Do finále soutěže Fantastická povídka 2012 se dostalo osm přihlášených prací. Objevily se v ní ale texty natolik zdařilé, že by byla škoda, kdyby se nedostaly ke čtenářům magazínu FANZINE.cz. Další z těchto povídek je sci-fi Super job. Její autorka Veronika Vávrová v ní vypráví, že na dokonalých pracovních nabídkách vždy něco smrdí.
Když taxi přibrzdilo u vysoké skleněné budovy, chyběly Moně do schůzky přesně dvě minuty. Za pultem uprostřed haly k ní vzhlédl vrátný.
„Reflex Corporation, prosím vás?“
„23. patro nalevo. Ale slečno, musíte se zapsat!“
„Nezlobte se, moc spěchám, zapíšu se při odchodu, ano?“
Ani nezpomalila a s omluvným úsměvem dál mířila k výtahu. Chvíli to vypadalo, že to svědomitost toho chlápka neustojí, zvedne svůj aspoň stopadesátikilový zadek a zadrží ji, ale pak znovu sklopil oči ke stolu, resp. k tomu, co si předtím prohlížel. Tipovala ho na porno.
Dveře výtahu se otevřely a spolkly ji. Běžela poslední minuta. To zvládne. Rychle se kontrolovala v zrcadle zadní stěny. Vlasy i make-up v pohodě. Nervozita opadávala, ovšem pomalu. Jízda výtahem nepatřila mezi její oblíbené činnosti. Upřímně, šlapala raději po schodech, pokud to bylo možné. Jediná dobrá věc na výtahu bylo právě zrcadlo. Usmála se na něj a bez váhání dostala stejnou odpověď. A pak hudba. Tady namísto výtahových odrhovaček jemně hrálo rádio. Příjemné. Začínala mít pocit, že všechno dobře dopadne, a dívka v zrcadle jí tvrdila totéž.
Na chodbě následovala šipky pro uchazeče o pracovní pohovor až k plným dveřím, na nichž stálo „Nevstupovat bez vyzvání.“ Posadila se do jednoho z křesílek podél zdi a snažila se zklidnit dech. Potřebovala novou práci jako sůl a bála se, že to na ní bude poznat. Její poslední vztah se ukázal jako velice špatná investice po stránce psychické i finanční. Už nikdy nebude randit se šéfem, ba ani s nikým z práce, to si svatosvatě slíbila. Musí se sebrat. Okamžitě! Ve firmách, jako je tahle, neberou zoufalce. Sází na typy s pozitivní motivací.
Za dveřmi bylo slyšet šelest a tlumený hovor. Mona se narovnala přesně ve chvíli, kdy se klika pohnula a ven vyšla dívka tak v jejím věku, perfektně opálená tmavovláska s čokoládovýma očima. Usmívala se. Hlavně klid! To přece nic neznamená..
Otevřenými dveřmi zaznělo pozvání.
Uvnitř, zády k oknu, seděli sympatický pětatřicátník a nevýrazná žena středního věku.
„Dobrý den. Jsem Mona Olsenová.“
„Dobrý den, slečno Olsenová. Velmi mě těší. Jmenuji se Peter Straub, manažer oddělení, v němž byste pracovala, a toto je kolegyně Evelyn Masonová z personálního.“
Žena tiše kývla na pozdrav a muž Moně pokynul směrem k protilehlé židli.
„Slečno Olsenová, váš životopis i výsledky vstupních testů dopadly z našeho pohledu více než uspokojivě a v následujícím rozhovoru se bude jednat pouze o definitivní potvrzení toho, že náš vzájemný pracovně-právní vztah bude prospěšný oběma stranám. Než vám přiblížím naši korporaci a konkrétní pozici, rád bych od Vás slyšel, co od daného zaměstnání očekáváte vy?“
Mona se nadechla a spustila naučený text.
„Pane Straube, paní Masonová, zřejmě Vás nepřekvapí, že jsem si o Reflex Corporation našla nějaké informace…“
Straub ji zarazil jediným odmítavým mávnutím ruky.
„Nechci už podvacáté poslouchat o našich rostoucích obratech a rozšiřující se klientele od oděvních obchodních řetězců a butiků přes fitness centra až k salónům krásy. Věřím, že v tomto ohledu jste připravená na jedničku. Povězte, jak si představujete Vaše působení u nás?“
Mona krátce zamrkala, a pak řekla prostě a zcela upřímně.
„I když s pozicí marketingové konzultantky nemám dosud žádné zkušenosti, očekávám, že budu jednat se zákazníky, poskytovat jim veškerou podporu a na základě jejich přání hledat to pravé přesně pro ně. Doslova se budu snažit splnit, co jim na očích uvidím.“
Strauba to kupodivu rozesmálo, zato Masonová stále držela počáteční poker face.
„Promiňte…“ nasadil znovu profesionální tón. „Nemáte ani tušení, jak přesně jste svou budoucí práci odhadla. Líbí se mi váš náhled na věc. Nicméně je na místě upozornit vás na to, že práce na této pozici je velice psychicky náročná. A tím velice, myslím opravdu moc!“
Najednou zvážněl a pozorně na ni upíral zrak.
„Je to nárazová práce, ale klienti budou vyžadovat vždy Vaši plnou pozornost, často v průběhu celého dne. I jedinci vysoce odolní vůči stresu vydrží rok, dva a končí. Proto vám nabízíme smlouvu na dobu určitou v délce jednoho roku, která vám zaručí celkový příjem 155 000 dolarů. Co tomu říkáte?“
Rychle v duchu spočítala, že to dělá bezmála 3 000 dolarů týdně. Pohádkově neskutečný plat! V tom musí být nějaký háček… Určitě bude muset jezdit po všech čertech. Ale i kdyby.. O takových penězích se jí ani nesnilo!
