstatě nijak zvláštní, ovšem míra změn byla ohromující. Stalo se, že jsem transformace pozoroval každou či každou druhou zimu. Natolik jsem však splynul s frekvencí, že už jsem nedokázal ty malé změny, detaily a jednotlivosti, dost dobře rozpoznat; alespoň ne bez velkého soustředění.

Míra růstu byla neuvěřitelná. I v dobách, kdy puls na planetě začínal, nebyl vývoj tak obrovský.

Ale jedné noci se stalo něco neočekávatelného. První velký šok přišel, když třetí planeta začala vyzařovat energii. Jakkoliv nicotné, bylo to též záření, které vycházelo z hvězdy. Měla se tahle radiace stát mým dalším zdrojem energie?

A pak se část pulsu odlepila od země. Jako kdyby se malý kousíček oddělil a byl vyslán kolem povrchu na vzdálené místo, kde se znovu připojil k hlavnímu tělesu. Jak se to mohlo stát? Uchváceně jsem pozoroval, jak se to opakovalo, znovu a znovu. Mohla to být hledaná cesta, jak se k pulsu dostat? Pokusil jsem se, stejně jako to učinil můj vzor, oddělit malou část svého pole.

Úspěch! Ale moje nadšení dlouho netrvalo. Energie, kterou jsem oddělil, se jednoduše vzdálila z mého dosahu a navždy ztratila. Tato zima bude opět těžká. Ale jak fascinující to vyrušení.

Puls se ještě jednou oddělil, tentokrát odlišně, a malou část přesunul na velkou oběžnici planety. Zůstalo to tam na tak krátkou chvíli, že se to zdálo jen jako pár sekund, než se fragment opět připojil k mase. Ale bylo to pozoruhodné. Než pominulo mé léto, proces se mnohokrát opakoval.

Poté už se to však nikdy neopakovalo; až do následující zimy, přestože jsem úzkostlivě čekal každý dlouhý moment toho nejdelšího léta mého života, pokoušeje se pohnout pulsem obyčejnou silou vůle. Cítil jsem, že pokud by se to dostalo k měsíci, přišlo by to ke mně. Abych to pozřel. Abych přidal jeho energii ke své.

A ten čas přišel následující zimu, když se puls vzedmul z okraje planety. Zprvu k měsíci. Mohl jsem snít, že by to opustilo třetí orbitu? Mohl jsem doufat, že se to po čase dostane ke mně?

Ano. Na konci té samé zimy se malý fragment oddělil od třetí orbity směrem k mlčenlivé planetě čtvrté oběžné dráhy. Když to opustilo hlavní masu, mohl jsem tuto malou část vnímat mnohem detailněji, důvěrněji. Stále si pamatuji svůj šok, když jsem zjistil, že to není malá část většiny, ale několik individuálních pulzů.  Téměř nepoznatelné, ale přesto.

Poté, co jsem si to uvědomil, jsem se znovu zaměřil na hlavní tepání, stále na planetě. S novým úhlem pohledu jsem mohl odlišit stovky, tisíce, miliardy tepání, pulzování, jednotlivých zdrojů energie. A konečně, některé se blížily ke mně.

Jejich postup mne fascinoval po mnoho cyklů. Sledoval jsem, jak se pomalu přiblížily čtvrté orbitě. Trpěl jsem, když se signál jejich energie začal vytrácet, připomínaje poslední patetické dny pulzování na čtvrté orbitě. Zmítala mnou agonie, když jednotlivé jiskřičky zhasínaly. Ovládlo mne zoufalství, když zmizela všechny pulzování. Dostala se sotva na půl cesty ke čtvrté planetě.

Ale nevzdali se. Krátký úspěch, další dvě skupiny pulzů opustily planetu na odlišných místech povrchu. Třetí je vbrzku následovala. Všechny směřovaly ke čtvrté orbitě, jako kdyby závodily. Dvě přistály. Třetí zmizela v prázdnotě mezi oběžnicemi.

Skupiny na povrchu se nakonec vydaly na zpáteční cestu, ale pouze jediná se dostala na výchozí planetu. Tou dobou už ovšem vyrazilo na cestu skrz vesmírnou pustinu několik nových skupin. Mnoho přistálo na planetě čtvrté orbity a zůstalo tam po bezpočet oběhů. Puls zakořenil a rostl v kompletně novém prostředí. Překonal velký mezník.

Přijdou ke mně? Můj hlad neznal hranic. Ale byl jsem trpělivý. Existoval jsem před pulsem, mohl jsem si dovolit počkat o něco déle a teprve pak ho pozřít.

Sledoval jsem, jak se puls šíří, stavěje základy na každé orbitě. Pokaždé byl postup stejný. První nejisté kroky vyústily v celosvětové pokrytí. Puls absorboval každou oběžnici. Druhou. Pátou. Měsíce šesté. Sedmou. Osmou.

Ve chvíli, kdy započaly první návštěvy deváté orbity, poprvé, s výjimkou mých nejstarších vzpomínek, jsem pocítil strach. Co to bylo, tahle nezastavitelná síla, absorbující celý systém? Mohl to být, jak jsem si myslel, nový zdroj energie, který jsem mohl pozřít a pocítit vítězný pocit, jak bude klouzat skrz mé útroby a jak budu schopen vyrůst více, než jsem si kdy představoval ve svých nejdivočejších snech? Nebo se blížili, aby oni pozřeli mne, stejně jako pozřeli každou orbitu mezi mnou a hvězdou?

Pouze jedno bylo jisté: brzy to zjistím.

