×
FANZINE.cz

Ukázka z knihy Roberta Buettnera Sirotkova aliance

Robert Buettner: Sirotkova alianceSci-fi série amerického autora Roberta Buettnera s názvem sirotičinec pokračuje u nakladatelství FantomPrint už čtvrtým dílem, Sirotkovou aliancí. Přečtěte si ukázku z první kapitoly.

obálka Robert Buettner: Sirotkova aliance

„Past na myši je na dohled, pane generále.“

Můj hlavní seržant mi klepe na obrněné rameno a ukazuje skrze pozorovací kopuli Smaragdové řeky. Srdce mi poskočilo. Vznášíme se bok po boku v pěchotních Eternadech jako žáby v akváriu s nulovou gravitací. Ord byl vždycky o krok přede mnou, už od doby, kdy mi dělal výcvikového seržanta v pěchotním přijímači.

Otírám rukavicí syntetický křišťál pozorovací kopule, zamlžený zkondenzovanou vlhkostí, a i skrze rukavici cítím ledový chlad. Sto tisíc mrazivě ledových kilometrů od nás se otáčí Past na myši. Za dvě hodiny tam dolů na můj rozkaz dorazí sto tisíc nevinných děcek, posbíraných ze čtrnácti různých planet. Nikdo z těch, kdo odtamtud také odletí, už nebude nevinný. A až příliš mnoho jich tam zůstane.

Šedý kamínek, na který Ord ukazuje, právě vyletěl ze stínu obrovské oranžové koule. V rudé sluneční záři, která zaplavuje plynného obra i jeho malý měsíc, připomíná Past na myši sušenou meruňku.

Ord zabručí.

„Na první pohled vypadá cena tohohle pozemku silně přehnaná, že, pane?“

„Ale jeho poloha, seržante, ta poloha.“

Past na myši je jediná obyvatelná skála poblíž meziplanetární křižovatky, spojující čtrnáct planet Lidské unie.

Proto Unie Past na myši opevnila. A proto nám ji Slimáci vzali. A proto jsme sem dnes přiletěli, abychom Past na myši získali zpět, nebo při pokusu o to zemřeli. „My“, to je nejničivější flotila v lidské historii, nesoucí nejlepší armádu v galaxii. Mou armádu.

Jsem Jason Wander, válečný sirotek, odpadlík ze střední školy, generálporučík, velící třetí armádě Lidské unie. A pěšák až do dne, kdy zemřu. Ten den je dnes o třicet let blíž, než když jsem se nechal naverbovat na začátku války se Slimáky v roce 2037.

Odrážíme se s Ordem od zdi pozorovací kopule, abychom zamířili dozadu, k našemu pěchotnímu transportéru. Dívám se na časový odpočet k výsadku, blikající na mém zápěstním počítači. Za dvě hodiny budeme s Ordem na palubě transportéru první útočné vlny a necháme se vykopnout stlačeným vzduchem z jednoho ze třiceti šesti výsadkových hangárů na palubě Smaragdové řeky. Společně s námi poletí děcka ze Smaragdové řeky a z dalších lodí flotily.

Ord si povzdychl.

„Za sto tisíc pěšáků si už dneska nekoupíte tolik jako kdysi, pane generále.“

Bum.

Obrovský trup Smaragdové řeky se otřásá a hází se mnou i Ordem o mrazivou pozorovací kopuli.

Ssssss.

Tři sta metrů od naší pozice na zádi Smaragdové řeky se náhle jako jeden otevřelo všech třicet šest hangárů.

Ve sluchátku to zapraská, ozývá se uměle znějící hlas z můstku lodě: „Peruť odstartovala.“

S vytřeštěnýma očima se otáčím k Ordovi.

„Co to má sakra znamenat, seržante?“

Ord rozhazuje rukama a vrtí hlavou.

Skrze ebenovou čerň vesmíru kolem nás prolétá třicet šest jiskřiček, mířících od pásu hangárů obepínajícího střední část Smaragdové řeky. Během okamžiku mění směr k Pasti a zanechávají za sebou třicet šest mlčenlivých rudých pruhů chemického plamene.

Po jeden okamžik tak tvoří Smaragdová řeka uzel, ke kterému je připoutaných třicet šest slábnoucích linek. Jako kdybychom se otáčeli ve středu ohňostroje, který nevydal jediný zvuk. Na levoboku i pravoboku, nad námi i pod námi se rozzářily obdobné ohňostroje, zlaté, zelené, modré a purpurové, jak ostatní křižníky flotily vypustily vlastní stíhače, do jejichž výfukových plynů je přimícháno barvivo označující jejich mateřskou loď.

