×
FANZINE.cz

Ukázka ze Srdce světa Jaye Lakea (1)

jay-lake-srdce-sveta-perexV souvislosti s tematickým týdnem s americkým spisovatelem Jayem Lakeem a jeho novou knihou Srdce světa (Mainspring) jsme pro vás exkluzivně získali rozsáhlou ukázku z první a druhé kapitoly českého překladu. Tady je první část.

jay-lake-srdce-sveta

Ve světle Hethorovy stolní svíčky zářil anděl stejně jasně jako kterýkoli jiný mosazný automat.

Hoch chňapnul po ošuntělé přikrývce v bláhové naději, že ho ty posešívané bavlněné odstřižky ochrání před neznámými silami, které vnikly do jeho podkrovní světnice. Roztřeseně zavřel oči.

Jeho mistr, hodinář Franklin Bodean, Hethora naučil naslouchat hodinářským strojkům. On však zjistil, že naslouchat lze i životu samotnému. Tak především slýchal svůj vlastní dech, který byl dokonce i v tomto okamžiku sílícího strachu hlasitý a pomalý.

Starý dům v ulici krále Jiřího III. v New Havenu skřípal stejně jako vždy. Po ulici kráčel kůň a zvuk kopyt dopadajících na dlažební kameny doprovázel hrkání kol bryčky. Longislandskou zátokou se neslo houkání obrovských parních sirén. Nové elektrické lampy, osvětlující ulice města, syčely a praskaly. Pod zvuky velkoměsta tikaly hodiny mistra Bodeana, a ještě hlouběji, poslouchal-li velmi pozorně, se ozývalo klapání, se kterým se otáčela Země.

V pokoji však nikdo jiný nebyl. Nikdo jiný nedýchal; nezavrzalo ani prkýnko v podlaze. Necítil ani žádný neobvyklý pach, jen svůj pot, zápach rozpálené lojové svíčky, olejů k promazávání dřeva a

strojů a závan slaného vzduchu od nedalekého moře.

Byl to jen sen?

„Jsem sám,“ vyřkl slova na pomezí modlitby a kouzla, které se jakožto malý chlapec snažil vyvolávat uprostřed letních lesů, kde vzýval učení starých Indiánů, slovo Boží, černou magii z Jižní země a věčnou sílu kamenných zdí a košatých dubů.

Nakonec opět otevřel oči.

Anděl tam pořád stál.

Teď už nevypadal jako z mosazi, a nebýt toho, že se tyčil sedm stop vysoko, až k hřebeni krovu, připomínal by dokonce člověka. Obrovská křídla barvy čerstvě napadaného sněhu ho halila jako plášť. Kůži měl bledou stejně jako Hethor, tvář však byla úzká jako hrot plnícího pera, brada vystouplá a oči černé a lesklé. Křivky a plochy andělova těla byly dokonalým mistrovským dílem, skvostnějším než sochy svatých ve slavných kostelích New Havenu.

Hethor ani nedýchal. S tak dokonalým výtvorem se bál sdílet byť jen vzduch.

Tohle nebyl žádný sen a přesto možná noční můra.

Anděl se na něj usmál. Poprvé dal najevo, že je víc než pouhá socha.

„Zdravím tě, Hethore Jacquesi.“ Závan vzduchu, který provázel andělova slova, však dál budil zdání neživosti, — chladného mramoru a oroseného kamene, nebo snad starého kovu, jako fortelné hodiny.

Hethor pustil přikrývku, popadl řetízek, který mu visel na krku a přežehnal se ozubeným soukolím, znamením Kristova uhodinování. „B-buďte zdráv,“ vykoktal ze sebe. „A vítám vás,“ dodal z nutnosti, ačkoli to byla lež.

„Jsem Gabriel,“ řekl anděl, „a přišel jsem tě pověřit jistým úkolem.“

„Mluvíte o povinnostech?“ Hethor mezírkou mezi zuby a rty nasál vzduch a naplnil jím své rozbolavělé plíce. Ani si nevšiml, že vlivem toho zvláštního okamžiku přestal dýchat. „Těch je můj život plný, pane.“

Povinován byl Mistru Bodeanovi, studiím na newhavenském latinském gymnáziu, zesnulým rodičům, církvi i královské koruně.

