Do finále soutěže Fantastická povídka 2012 se dostalo osm přihlášených prací. Objevily se v ní ale texty natolik zdařilé, že by byla škoda, kdyby se nedostaly ke čtenářům magazínu FANZINE.cz. První z těchto povídek je sci-fi Hovor s Rethorem. Její autor Jiří Štraub v ní vysvětluje, jak nebezpečné je pro člověka porušování přirozeného vývoje.
Hovor s Rethorem
„Jsi nějaký zaražený. Doufám, že máš rozumné vysvětlení, proč jsi mě tahal z mého milovaného New Yorku,“ poznamenal Jack, jehož malá postava se krčila v majestátním koženém červeném křesle. Při tom pozorně sledoval, jak si u psacího stolu zamyšlený Richard pravou rukou mne kadeř svých havraních vlasů. „Samozřejmě, že mám, Jacku,“ odpověděl, „chtěl jsem, aby ses také podíval na můj milovaný Londýn.“
„Velmi vtipné.“
„Vtipné? A proč ne? Neviděli jsme se už několik let a to mě, milý bratranče, mrzí. Sledoval jsem tvé projekty a vidím, že se ti daří. Co na tom, že tě chci po dlouhé době zase vidět?“
„Ano, Richarde. A proto mi po pěti letech, co jsi se mnou přestal naprosto komunikovat, voláš z ničeho nic, abych přijel, protože máš něco, co mi vyrazí dech,“ pronesl Jack s hořkou příchutí sarkasmu v hlase.
„Jak myslíš, že bych tě sem jinak nalákal?“
Posměšný tón, s nímž tuto větu Richard pronesl, Jacka mírně pobouřil. Věděl, že si z něj bratranec pouze střílí. Bavili se takhle už od nepaměti, a proto dokázal rozpoznat, kdy mluví Richard vážně a kdy ne.
„Začíná mi docházet trpělivost,“ řekl Jack poněkud naštvaně, „buďto mi povíš, co to je
za úžasnou věc nebo se zvedám a odcházím.“
Na to druhý bratranec odpověděl s mrazivým klidem: „Jen se uklidni, za chvíli ji uvidíš. Věř mi, že to stojí za to.“
Jack si povzdechl, zabořil se do pohodlného měkkého křesla a díval se po místnosti.
„Tak,“ začal Richard, „dovol, abych tě seznámil s událostmi posledních let. Když jsem sem do Londýna před pár lety přijel, abych tu vypomáhal doktoru Taylorovi, neměl jsem ani ponětí, co mě tu čeká. Nikdo totiž netušil, že po tom, co dokázal, měl jeho největší objev teprve přijít. Hned první týden mě doktor obeznámil s tím, na čem už léta pracoval. V tu dobu dokončoval svoji teorii myšlenek.“
„Teorii myšlenek?“ otázal se Jack.
„Jo. Spočívá v tom, že všechny myšlenky ať již zachycené v knize, obrazu či v hudbě, mají svoji vlastní energii. Když máš před sebou text natištěný na papíru a dává smysl, tak příběh nebo vědomost obsažená na něm je samostatná energie, stejně tak výjev obrazu nebo hudebně vyjádřené sdělení. Prostě to, co vymyslel lidský mozek a otiskl do knihy či na plátno.“
„Počkej,“ přerušil jej Jack poněkud nevěřícně, „snažíš se mi naznačit, že když já napíšu
na papír cokoliv, ať už sloh nebo fejeton, tak obsah sám o sobě neexistuje jen v lidské představivosti?“
„Co kdybych ti řekl,“ navázal na něj vzrušeně Richard, „že nejen, že víme, že tahle energie existuje, ale dokonce ji dokážeme i zachytit. A může to být cokoliv. Třeba smyšlená postava, situace nebo prostředí.“
„To je fantastické. Skutečně se vám to podařilo?“
„Trvalo nám to pár let, ale ano, podařilo. Je to neskutečně složitý proces zachytit něco takového, ale dá se to provést. Jenže to zdaleka není všechno. Byli jsme jen krůček od toho, abychom zachycené myšlenky mohli i zhmotnit. Po tom, co Taylor zemřel, jsem musel přístroj, který toto dokáže, dokončovat sám a šlo mi to velmi pomalu, ale přece.“
„Právě jsi mi tady řekl,“ spustil ohromeně Jack, „že máš stroj, co zhmotní cokoliv, co si vymyslíš.“
„Skutečně je to tak,“ řekl nadšeně Richard.
