×
FANZINE.cz

Ukázka z knihy Prokletí čepelí od Jamese Silkeho

V nakladatelství Fantom Print právě vyšlo čtvrté pokračování série Posel smrti. Přečtetě si ukázku z knihy Prokletí čepelí.

Ilustrace na obálce Autor: Jan Patrik Krásný

Vyjel ze sosnového lesa a pomalým a přesným krokem, zrozeným z nutnosti, vyšlapával sněhovou pokrývkou tmavou cestu, jako když krev protéká žilou k otevřené ráně. Přímo před ním stoupaly jako chochol z bílého úbočí hory červenooranžové plameny. Hořící maringotka.

Celé tělo, až na holou oválnou hlavu, měl pokryté kožešinami, na koni seděl s nehybným klidem jako socha na podstavci a svých dvaačtyřicet let nesl stejně, jako čas nese dějiny. Jeho hladká, téměř lesklá kůže měla světlou ořechovou barvu a v nevýrazné všední tváři se zračil lhostejný výraz. Světle zlaté přimhouřené oči se však pokradmu rozhlížely. Lovily. Sledovaly. Odhadovaly.

Zastavil koně na kusu holé země deset stop od vozu a pozoroval, jak hoří, jako muž okouzlený skupinou tanečnic.

Rudé a oranžové plameny olizovaly paprsky jasně růžových kol, rozbíhaly se a šplhaly po žlutých a nachových postranicích vozu. Křiklavý nátěr vozu bublal a kouřil a oheň se dostal až ke košům a balíkům nakupeným na střeše. Ty zapraskaly, rozpadly se a plameny vyšlehly dvacet stop vysoko jako rudé a oranžové jazyky, olizující šedou zimní oblohu.

Jezdcův výraz se nezměnil, jen ho pohladilo teplé světlo.

Postranice vozu se odlomila a spolu s ní vypadlo i mužské tělo a bez života dopadlo na zem. Ze zad mu trčela dýka, tmavá na pozadí zářivě žluté haleny. Ve voze skrz dým a plameny strnule hleděla řada masek, zavěšených uvnitř na stěně. Byly to klaunské masky se směšnými i tragickými výrazy. Vedle nich visely bengle, náhrdelníky z korálků a péřová boa. Na podlaze ležela hromada kostýmů, tamburíny a obrovský buben. Buben vybuchl. Plameny vyšlehly, masky se v jejich žáru zkřivily do groteskních výrazů a celý vůz se zhroutil v závojích jisker a žhnoucích trosek.

Jezdec počkal, dokud plameny nezhasly, a pak koně provedl říčkami tajícího sněhu a kouřícími zbytky vozu.

Série Posel smrti:

  1. Prisoner of the Horned Helmet (1988, č. Zajatec rohaté přílby, Fantom Print 2006)
  2. Lords of Destruction (1989, č. Bohové zkázy, Fantom Print 2007)
  3. Tooth and Claw (1989, č. Zub a spár, Fantom Print 2009)
  4. Plague of Knives (1990, č. Prokletí čepelí, Fantom Print 2010)
  5. Rise of the Death Dealer (2005)

Za nimi ležely na holé zemi rozprášené zbytky tábora. V něm našel tři těla. Jeden z nich, hubený muž s dlouhými, ohebnými končetinami, oblečený v jasně rudých úzkých přiléhavých kalhotách a krátkém kabátci, jaké nosívali herci, byl stále naživu. Herec, zalykající se žalem, dřepěl vedle svých druhů, malého hnědého medvěda se zářivě červeným obojkem se žlutým volánem a boubelaté, ale hezké dívky. Děvče mělo květovanou sukni vyhrnutou nad nahé boky a na stehnech otisky špinavých rukou.

Jezdec s koněm se nepozorován přiblížil k místu masakru a zastavil. Na tváři se mu náhle objevil výraz mírného zájmu.

Zvířeti i dívce z prsou trčely dýky s černou rukojetí. Značka, kterou po sobě zanechali jejich vrazi.