Zdálo se, že anděl jeho slovům nevěnuje pozornost. „Klíč nebezpečenství zmizel.“

Klíč nebezpečenství? O něčem takovém Hethor jaktěživ neslyšel. „ Já…“

„Srdce světa dotikává,“ pokračoval anděl. „A nařídit je může jedině člověk, kterého náš Pán stvořil k obrazu svému. Jedině ty, Hethore.“

Hethor zatínal pěsti tak pevně, až mu na rukou vystouply šlachy. V uších mu hučela krev. Tohle musí být nějaký žert nebo léčka, nějaká nejapnost, kterou na něj přichystali ti ohavní synové pana Bodeana a jejich přátelé z Yaleu. „Andělé nejsou. Dnes už ne.“

Gabriel k učedníkovi natáhl ruku a jakoby nehybně se blížil k jeho posteli. Když roztáhl křídla, spatřil Hethor dokonalé mramorově bílé tělo, oděné v rouše Evině. Anděl otočil ruku dlaní vzhůru a rozevřel prsty.

Leželo na nich stříbrné peříčko, ne o moc větší, než husí pera z Hethorova notně záplatovaného polštáře. Anděl našpulil rty a dýchl. Vzduch zazářil jako létavice na letní obloze a bytost zmizela. Ozvalo se zahřmění, které Hethora téměř ohlušilo. Třásl hlavou ve snaze zbavit se hluku, když vtom zaslechl zvonění, řinčení a drnčení. Všechny zvonky v domě a v krámku v přízemí, všechny ty stovky hodin naráz odbíjely svatou hodinu.

Zezdola se ozývalo mistrovo rozespalé klení. Na místo, kde ještě před chvílí stál anděl, se snášelo peříčko.

Hethor po něm chňapnul a z dlaně pravé ruky mu vytryskla krev. Levou rukou se soukal do spodků a prohlížel si svůj úlovek.

Peříčko bylo z poctivého stříbra, mělo okraj ostrý jako břitva a ve svitu svíčky se jasně lesklo. Na Hethorově dlani zanechalo ranku ve tvaru klíče.

„Hethore!“ křikl na něj zdola mistr Bodean. „Jsi v pořádku, chlapče?“

„Už běžím, pane,“ volal Hethor. Položil peříčko na psací stůl, vklouzl do bot – které mu byly o dvě čísla menší — popadl o číslo menší kabát, vyběhl z dvířek a pádil po schodech dolů.

Nařídit všechny hodiny v mistrově dílně jim zabralo víc než hodinu. Některé z nich odbily hodinu hodin — posvátné číslo dvanáct — a vrátily se ke svému tikavému poklimbávání. Jiné, především menší a jemnější hodinové strojky, posedlo neklidné cinkání, které utišila jen důkladná péče gumových kladívek a měkké jelenice. Hethor a jeho mistr přecházeli dílnou od jedněch hodin ke druhým a ošetřovali jejich mosazná a měděná srdce. Městské zvony mezitím odbily jedenáctou hodinu večerní.

Konečně se zastavili, oba znaveni prací a pozdní hodinou. Mistr Bodean, růžolící a zakulacený muž v noční košili a šedém vzorovaném svetru, kývl na Hethora.

„Dobrá práce, chlapče.“ Mistr Bodean byl vždy spravedlivý muž, dokonce i při vyměřování trestů.

„Děkuji, pane.“ Hethor se rozhlédl po dílně. Vše bylo v uklidňujícím a důvěrném pořádku: pícka, kterou nedávno začala pohánět elektřina, olůvka k odlévání, všechno nářadí, od kladívek tak titěrných, že byla sotva vidět, po svěráky tak obrovské, že by rozdrtily lidskou hlavu.V přihrádkách úhledně spočívaly součástky; pružinky, kolečka, kroková ústrojí, všechna ta mosaz, ocel a ložiska z drahých kamenů ve svých nesčetných podobách.