„A to zhmotníš jakoukoliv mou představu?“
„Dnes večer ale ne. Svojí myšlenku bys stejně musel buď napsat, nebo namalovat. Naučili jsme se ji zatím totiž zachytit jenom z papíru. Bylo by skvělé ji zachytit rovnou z mozku, ale ten má v sobě hrozně moc informací. Mám už připraveno, co zhmotníme.“
„Co to je?“ zeptal se zmateně Jack.
„Chtěl to původně zhmotnit Taylor. Sepsal to a zachytil. Tu myšlenku zde mám dnes večer připravenou. Podle všeho je to bytost.“
„Nějak tomu přestávám věřit, Richarde. Proč to držel v tajnosti, když měl takový objev?“
„Protože moc dobře věděl, že lidstvo na něj ještě není připraveno. Původně stroj ani nechtěl sestrojit, jelikož může stejně dobře přivolat utopii i apokalypsu. Rozhodl jsem se dokončit to zařízení za něj. Chci vidět, jestli to skutečně funguje, potom přístroj hned zničím. Chtěl jsem, aby tomu byl svědkem i někdo jiný mimo mě. Proto jsi tady. Musíš mi ale slíbit, že krom nás se o tom nikdo jiný nedozví.“
„Slibuji,“ odpověděl Jack, který se ještě ani pořádně nevzpamatoval z šoku, jež mu bratrancovo překvapení způsobilo. „Teď mi pověz něco o tom prostředníkovi, kterého budeme tvořit.“
„Je to bytost, co bude komunikovat přímo s námi a která bude vědět odpovědi na všechny zásadní otázky vesmíru. Bude moct kontaktovat každého v jakémkoliv místě a čase, takže budeme v kontaktu se všemi inteligencemi, co existují. Taylor ji pojmenoval výstižně – Rethor, čili řečník.“
„Co když se na nás vykašle a odejde nebo se naštve a zničí náš svět?“
„Na to už myslel doktor, když ji tvořil na papír. Pročítal jsem to, myslel na všechno. Je to pojištěné.“
„Moc se mi nelíbí tvořit nadčlověka, hrát si na Boha.“
„Víš, jak to bude pro nás důležité? Jaký pokrok můžeme pomocí toho udělat? Stojí za to to stvořit. Je to velice riskantní, já vím, ale Taylor vždycky věděl, co dělá.“
Richard vzal do ruky malé pouzdro, které vypadalo jako tužková baterie. V tom je ta myšlenka. Pomyslel si Jack. Pak Richard vytáhl z pod stolu malý přístroj ve tvaru krychle červené barvy a vložil do něj pouzdro. V tom zhasla v místnosti všechna světla. Jacka se zmocnil strach. Druhý bratranec byl očividně v šoku. Chtěl rozsvítit, když v tom jej zastavil dunivý hlas: „Jsem Rethor. Co si ode mne žádáte?“
Jack pohlédl do hluboké tmy a strach z toho, co zahlédl, jej zabořil hlouběji do měkkého křesla. Před ním se tyčila vysoká silueta, jejíž tělo bylo lemované tenkou linií bílého světla.