Puls se blížil. Cítil jsem jeho trajektorii. Mé věčné čekání skončí příští léto.

***

Zima.

Není nutné truchlit. Naučil jsem se, že trpělivost je cesta k zasloužené sklizni. Dostanu svou příležitost, někdy příště. A pak se musím obrnit trpělivostí, abych udržel na uzdě svůj hlad. Poučil jsem se.

Stín se blíží; s trochou lítosti nechávám vozidlo najít si bezpečnější místo ke krmi. Věděl jsem, co to znamená nasytit se a co být potrestán za svou lačnost. Prozatím se budu pohybovat díky energii hvězdy. Ale znovu vyrostu. Stačí zůstat trpělivý. Po mnohé oběhy jsem se naučil čekat. S blížící se dodávkou musím svou moudrost použít v praxi.

Příjezd vozidla se stal surovou událostí. Ta čistá energie zpomalení. Žár. Schoulil jsem se hluboko do krystalické struktury planety a sledoval je, zatímco se strach svářil s hladem. Jak jsem toužil přiblížit se povrchu a absorbovat tu energii! I ta troška, která se ke mně dostala na takovou vzdálenost, představovala víc, než jsem kdy pocítil. Víc, než kolik jsem považoval za možné. Co bych mohl dokázat, kdybych to pozřel.

Vozidlo se konečně přestalo hýbat. Cítil jsem uvnitř dva rozdílné pulsy. Pomalu jsem se přiblížil, strachuje se, abych neprozradil svou pozici zástupcům síly, která teď dominovala celému systému. Pouze zoufalá síla hladu mne poháněla vstříc těm dvěma. V takové blízkosti bylo tepání neuvěřitelné. Postoupil jsem o dalších pár kroků.

A pocítil jsem, čím ten puls skutečně byl. Stáhl jsem se v opovržení.

Puls nebyla skvostnou čistou energií, jak jsem si tak dlouho představoval. Ona byla zakonzervovaná ve fyzickém těle. Jako kámen. Nebo měsíc. Ale energii toho pulsu cosi komplikovaně vetkalo do fyzické hmoty. Puls patřil tělu, tělo patřilo pulsu. Energie byla narušená, poskvrněná.

A zároveň také nekonečně svádivá; volala mne, stimulovala můj hlad. Nehledě na svůj odpor, posunul jsem se blíž. Tělo jednoho pulsu opustilo vozidlo a pohybovalo se po povrchu planety, interagovalo s ním fyzicky. Dva výrůstky držely tělo a pomáhaly při lokomoci. Byl jsem těsně pod povrchem, fascinovaně jsem nastavil své smysly.

Za této situace byla energie pulsu téměř neodolatelná. Toužil jsem ji absorbovat, učinit mou. Zapomněl jsem na poskvrnění a přiblížil se pulsu. Pouze můj strach mne držel, abych tu vzdálenost nezkrátil jediným rychlým skokem. Blíž, jen blíž, děsivý moment, kdy bych mohl být odhalen a poroben jako planety na ostatních orbitách. Měl toto být můj osud?

Blíž, stále blíž. Nemohl jsem se pohnout, strach mne paralyzoval, přesto jsem se nemohl přinutit zastavit.

A zase blíž. Náhle mne to detekovalo. Figura se napjala a ztuhla. Puls se mnohonásobně zvýšil. Reflektoval strach a zoufalost. Na tuto vzdálenost jsem mohl téměř číst myšlenky v té síti energie. Tělo se vrhlo vstříc vozidlu. Bálo se to a chtělo mne navždy opustit. Nikdy bych nezakusil, jaké by to bylo slupnout zářivě novou formu energie. Rychle, zoufale to utíkalo do vozidla.

Ale ne dost rychle. Překonal jsem krystalový matrix povrchu planety, který mne od těla dělil a vplul do něj.

Absorboval jsem.

Věčné nasávání hvězdné energie mne na něco takového nepřipravilo. Jako kdybych se desetkrát zvětšil. Expandoval jsem a pohltil měsíc. Celý měsíc. Byl jsem silnější, než jsem si kdy mohl jen představovat. Energie mne spalovala, až jsem mohl dokonce ovlivnit fyzický povrch planety. Vznášel jsem se.

Ale energie se příliš brzy vyčerpala. Zmizela. Bezútěšnost její absence rozvrátilo samotné jádro mé bytosti, cítil jsem agonii, jakou jsem nikdy nepoznal. Co takhle pozřít druhý puls?

Ale to nebylo možné. Bezmocně jsem sledoval, jak se vršek vozidla oddělil od zbytku a odstartoval do prázdna, navždy pryč z mého dosahu.

***

Zima.

Musím odolat touze krmit se nadměrně. Když zůstanu malý, nedetekují mne.

Vrátí se a já se nalodím na vozidlo. Budu se krmit na jiné orbitě, opustím desátou navždy. Přiblížím se ke hvězdě, která byla tak dlouho mým jediným společníkem? Nebo se dostanu ještě dále, na neznámou orbitu s ještě delšími oběhy a tvrdšími zimami? Nic to neznamená; puls mi zajistí více energie, než mohu kdy vynaložit.

Ale musím být trpělivý. Vrátí se a já tu budu.

Budu čekat.

„Tenth Orbit“ by Gustavo Bondoni.
Copyright © 2005 by Gustavo Bondoni. Originally published in Great Britain in 2005. Republished in America for the first time in Hadley Rille Books‘ Desolate Places Anthology. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jan Nohovec



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..