Hethorovi připadalo jako by anděla — nebo archanděla? najednou si nebyl jistý — stvořil genius loci této dílny. Přítomnost návštěvníka, který jej upomenul na nejvýznamnější a nejpomalejší hodiny, provázela aura rozvážnosti, přesnosti, ba přímo moci.

„Není ti nic, chlapče?“ vytrhnul ho mistr ze snění. „Jindy ti to mluví víc než dneska.“

Hethor si uvědomil, že se o andělovi nemá nejmenší chuť zmiňovat. Tak především, Mistr by ho považoval za blázna. Celá ta záležitost zněla neuvěřitelně domýšlivě. Potřeboval si utřídit myšlenky a pokusit se pochopit, co se vlastně stalo. „To… to ten blesk, pane. Vyděsil mě.“

„Tak blesk, povídáš? Že to ale musela být rána. Ještě nikdy jsem neviděl, že by bouřka rozezněla všechny hodiny.“

Mistr potřásl hlavou. „Inu blesky. Jedno z tajemství našeho Pána, a nejenom ty, na to vezmi jed.“ Přešel k zamknuté kredenci a z kapsy noční košile vylovil svazek klíčů. Vytáhl malou cínovou placatici a dvě skleničky. „Zdá se mi, že ty sám bys potřeboval kapánek toho blesku, chlapče.“ Nalil do sklenic zlatavý mok. „Tohle ti pomůže usnout.“

Hethor doposud neokusil nic silnějšího než stolní víno. Whisky, či co to vůbec bylo, ho nijak nelákala. Ale to už nad ním stál mistr a s úsměvem mu nabízel skleničku. Hethor si ji od něj vzal a přičichl k ní. Z toho pachu se mu sevřelo hrdlo.

„Tomuhle já říkám pořádný blesk,“ usmál se mistr a odhalil téměř bezzubé dásně. Naklonil sklenici ke rtům a jediným hltem ji vyprázdnil.

Hethor se ho pokusil napodobit. Bylo to jako pít oheň. Whisky jako by se mu vzpříčila v krku. Musel si dát ruku před ústa, aby nevyprsknul. Představoval si, že podobně chutná petrolej — odpudivě, ostře a nezvykle.

Mistr ho se smíchem poplácal po zádech. Hethor se rozkuckal ještě silněji. „Žádný strach, hochu, ráno ti to všechno bude připadat jako hloupý sen.“

Hethor odklopýtal do postele. Ležel pod přikrývkou, rozpálený a otupělý, a čekal, až se dostaví spánek. V polospánku zaslechl cinknutí hvězdné půlnoci, které se rozléhalo nebem, odbíjení domácích hodin už pohltil sen. S ústy vyschlými na troud a hlavou plnou slámy snil celou noc o klíčích, peříčkách a hodinách s ocelovými zuby.

Ráno se probudil se sluncem ve tváři, bolestí hlavy a poznáním, že zmešká začátek výuky na newhavenské latince.

Soukal se do svých slušných kalhot a druhé nejlepší košile a pokoušel se setřást všechny chmury. Ačkoli v jeho podkrovní světnici chyběly hodiny, byl čas vždy s ním. Přijde pozdě na hodinu matematiky, a jak znal profesora Sullivana, budou dveře do třídy zamknuté a on bude muset prosit ředitele Brownleeho o odpuštění.

A jelikož je pouhý učedník a chuďas, vystaví se tím velkému nebezpečí. Kdyby ho pan řídící Brownlee nechal vyloučit ze školy, byť v posledním ročníku, neřekl by nikdo ani popel. Šestnáctiletý Hethor si mohl dovolit chodit do školy jen díky dobré vůli pana Bodeana a zbytku peněz svého zesnulého otce.

Navlékl si manšestrový kabát – další z kousků, které podědil po synech pana Bodeana. Špičkami prstů popadl boty a už už se chystal vyběhnout ze dveří, když cosi upoutalo jeho zrak: stříbrné peříčko,které se třpytilo na jeho psacím stole.

Náhle na něj dolehly události předešlé noci: anděl Gabriel, peříčko, hodiny, Klíč nebezpečenství.