Jezdec se ostražitě rozhlédl kolem a pozorně naslouchal.

Všemi směry od nich se zvedalo pohoří Velká Barma, jehož bílé vrcholky se třpytily ve slunečních paprscích nad korunami stromů. Pohoří se táhlo z Velké lesní kotliny, která ležela téměř měsíc jízdy na západ, až k severním hranicím Kitzaacké říše tři dny jízdy na východě. Touto zemí se potloukaly divošské kmeny a tlupy psanců, ale kromě větru, zpívajícího ve vrcholcích borovic, a praskání dohořívajících plamenů, se neozýval žádný zvuk a jedinou známkou nebezpečí byly stopy, které za sebou ve sněhu zanechali koně vrahů. Jezdec sesedl, omotal otěže kolem hrušky sedla a obrátil se k herci. Byl si jistý, že jeho kožešiny a tvář podobná masce skryjí jeho totožnost.

Muž vzhlédl a zamrkal. Vysoké čelo na dříve hezké tváři měl rozryté hlubokými vráskami. Kdysi švihácký knír měl zažloutlý. V uslzených očích se zableskl překvapený výraz a sklíčeně kývl jezdci na pozdrav. Pak sklopil hlavu a dál plakal.

Jezdec si dřepl vedle mrtvé dívky a špičkou prstu přejel po její sinalé tváři, krásné jako tvář andílka. Pak nahé tělo zakryl, vytáhl nůž, zabodnutý v plných prsou, a utřel ho do sukně. Pozorně si zbraň prohlédl, obrátil se ke staršímu muži zády, zalovil ve výstřihu tuniky a vytáhl prsten navlečený na stříbrném řetízku. Zvedl šperk k dýce. Rukojeť dýky i kámen v prstenu byly z černého onyxu a oba byly vyřezávané do podoby mladé smyslné dívky. Nahá divoška, svíjející se v naprosté odevzdanosti.

Mužova tvář, podobná masce, se mírně změnila a objevil se na ní stěží rozeznatelný úsměv. Neměl tušení, koho, pokud vůbec někoho, figurka představuje, ale dotek nože stejně jako dotek prstenu probouzel v jeho krvi zvířecí hlad, pocit, který mu byl již dlouho odpírán.

Opět prsten schoval, vstal a obrátil se k herci.

„Co byli zač?“ Herec zvedl oči, šokovaný zvukem jezdcova tichého, hlubokého hlasu. „Odpověz, starče! Rychle. Nemám času nazbyt.“

„Já… já nevím. Prostě přijeli a napadli nás. Jenom tak.“

„Vojáci? Psanci? Kněží?“

„Myslím, že psanci. Byli špinaví a měli divoké oči. Jako by přišli o rozum.“

„Proč tě ušetřili?“

„Neušetřili. Byl jsem v lese a sbíral dřevo. Zabili moje kamarády a odjeli dřív, než jsem se stačil vrátit. Nevšimli si mě.“

„Co od vás chtěli?“

„Nic.“ Pohlédl dolů na mrtvou dívku. „Jenom se pobavili s mojí Thalmou a vzali si koně. Ale o to jim nešlo. Ve skutečnosti nás jenom chtěli zabít. Tak jako ostatní.“

„Ostatní?“ Jezdec si k němu dřepl a v přivřených očích mu zahořela zvědavost.

„Ano,“ řekl herec hořce. „Pro lidi, jako jsme my, jsou tohle temné časy. Strašlivé. U Horní Vrány pomordovali dvacetičlennou hereckou společnost a další u Leege a na cestě do Covilly.“ Na okamžik se odmlčel, jako by nedokázal pokračovat, a pak tiše dodal: „Černé dýky jsou všude! Nejen že zabíjejí potulné pěvce a kočovné herce, ale i každého, kdo umí tancovat a bouchnout do tamburíny. Je to jako morová rána, jako by démoni chtěli zničit všechny příběhy a písně.“

„Démoni? Čarodějnictví?“

„Co jiného by to mohlo být?“

Jezdec zvedl dýku s černou rukojetí, předvedl její smyslné tvary a starý herec přikývl.

