Úplně obyčejný chlapec objevil tajný průchod do jiného světa. Trvalo mu to tři sta stránek, a přesto je tohle jediná věta, kterou se dá kniha shrnout.
Ilustrace na obálce knihy Sto tajných dvířek Autor: Jeff Nentrup
Už po přečtení obsahu jsem pochopíte, že po této stránce mi vám kniha Sto tajných dvířek od N. D. Wilsona nic závratného nepředvede. Příběh chlapce, který objeví tajná dvířka vedoucí do tajných světů, nemůže dnešního čtenáře nijak překvapit, protože motiv je to přeci jen trochu opotřebovaný a podat ho tak, aby nezačal a neskončil stejně jako jeho velká inspirace, Narnie, zkrátka není možné. Stále jsem však věříte, že na rozdíl od desítek podobných děl, toto bude mít alespoň nějakou úroveň literární. O to bolestivější je zjištění, že ona variace na narnijské téma je naopak na knize tím nejlepším.
Chyba překladu?
Nutno podotknout, že americký čtenář pravděpodobně trpěl mnohem méně než čtenář český. Překlad je totiž jedním z hlavních důvodů, proč je kniha pro osobu starší šesti let téměř nestravitelná. Překladatelka porušuje snad všechna základní literární pravidla a její dílo by se dalo předvádět jako odstrašující příklad žákům základní školy. Naprosto nelogicky postavené věty s opakovanými slovy přímo bijí do očí, zvláště když většina těchto slov má hned několik běžně používaných synonym. Krátké věty, které běžně popisují akci, se tady objevují ve chvílích, kdy postavy večeří nebo se chystají jít spát. Pokud se překladatelka náhodou rozhodne předvést nějaké souvětí, využívá k tomu základní spojky jako a, i nebo ale. O to víc praští do očí nýbrž, které ve své větě použije přibližně dvanáctiletý chlapec. Je to však jediné takové slovo, které z úst vypustí, proto čtenáři nenaznačí, že chlapec pochází z jiného světa, nýbrž to, že si překladatelka neuměla vybrat okamžik, kdy prezentovat svou opravdu rozsáhlou slovní zásobu.
Chyba autora!
Nelze však ze všeho vinit paní Stuchlou, autor sám se také příliš nepředvedl. Psychologie jeho postav mnohdy postrádá jakýkoliv smysl, stejně jako jejich motivace. Scéna, ve které hlavní hrdina zjistí, že není synem svých rodičů, je typickým příkladem toho, jak se psát knihy psát nemají. Dvanáctiletý kluk by byl přeci jen alespoň trošku překvapený, zmatený a nejistý po zjištění, že jeho rodina vůbec není jeho rodinou, ne?
A dialogy. Základním pravidlem psaní dialogů je, že si je po sobě autor minimálně jednou přečte, aby věděl, zda jsou skuteční lidé schopni je opravdu takto vést. Toto autor nejenže neučinil poté, co věty napsal, ale nejspíš dokonce ani předtím. Ani jeden z hovořících tak často nereaguje na repliky toho druhého, a pokud ano, jejich rozhovor vůbec nevede tam, kam původně měl. Pokud vám nějaký kluk vyleze z hodin, pravděpodobně se ho nebudete vyptávat na jeho příjmení, že?
I něco dobrého…
Díky bohu za posledních sto stran, kde se po dvousetstránkovém úvodu konečně začíná něco dít. Přestože při vysvětlování se čtenář musí smát, jak je to všechno krásně a jednoduše řečeno, aby to pochopily i ty nejhloupější z postav, které se pro jistotu zeptají na všechno, co by čtenáři nemuselo být dostatečně jasné, kniha rozhodně získává spád. Tomu pomáhá i rozdělení celé dějové linie na několik samostatných, které dokážou udržet čtenářovu pozornost až do úplného konce. Zde se autor dokonce překonal a závěr napsal téměř jako profesionál.
Jen díky posledním dvěma stranám si pravděpodobně přečtu i druhý díl a budu doufat, že tento profesor literatury stihl mezi spácháním prvního a druhého dílu přečíst někoho z autorů, o nichž učí, a pochytit od něj alespoň základy literárních pravidel.
Název originálu: 100 cupboards
Český název: Sto tajných dvířek
Autor: Nathan D. Wilson
Překlad: Dana Stuchlá
Obálka: Jeff Nentrup
Počet stran: 272
Vazba: vázaná
Rozměry: 150 x 203 mm
Vydal: Knižní klub, Praha 2009
Doporučená cena: 256 KčHodnocení: ** (40%)