Povinnost.

Tak přece jen nebyl šílený, ani nesnil. Ale dříve, než bude moci všechno vysvětlit mistru Bodeanovi nebo komukoli jinému., musí tomu sám porozumět.

Hethor upustil boty na zem, vklouzl do nich, popadl peříčko a s dupáním seběhl schody. Cesta k newhavenskému Latinskému gymnáziu trvala čtvrt hodiny. Budova se nacházela jihovýchodně od krámku mistra Bodeana („Bodeanovy hodiny: výroba, oprava, zvláštní zakázky. Velejemná práce. Vítejte“), Hethor však z ulice krále Jiřího III. odbočil doleva a vydal se na západ, směrem k Yaleově univerzitě. Za to ho pan řídící Brownlee rozhodně nepochválí. Andělská návštěva ale byla příliš skutečná, než aby nic nepodnikl.

Pryce, nejstarší ze synů mistra Bodeana, studoval teologii v Berkeleyově semináři Yaleovy univerzity. Hethora, který se ve svých jedenácti letech přistěhoval do podkrovního pokoje v mistrově domě, trápil ze všech tří bratří nejméně. Vlastně si ho téměř vůbec nevšímal. Když už však měli příležitost spolu pohovořit, působil Pryce jako nanejvýš pozorný, ne-li přímo vstřícný muž. Hethor doufal, že nejstarší syn pana Bodeana by mu mohl dopřát sluchu, z oddanosti vůči svému otci, nebo snad alespoň z čisté křesťanské lásky.

Pryce trávil většinu dne ve Fayerweatherově posluchárně.

Hethor se vydal směrem k univerzitě. Až bude na místě, rozhodne se kudy dál. Bylo krásné ráno, buky a jilmy v Jilmové ulici kvetly a záhony pod nimi hýřily barvami jara. Vzduch voněl a pyl z tuctu rozmanitých květů ho šimral v nose. Mosazný prstenec zemské oběžné dráhy se jasně třpytil na nebi bez jediného mráčku a ladně se klenul oblohou. Ulice byly téměř prázdné, téměř jako by mu patřily. Tu a tam okolo něj prohrkala elektrika, kterou se pro nedostatek peněz ještě nikdy nesvezl. Minul i několik mužů v sedle, jinak byla ulice tichá jako na počátku stvoření. Dokonce ani tetky ještě nevyrazily do ulic. Ranní rosa, která se ještě zcela nevypařila, byla příslibem vlahého dne.

Univerzita Hethora překvapila. Protože mu pro učňovské povinnosti, kvůli kterým přišel do New Havenu, zbýval čas jen na školní docházku a návštěvu kostela, neměl nikdy příležitost jen tak se procházet po ulicích. Při svých pracovních pochůzkách rázoval ulicemi s hlavou skloněnou, a tak z města nepoznal víc, než tu hrstku používaných cest.

Yaleova univerzita se nacházela v samotném středu New Havenu, jako by byla jeho srdcem. Hethor nejprve zahlédl tu kostel, onde zase studentskou kolej, označenou nenápadným nápisem nebo univerzitním erbem. Pak se náhle objevily parky s rozlehlými trávníky a spoustou vznešených, bíle lemovaných budov z červených cihel. Latinské gymnázium, které navštěvoval, bylo jen chabou napodobeninou těchto obrovských chrámů vědění.

Fayerweatherovu posluchárnu našel jen díky tomu, že málem narazil do cedule s nápisem Berkeleyova ulice. Posluchárna se nacházela v jedné z pěti budov, které stály na kruhové cestě hned nedaleko Jilmové ulice.

Hethor pevně chytil knihy svázané řemínkem a vystoupal po sešlapaných mramorových schodech. Pokud bude mít štěstí, bude Pryce Bodean někde uvnitř. Pokud bude mít ještě větší štěstí, bude Hethora ochoten přijmout. A pokud se na něj štěstí usměje opravdu řádně, možná se mu podaří nepozorovaně proklouznout zpátky do školy a vyhnout se dočasnému vyloučení nebo něčemu ještě horšímu.

