Dishonored je zatím nejpříjemnější překvapení tohoto podzimu a možná i celého roku. Svou inovativností a svěžími nápady si získal nás i spoustu dalších hráčů, když se stal nejprodávanější novinkou ve Velké Británii. Pojďme se společně podívat, čím si to všechno zasluhuje.
Tato hra se mezi ostatními desátými a sedmými díly tyčí originalitou. Jedná se o first-person akci, která v sobě kombinuje stalth, střílečku i drobné RPG prvky. Slučuje otevřený svět s přímou dějovou linkou, akci s kradmým postupem, volby s naskriptovanými pasážemi. A kupodivu to všechno funguje nadmíru dobře.
První pohled
Vžijete se do role osobního strážce královny fiktivního města Dunwall jménem Corvo. Dunwall je město podobné Londýnu, ve kterém řádí mor a každodenně si vyžaduje desítky až stovky obětí. Příběh začíná vraždou královny a vržením viny na hlavního hrdinu. Další děj zahrnuje vězení, blížící se popravu a také takzvaného Outsidera, neznámého muže, který Corva obdaří nadpřirozenými schopnostmi, na nichž je postavena celá hratelnost. A je jen na vás, jak jich využijete k očištění jeho jména.
Co zaujme hned na začátku je určitě grafika. Ale musíme rozlišovat, co se pod pojmem grafika skrývá. Buď je to počet pixelů, dokonalé stíny a perfektní textury, nebo vizuální zpracování jako takové.
U Dishonored budu vychvalovat spíše tu druhou možnost, protože žádnou grafickou revoluci nečekejte. Technické zpracování je na nadprůměrné úrovni a je dostačující. Každého spíše zaujme výtvarné zpracování, které je originální a zajímavé.
Očima Projektového manažera
Dishonored zabodoval především v otázce atmosféry a hratelnosti. Steampunkové dusno upadajícího města sužovaného monstra na pozadí gigantických průmyslových komplexů fungujících na velrybí tuk vyřezávaný z těl ještě živých kytovců patří mezi jedny z nejsugestivnějších herních zážitků posledních měsíců, ba dokonce let.
Hra se až neskutečně podobá alternativnímu Deus Ex, oproti němuž však nabízí méně napínavější, ale především silně tuctový příběh, který scenáristé bohužel nedokázali vystupňovat natolik, aby se na věky vryl do pamětí vyznavačů RPG.
Dishonored nabízí poměrně funkční iluzi otevřeného světa, v němž se dá využívat několik možných postupů pro postup hrou. V souvislosti s poněkud všedním příběhem však může určitý typ hráčů omrzet. Na druhou stranu ale dokáže perfektně pracovat s textovými materiály ve hře, jenž parádně doplňují příběhovou kulisu hry.
I přes všechnu kritiku hlásající selhání v podobě nenaplnění vysokých očekávání lze pouze konstatovat fakt, že jde o jednu z nejlepších her letošního roku.
Hodnocení: 90 %
O to se postaral známý designér Viktor Antonov, jehož dílem, které ho proslavilo, je město City 17, ve kterém se odehrává Half-Life 2. A pokud jste ho hráli, určitě budete při procházení Dunwallu zažívat menší deja-vu. Dunwall je právě něco mezi moderním totalitním městem plným hranatých tvarů a kovů a viktoriánským Londýnem s jeho typickou architekturou. Obyvatelé nosí dobové oblečení a v rukou třímají meče a dřevěné pistole, zatímco vše je poháněno velrybím tukem a město střeží neprostupné elektrické stěny.
To vše má své uplatnění i v hratelnosti, kdy podle disproporciálního tvaru obyvatel a jejich typických znaků poznáte, o koho jde.
Stráže mají velké hlavy s ostrými bradami a mohutné ruce, šlechta se pyšní úzkými hlavami, útlými krky a výrazným obočím, kdežto chudá spodina má spíše milé a přívětivé tváře.
Hratelnost
Je na Dishonored asi to nejdůležitější. Za její kvalitu můžeme pravděpodobně vděčit další vývojářské hvězdě Harveymu Smithovi, který má na svědomí například System Shock nebo Deus Ex. A zrovna tomu se hra dost podobá hlavně ve volnosti řešení celkem devíti úrovní, které jdou hezky po sobě jako například v Call of Duty, ale v rámci každé z nich hráče čeká velká svoboda konání, včetně vedlejších úkolů.