„Předpokládám, že veškeré cestovní výlohy již zahrnuje smluvní plat?“ zeptala se opatrně.
„Ne, slečno, cestovní náhrady proplácíme zvlášť, ale u vás to nebude potřeba. Vaše působiště se nachází přímo v této budově,“ ozvala se tichým hlasem Masonová.
„Zní to tak báječně, že asi není co si rozmýšlet,“ obrátila se znovu na Strauba.
Už se zase usmíval a mírně pokyvoval hlavou. Masonová si odkašlala a opět promluvila.
„Pokud souhlasíte s naší nabídkou, ráda bych si ověřila některé skutečnosti z osobní části Vašeho životopisu. Takže jste svobodná, bezdětná, pocházíte z venkova… Navštěvujete rodiče často?“
„Ne. Totiž, moji rodiče zemřeli.“
„Ach, promiňte…“
„Ne, chci říct, to nevadí, už je to 15 let. Vlastně mi z příbuzenstva zbyla jen jedna stará teta, kterou občas navštívím, ale stejně nemá ponětí, kdo jsem. Je senilní. Jinak nikoho nemám.“
„Kromě přítele, samozřejmě…?“
„No, vlastně…“
Zase měla před sebou ten jeho výsměšný pohled, když ji po prošustrování jejích úspor vykopnul ze svého života i z práce. Co to je za otázky, proboha?! Zatvářila se zarputile.
„Odpusťte, nic mi do toho není…“ stáhla se Masonová okamžitě, ale něco v jejím obličeji přimělo Monu pokračovat.
„Momentálně jsem sólo.“
„Věřím, že to tak nezůstane příliš dlouho,“ poprvé za celou dobu se nenápadná žena usmála.
„Taky doufám.“
Formality včetně podpisu smlouvy vyřizovala v téměř náměsíčném stavu. Vychytávky jako že například stálé platby, tzn. nájem, energie a tak, se jí budou strhávat rovnou z platu ani pořádně nevnímala. Má tu práci! Fantazie!
Výtah ji přivítal její nejoblíbenější písní, Easy od Faith No More. Zmáčkla nulu a zírala do zrcadla. Takhle vypadá zbrusu nová marketingová konzultantka Reflex Corporation. Skoro se nepoznávala.
„Gratuluju.“ Zašeptala obrazu a naznačila podání ruky. Než jí došlo, že je něco špatně, dívka v zrcadle jí také podala ruku, ale pravou, ne levou jako každý správný odraz. Jakmile se jí dotkla, výtah poskočil a zamrzl na místě. Současně rádio přeladilo na jinou notu, hrálo teď Material girl, jeden z prvních hitů Madonny. Ale to bylo to nejmenší. Její ruka se přilepila k zrcadlu a nešla oddělit. Ucítila, jak jí obrovský příval energie prostupuje celým tělem, a na druhou stranu měla pocit, že ji spousta energie opouští. Bylo to děsivé a fascinující zároveň. Povšimla si, že zrcadlová dívka se jí podobá čím dál míň. Vlasy měla tak o dva tóny světlejší a trochu kratší, oči spíš dozelena než domodra, byla vyšší asi o pět centimetrů a hruď v kostýmku měla o něco plnější. A mluvila!
„Taky gratuluju. Je to fajn job. Rozhodně lepší než v H&M přesvědčovat lidi, že jim ty faldy nepřetékají až tak moc, nebo někde v salónu zmizíkovat vrásky a maskovat plešky. Tady je aspoň zábava, s lidma ve výtahu se člověk nenudí, to mi věř! Ale máš recht, že do toho jdeš jen na jeden rok. Já tu strávila dva a už mi krapet hrabe.“
Mona ztuhla tak, že ji ani nenapadlo stisknout tísňový zvonek. Pomyslela si, že jestli tady někomu hrabe, tak evidentně jí.
„Neboj, z toho se dostaneš! Když jsi prošla testama, zvládneš to,“ pokračovala dívka v zrcadle důvěrně. „Krize trvá tak týden, to ti dají pokoj a nechají tě aklimatizovat. Pak už budeš muset začít makat, jinak poletíš.“
Co to je, do háje?! To se mi zdá! Musí. Nebo jsem omdlela? Náhle pocítila, že proud energie v obou směrech slábne. Výtah se znovu rozjel. Hurá! Už se to vrací k normálu. Konečně se jí podařilo odtrhnout ruku od zrcadla a omámeně sledovala, jak si ta cizí dívka rovná její kostýmek. Po chvíli usoudila, že už to nevylepší, a vzhlédla k Moně.
„Já jsem Lea. Přeju ti hodně štěstí a pamatuj, jsi zrcadlo Reflex Corporation, ukazuj lidem, co chtějí vidět. Měj se!“
Spiklenecky na Monu mrkla a odkráčela, poněkud nejistě, otevřenými dveřmi do vstupní haly. Hned na druhém kroku klopýtla, a pak ještě jednou. Tiše zasykla a zula si Moniny oblíbené jehlové lodičky, aby je vzápětí hodila do koše u stěny. Poté dveře výtahu milosrdně utnuly Moně výhled.
Lea se usmála na vrátného, který na ni zíral s pootevřenou pusou, a ukázala na knihu návštěv. Beze slova jí ji podal, a když se zapsala jako slečna Smithová, osmělil se zeptat: „Jste v pořádku, slečno?“
„V tom nejlepším,“ odvětila a odkráčela bosky do sluncem zalitého odpoledne.