Postarší portýr byl k Hethorovi téměř laskavý. Posadil ho do zaprášené místnosti, zaplněné převážně širokými kartáči určenými k čištění chodníků. Hethor nic nenamítal. Umazaným oknem koukal do ulice a opatrně, aby se nepořezal, žmoulal stříbrné peříčko.

Jilmová ulice byla stále líná a tichá. Tady v prostorách univerzity Hethor pocítil zvláštní klid.

Téměř.

V zámku zachrastil klíč. „Pan Bodean čeká v přijímací místnosti,“ řekl starý muž vážným tónem na hraně nabubřelosti.

„Děkuji.“

Společně se vydali chodbou, která se leskla díky úsilí několika pokolení uklízeček. Portýr otevřel osm stop vysoké a čtyři stopy široké dveře a nechal Hethora vejít.

Hethorovi ještě nikdy nikdo dveře nepodržel.

V přijímací místnosti stály dva stoly s židlemi po stranách, kolem zdí se táhly police s knihami. Z vysokých, úzkých oken byl výhled na stromy. Za druhým stolem stál Pryce Bodean, postavou i rysy tváře menší a štíhlejší napodobenina svého otce. Avšak zatímco mistr Franklin Bodean měl tváře jako jablíčka a husté, tmavé vlasy prokvétající stříbrem, Pryce byl bledý, zelenoký a měl prořídlé vlasy, jejichž pískový odstín zdědil po zesnulé matce.

Hethor neznal paní Bodeanovou ani rok, když ji mrtvice připravila nejdříve o řeč a poté i o život.

„Neseš zprávu od mého otce?“ zeptal se Pryce jasným, starostlivým hlasem, jako kdyby se dokonce i teď cvičil v kázání. „Portýr něco takového naznačoval.“

„Ne, pane,“ řekl Hethor rozvážně. Musí být opatrný. Nechce přece, aby ho Pryce jednoduše poslal pryč a napsal mistrovi zprávu, kterak jeho učedník místo vzdělávání provádí vylomeniny. „Mám velké trápení, pane.“

„Učedník se pro radu obrací na svého mistra.“ Pryceho hlasem probleskla jiskřička podráždění. „Jsem si jist, že můj otec ti pomůže s každou hloupostí, co se urodí v té tvé prázdné hlavě.“

„Ne v této záležitosti, pane,“ vychrlil ze sebe Hethor navzdory svému předsevzetí, že bude obezřetný, a už vůbec na sobě nedá znát zášť vůči mistrovým synům, kterou v něm Pryce nanovo rozdmýchával. „Týká se… věcí mezi nebem a zemí.“

„Cože?“ opáčil Pryce s rostoucím opovržením. „Cha! Jako by nestačilo, že pořádně neplníš, co ti otec uloží, ale navíc se pleteš do věcí, do kterých ti nic není. Co může obyčejný učedník vědět o takových věcech? Jestlipak alespoň poctivě navštěvuješ bohoslužby, chlapče?“

„Ne tak často, jak bych měl, pane.“ Hethor civěl na své orosené boty. Dříve zřejmě patřily Pryceovi, napadlo ho když se pokoušel zahnat myšlenky na to, do jaké šlamastyky se dostal. Kam jinam se ale vydat pro radu, kterou tak potřeboval?

Pryce si povzdechl, stejně strojeně, jako mluvil. „Za tohle položil náš Spasitel svůj život na Pilátově ozubeném kole? Za hodinářského učedníka, který nedokáže plnit ani ty nejjednodušší křesťanské povinnosti a místo práce se potuluje po městě? Měl bych to nahlásit otci, chlapče, ale to bylo zlomilo jeho staré, pošetilé srdce. Nuže, co tedy chceš?“

Hethor na okamžik zaváhal a zvažoval, zda by se neměl omluvit. Musel přece předem vědět, že ho Pryce nebude brat vážně. Ale jednou je tu a basta. Byl si jistý, že teď už z rozhovoru nemůže vycouvat — bude lepší jít s pravdou ven a doufat že Pryce pochopí, než upadnout v nemilost svého mistra, k čemuž by mu Pryce milerád dopomohl. Položil tedy na stůl stříbrné peříčko. Ostré okraje se stále černaly krví.