„Ano. Dýky jsou součástí toho všeho. Vrazi je vždycky po sobě nechávají, aby všichni věděli, že to byli oni. Jsou pyšní na to, co dělají. Špinavci!“

„Půjdeš po nich?“

Stařec se podíval na dívku, oči se mu opět zalily slzami, ale zavrtěl hlavou. „Jsem příliš starý, než abych si hrál na hrdinského mstitele. Pohřbím ji a jejího medvěda a půjdu na odpočinek. Cesta pro mne ztratila význam. Pět dní odtud na sever je hrad, útočiště stárnoucích pěvců. Zalezu si tam, dokud mě nevyženou. Pak asi udělám to, co uděláme všichni.“ Odevzdaně se na jezdce usmál. „Ale nebude to hezké, pane. Umírání je ta nejubožejší scéna, kterou takoví jako já sehrají. Nebude tam žádný průvod, nedostane se mi žádných poct a slávy jako tobě.“

„Ty mě znáš?“

„Ach ano, generále. Není snadné na tebe zapomenout.“

„Bojím se, že se mýlíš.“ Jezdec se s dobře uváženou nenuceností postavil. „Jsem si jistý, že jsme se nikdy nepotkali.“

„Ne, ne tváří v tvář. Ale viděl jsem tě, když jsi po obléhání vstoupil do Harchacky. Jel jsi na slonovi, celý v zářivém zlatě a hedvábí, a se svými vojáky jsi projel v průvodu městem předtím, než jsi je zapálil.“

„Harchacka!“ Jezdec varovně sevřel rty.

„Ano! Byl jsem tam.“ Herec se nejistě postavil. „Byl jsem jeden ze tří stovek obyvatel, které jsi ušetřil. A za to ti budu vždycky vděčný, pane. Vždycky. Tisíckrát jsem se za Izzama Ghappa modlil.“

Jezdcova nehybná tvář náhle ožila a zamračila se.

Starý herec zalapal po dechu. „Odpusť mi.“ Otřásl se a sevřel si ruce před hrudí. „Omlouvám se. Unáhlil jsem se. Neměl jsem tvé jméno říkat nahlas.“ Rozhlédl se kolem po pustém horském úbočí. „Důležitý muž jako ty, který cestuje sám, daleko od kitzaackého území, si jistě nepřeje, aby ho poznali. Už tvé jméno znovu nevyslovím. Zapomenu, že jsme se setkali.“

Ghapp nedbale přikývl. „Díky, to by bylo moudré.“ Podpatkem boty zaryl do země, aby vyzkoušel, jak je tvrdá. „Pomůžu ti pohřbít přátele. Půda je zmrzlá a já mám v sedlové brašně krumpáč.“

„To ne, pane. To by nebylo správné, jsi generál a tak, a já mám vlastní krumpáč, pokud teda neshořel.“

Izzam Ghapp souhlasně přikývl. Herec se plaše usmál a obrátil se ke kouřícím troskám, zády ke generálovi. Ghapp k němu jedním krokem přistoupil, vytáhl dlouhý nůž a popadl starce za bradu. Široce se rozkročil, trhl mužem k sobě a vrazil mu čepel pod levou lopatku. Bylo to přesné, rychlé smrtící bodnutí, které se naučil už kdysi dávno jako dítě. Nůž však zasáhl lopatku, sklouzl po ní a srdce minul.

Komediant zaječel a zazmítal sebou. Ghapp se mrzutě zamračil a podrazil herci nohy. Stařec upadl tváří na zem a ohromený se převalil přes žhavé uhlíky na záda. Vlasy a halena mu vzplály, vytřeštil oči a zavyl bolestí.

Ghapp na něj skočil, vrazil mu nůž do hořící hrudi a tentokrát zasáhl cíl. Muž zalapal po dechu, jeho tělo zvláčnělo a Ghapp vyskočil na nohy a s nožem v ruce vycouval ze žhavých uhlíků.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..