„Jsme tvoji stvořitelé, Rethore,“ zareagoval zničehonic Richard, „stvořili jsme tě, abys nám sloužil.“
„Vyzařuje z Tebe chytrost, ale i mladická nerozvážnost, chlapče,“ odpověděla mu rázem hlubokým hlasem silueta. „Nestvořil jsi mě ty, nýbrž doktor Taylor. Od něj budu přijímat rozkazy.“
„Ale my tě žádáme,“ řekl neodbytně Richard, „ty nám můžeš zodpovědět veškeré otázky,
objasnit všechny záhady. Ty se můžeš pohybovat i časem, víš odpovědi na všechno.“
„Na všechno odpovědi nevím, ale vím odpovědi na spoustu otázek, o nichž vím, že
byste mi je položili, a dokonce odpovědi na otázky, jež ještě ani nejste připraveni si pokládat.“
„Co je to za otázky?“ zeptal se naléhavě Richard.
Rethor odpověděl: „Je na každém druhu, aby se s různými otázkami vypořádal sám. To, jak se vyvíjíte, určuje to, jak uvažujete, a jednoho dne přijde okamžik, kdy vaše rasa zodpoví tyto otázky, kdy si položí další otázky a už jen tím, že si je položí, se bude neustále vyvíjet. Kdybych vám je nyní zodpověděl a sdělil informace, které ještě nemáte vědět, ohrozil bych nejen vás, ale celý vesmír. Lidé by znali odpovědi, na něž ještě nejsou připraveni. Mohlo by to z celé planety udělat slintající blázny a již byste se nemohli vyvíjet.“
„Ale doktor Taylor…“
„Doktor Taylor měl dar. Byl na poněkud jiném stupni uvažování. Také celé lidstvo posunul vpřed. Ale byl to člověk. Jeho uvažování bylo vám přirozené. To moje není. Mám city, jelikož mě stvořil člověk, ale spoustu informací, s nimiž se ani ve své pozici nemohu vypořádat. Cítím, jak postupně šílím. Budu se muset sám zlikvidovat. Než se ale zničím, vezmu s sebou ten přístroj i plány. Pro lidstvo to bude zatím lepší. Ve vašich rukou je tento vynález velmi nebezpečný.“
Ani jeden z vědců se nezmohli slova. Mísil se v nich strach i úžas zároveň.
„Sbohem, lidé. Zvědavost je přirozená vlastnost, která pomáhá poznávat. Zacházejte s ní ale velice opatrně, neboť může být i nebezpečná. Na většinu otázek si musíte najít odpovědi sami.“
Světelný lem kolem siluety sílil, až pokoj zaplavilo oslepující světlo. Když najednou zhaslo, Rethor byl pryč a s ním také přístroj a plány.
„Měl pravdu,“ poznamenal roztřeseným hlasem Jack, „Taylor ani neměl čas své dílo
dokončit.“
„Choval jsem se jako blázen,“ zavrčel Richard. „Málem jsem ohrozil celý vesmír, to si nikdy
neodpustím.“
„Taylor ti přichystal poslední lekci. Jeho škola tě hodně naučila, ale to samotné stvoření ti řeklo, abys se znalostmi, co ti doktor předal, zacházel opatrně. Ber to jako výstražné varování.“
„Asi máš pravdu.“
„Pro dnešek už na to nemysli. Stejnou chybu už neuděláš,“ pronesl Jack, aby bratrance alespoň trochu uklidnil.
Richard přešel k vypínači, rozsvítil a pohlédl na místnost. Vypadala tak obyčejně a to ještě před chvílí v ní byla bytost, která by osvětlila lidstvu největší záhady vesmíru. Richard zakroutil hlavou, vybídl Jacka, aby se zvedl, zhasl a oba bratranci se vydali pryč z půdního pokoje, v němž zůstala jen vzpomínka na tento zvláštní večer.
Mladý vědec se od té doby začal věnovat projektům, na nichž pracoval ještě před tím, než dal dohromady onen nebezpečný přístroj. Léta strávená s doktorem Taylorem mu poskytla mnoho zkušeností, z nichž čerpal a i on pak posunul vpřed mnoho oborů a nabídl odpovědi na několik otázek. A pokaždé, když toto učinil, vzpomněl si na slova, která mu v ten osudný večer sdělil Rethor: „…Na většinu otázek si musíte najít odpovědi sami.“