Dívám se zmateně na mizící siluety. Armáda, které velím, měla odstartovat k Pasti až za dvě hodiny. Předpokládali jsme, že výsadek bude tvrdý, bez jakékoli ostřelovací přípravy. A ještě tvrdší mělo být vykopávání Slimáků z Pasti, likvidace jednoho Slimáka po druhém, čištění jedné díry za druhou. Ale výsadek bez přípravy byl jediný způsob, jak jsme mohli zabránit pozabíjení lidských zajatců, které Slimáci na Pasti mají.

Ale to, co jsem právě viděl proletět kolem, nebyly bachraté pěchotní transportéry. Byly to štíhlé vražedné škorpiony s ocasy naplněnými tekutým ohněm. Lodě, které právě předvedly synchronizovaný ohňostroj, nebyly součástí přípravy. Jejich formace byla dost silná, aby spálila vše živé na Pasti, Slimáky i lidi, třikrát dokola a ještě by munice zbyla.

Než jsme s Ordem vyrazili beztížným stavem, abychom se naposledy podívali z pozorovatelny na cíl, osobně jsem zkontroloval všechny hangáry. V každém z nich byl jeden z mých transportérů. Ale na rozkaz z můstku bylo možné během patnácti minut hangár otočit, podobně jako funguje nábojový bubínek ve staromódním revolveru, a nahradit transportéry bombardéry.

Ženu své nic nevážící tělo k centrálnímu modulu křižníku, k hlavnímu můstku.

„Pokud ty bombardéry Past usmaží, naši lidi zemřou.“

Zajatci na Pasti jsou většinou obyčejní pěšáci, a to mě žere o to víc.

Ale velitelé armády by měli počítat s celkovým obrazem, nejen se svými dětmi. Vztekle vrtím hlavou.

„Vnější světy jsou už tak proti téhle válce. Pokud flotila pozabíjí zajatce z vnějších světů, je Unie mrtvá. A pokud skončí Unie, vyhubí Slimáci lidstvo. Copak se Mimi zbláznila?“

Ord pluje vzduchem vedle mě tak rychle, až mu proudění vzduchu přitlačuje k lebce šedivý kratičký kartáč, který prohlašuje za vlasy. Vrtí hlavou.

„Admirálka Ozawová by bombardéry nevyslala, pane. Ani by o tom neuvažovala bez konzultace s vámi. Ale na palubě lodi je autorita s vyšší hodností. Pokud jí to přikázal, nemohla…“

Pokrčíme nohy a odrazíme se do vnějšího tunelu. Pak prolétáme směrem k můstku a postupně vážíme stále víc, jak se vzdalujeme od osy, kolem které se křižník otáčí.

„Já vím, ale varoval jsem je, seržante. Tahle aliance, to je smlouva s ďáblem.“

Generálporučíci nepropadají záchvatům vzteku, zvlášť když zrovna velí invazi. Ale byli jsme s Ordem v rouře sami, a tak jsem mohl udeřit pěstí do zdi tak silně, až mi kůže na kloubech popraskala.

Ne proto, že by byli naši spojenci krutí a hloupí. Třicet let válčení mě naučilo, jak porazit krutost a hloupost. Musel jsem bojovat se svou frustrací, protože můj kmotřenec se stal jedním z nich. A co bylo horší, věděl jsem, že můj kmotřenec je jediný důstojník ve flotile, který by ty bombardéry mohl vést.

Ord sevřel mou zaťatou pěst do svých dlaní.

„Pane, Churchill řekl, že kdyby Hitler napadl peklo, tak on, Churchill, by se alespoň mohl o ďáblovi zmínit pochvalně v parlamentu.“

Znám ten citát. Přesvědčil jsem sám sebe, že Churchillův přístup je správný, abych se mohl usmívat, zatímco diplomaté tleskali rukama v bílých rukavičkách a oslavovali dohodu, u které se dalo čekat, že nás dovede k něčemu takovému. O tom je život pěšáka, přesvědčovat sama sebe, že má provádět věci, které ho mohou zabít, nebo které mohou zabít někoho jiného.

Prásk.

Přetlakové dveře se otvírají s třesknutím podobným výstřelu z pušky, až mě z toho zabolelo u srdce. Stejně jako před čtyřmi lety, když celý tenhle průser začal.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..