Ve většině misí máte za úkol zavraždit zadaný cíl, ale provedení je na vás. Máte možnost postupovat tiše, snažit se vyhnou jakémukoli kontaktu a třeba ani nikoho nezabít, anebo se misí zuřivě probojovat a prostřílet. Můžete svůj cíl zezadu probodnou, využít jedu v nápoji, střelit ho šipkou z kuše nebo využít jednu ze svých nadpřirozených schopností.
[album:https://www.fanzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/dishonored_1/|width=650]Těch je celkem deset a učíte se je podle vlastního uvážení postupně ve hře sbíráním takzvaných Run. Jejich vhodnou kombinací můžete přijít na různé způsoby splnění daného úkolu a přitom ze svých nepřátel nadělat úplné pitomce. Nebo mrtvoly. Nejužitečnější je asi vidění skrz zdi, díky kterému vás nic nepřekvapí, a teleport na krátkou vzdálenost, se kterým si lze užít spoustu zábavy. Dále je tu zpomalení (na vyšším stupni zastavení) času, vtělení se do jiné bytosti, vyšší výskok, vyvolání hejna krys a další. Všechny spotřebovávají větší nebo menší množství „many“, která se doplní sama, nebo pomocí lektvarů stejně jako zdraví.
Příběh, délka, obtížnost
Vyprávění příběhu není na příliš vysoké úrovni, kdy se hlavně ze začátku stahuje pouze na: „Tenhle musí zemřít aby tohle a tady to a musíš to udělat ty protože proto.“ Samozřejmě přeháním, ale chápete, co tím myslím. Dále ve hře se ovšem příběh příjemně rozjede a dokáže u obrazovky udržet na mnoho hodin.
Po dohrání jsem byl malinko zklamán ohledně délky, protože jsem ještě před nedávnem zpracovával článek o tom, jak hraní jednomu z vývojářů zabralo dvacet hodin, když věděl řešení všech situací a nedělal vedlejší úkoly, což se projevilo jako hloupost, leda by to procházel se zavázanýma očima. I přes to hraní zabere od deseti až k dvaceti hodinám, což nemůžeme brát jako mínus. Sliby chyby.
Na otázku, jak může v dnešní době vyjít takováto hra bez multiplayeru odpovídá Dishonored hlavně znovuhratelností. Na konci každé mise se zobrazí její vyhodnocení, kde vidíte počet zabití, spuštěných alarmů, nalezených run, peněz, návodů na další upgrade zabijáckého vybavení nebo takzvaných „bone charts“, což jsou předměty, kterými se můžete vybavit, díky čemuž pak získáte drobné bonusy.
Vyhodnocení také obsahuje políčko „Nikoho nezabil“ a „Nebyl spatřen“, jejichž splnění je další výzvou, nemluvě o zkoušení nových způsobů plnění misí.
Nepřehlédněte: Mass Effect 3 Omega: Známe datum vydání a cenu nového DLC
Ještě je třeba říct, že hra se i dobře ovládá a obtížnost je výborně vybalancována. Hrál jsem druhou ze čtyř obtížností a můj pocit byl, že jsem si obtížnost určoval sám po celou dobu hraní. Musím přiznat, že prvních pár hodin jsem se musel opravdu učit, jak svět funguje, jak řešit různé situace a podobně, což myslím vyvolávalo vývojáři požadované pocity. Poté už nebylo těžké zneškodnit cíl, kdybych chtěl, naučím se bojovat na blízko, naběhnu tam a pozabíjím je do jednoho, ale hra neustále nabízí pestřejší, vynalézavější a zároveň i těžší řešení.
Verdikt
Dishonored se podařilo splnit své sliby a očekávání z dlouhé propagace na výbornou. Dostali jsme celkově originální kousek, který dokazuje, že se dá stále vymýšlet něco nového.
To se týká výtvarného zpracování, variabilní hratelnosti i žánru. Zapíše se do našich pamětí jako výjimečné dílo a jistě o něm ještě uslyšíme při předávání herních ocenění. Skvělá záležitost, která zkrátka není jen další cihlou ve zdi.
Hodnocení: 95 %
Klady: Vizuální stránka, originalita, znovuhratelnost, obtížnost
Zápory: Nedokonalá grafika, vyprávění příběhu
