V roce 2000 to s naší domácí fantasy (a fantastikou obecně) vypadalo dost špatně. Dnes již kultovní autoři se teprve rozepisovali, známé literární soutěže teprve začínaly a čtenáři si mohli vybírat jenom ze zahraničních klasiků. Právě v této době vypustil Vladimír Šlechta několik povídek, a když se ukázalo, že mají úspěch, i první román, kterým odstartoval jeden z nejznámějších domácích fantasy cyklů současnosti.
Z výpravy do dalekého Orcigardu se po dlouhé a namáhavé cestě vrací mladý Floyd Bartlett spolu s kouzlem oslepeným zwergem Thorpim do pevnosti Rudenrog, kterou před rokem opustili. Jaké je však jejich překvapení, když zjistí, že staré časy jsou ty tam. Kdysi malá tvrz ve skále se rozrostla o přilehlý kruh narychlo vystavěných přístřešků, posádka Rogera Schniregy, v níž Floyd působil, byla převelena pryč a ze starých přátel zbyla pouze hrstka.
Všechno se změnilo kvůli nekonečnému proudu poutníků, kteří odcházejí do nově uvolněné Gordonovy země a kteří učinili z pevnosti průtahové město, kde se každý zastaví jen na pár dní a táhne dál. Z ulic se ztratily hodnoty, jaké tu vždy bývaly – trvalost, čest, přátelství –, a byly nahrazeny novým systémem každý na vlastní pěst. Floyd s Thorpim se tak musí vyrovnat s novým zvratem okolností a v novém chaosu přežít, nemluvě o skutečném důvodu jejich příchodu – zbavit se hlavy temného mága Alaricha Turaina, kterou si Floyd nese naloženou v lihu, ačkoliv by měla po právu patřit baronu Lecterovi z Gentu, který podle všeobecného mínění černokněžníka zabil.
Zatímco při prvním vydání knihy v edici Poutník Klubu Julese Vernea, byla dobře napsaná česká fantasy téměř raritou, dnes už to vypadá na trhu naprosto jinak, a stejně musíme nahlížet na úvodní knihu cyklu Krvavé Pohraničí. Co se týče příběhu, ten je vlastně prostým sledem vyprávění o několika dnech strávených na kdysi známém, ale teď už kompletně změněném místě. Děj plyne rychle jako voda, jedna zápletka střídá druhou a všechny dohromady tvoří příběh o obyčejné pomíjivosti a krutosti lidské povahy. Pevnost Rudenrog prolezla sebranka lidí, z nichž každý někoho ovládá a je někým jiným ovládán.
Právě kvůli chaotickým vztahům mezi jednotlivými figurami bychom se nakonec mohli v textu ztratit, avšak v tu chvíli přichází na pomoc Šlechtův styl jazyka, jenž dokáže odlišit mluvu státního úředníka od podvodného barona nebo zloděje koní. Stejně tak dokáže udržet čtenářovu pozornost a dovést ho zajímavým způsobem až na konec. Na druhou stranu je pravda, že Krvavé pohraničí, které se původně mělo jmenovat Voskový obelisk, je jednou ze Šlechtových prvních knih, a proto se i zde dají najít některé začátečnické chyby. Příkladem za všechny budiž jakási podprahová povídková struktura vyprávění, kdy Floyd řeší jednu věc a ve chvíli, kdy ji vyřešil, se vrhá k další a další.
Pokud svět Krvavého pohraničí neznáte, mnoho jmen vám nebude absolutně nic říkat, stejně jako nic neříkala ani samotnému autorovi v době vzniku textu. Proto je kniha proložena encyklopedickými pasážemi, kde každé heslo odkazuje na nějakou okrajovější část aktuálního příběhu. Ačkoliv se to může zdát bezpředmětné, tyto pasáže výrazně pomáhají udržet si přehled a hlavně dokreslují atmosféru světa, v němž se celá kniha odehrává.
Z dnešního pohledu je román Krvavé pohraničí vynalézavou oddechovkou, jež představuje zajímavý svět, který jen a jen čeká na zabydlení ve vaší a autorově fantazii, vyspělý jazyk, který nenásilnou formou vkládá zajímavé jazykové obraty, a příjemný příběh s postavami, s nimiž se dokážete ztotožnit.
Název: Krvavé pohraničí
Autor: Vladimír Šlechta
Obálka: Jan Patrik Krásný
Počet stran: 296
Vydal: Straky na vrbě, 2007
Doporučená cena: 170 Kč
Hodnocení: *** (60%)