„Obdržel jsem varování ohledně Klíče nebezpečenství, pane. A toto je důkaz.“

Pryce natáhl ruku a prstem se dotkl peříčka. „A co přesně má být ten Klíč nebezpečenství, mladý učedníku Hethore?“ Mluvil rozvážně a pomalu a Hethorovi neušlo, že, že ho Pryce přestal urážet každým slovem. „To já nevím, pane,“ špitnul Hethor a v duchu se modlil ke Gabrielovi a Bohu za to, aby nelitoval okamžiku, kdy sem vkročil. Snad ale Pryce přece jen prozře. Možná, že závažnost Hethorovy záležitosti mu otevře oči.

Pryce vzal peříčko do ruky a zadíval se na Hethora. Zelené oči jako by potemněly svárem mezi netrpělivostí a rozvahou.

„Klíč nebezpečenství je výmysl, chlapče. Hloupý čarodějnický nesmysl pocházející z Jižní země, stejně jako kámen mudrců nebo svatý grál. Lidé vidí dílo Boží, všechny ty dráhy a soukolí, které On umístil vysoko na nebe, a věří, že i oni se musí nějakým způsobem podílet na pohybu hvězd a planet. Ti, kdo věří v takové věci, jako je Klíč nebezpečenství, dávná tajemství a zapomenuté vědění, mohou být nebezpeční šílenci, a ten, kdo ti nabulíkoval řeči o Klíči nebezpečenství, rozhodně nebyl tvůj přítel, Hethore, to mi věř,“ vysoukal ze sebe nakonec Pryce.

Dal mi ho on sám,“ řekl Hethor. Pryce se ho tu pokoušel přesvědčit, že vlastně nic neviděl

„Uprostřed noci se mi zjevil archanděl Gabriel a řekl mi, že mám najít Klíč nebezpečenství, a na důkaz svých slov mi daroval tohle peříčko.Viděl jste někdy něco takového?“

„Takovou cetku by dokázal z jednoduché formy odlít každý zlatnický učedník, Hethore. Nepochybuji, že bys to svedl i ty, kdybys v dílně mého otce našel patřičné náčiní.“ Pryce si pozvdechl. „Andělé nezasahují do života obyčejných chlapců o nic víc, než králové a princové. Vlastně ještě méně, protože ti skutečně chodí po Severní zemi, zatímco andělé jsou jen spodobněním božské síly prostupující Jeho dílem.“

„Ten anděl byl skutečný,“ trval na svém Hethor. Ještě stále se pokoušel Pryceho přesvědčit, avšak věděl, že marně. Navíc, jeho peříčko teď držel v ruce Pryce. „Navzdory tomu, co říkáte. Žádné podobenství, věřte mi. Gabriel byl tak skutečný jako vy nebo já.“ Svým způsobem ještě skutečnější.

Pryce zamířil ke dveřím. Cestou se obloukem vyhnul stolu, u kterého stál Hethor. „Jdi si po svých, Hethore. Portýr Andrew ti napíše potvrzení, že jsi přišel na můj příkaz. Možná, že ti to ušetří potíže.“

„A co moje peříčko…“

„Vrátím ho svému otci,“ zavrtěl Pryce hlavou. „Nepředpokládám, že jsi mu ho přímo ukradl, protože v takovém případě bys neměl žaludek na to, abys mi ho ukazoval, ale vlastnit takové věci učedníkům zkrátka nepřísluší.“

Dveře se s klapnutím zavřely.

Hethora, ač mu bylo už šestnáct let, v očích pálily slzy hněvu i zklamání. Vše bylo ztraceno. Jakožto učedník byl ke svému mistru připoutaný téměř stejně pevně jako otrok. Avšak jednou, až se ho mistr Bodean rozhodne povýšit na tovaryše, získá Hethor na rozdíl od otroka mnohem více svobody, možná i nastoupí cestu ke skutečné nezávislosti.Teď však byl bezmocný jako nějaká žena nebo dítě. A bez peříčka, kterým by mohl podpořit svá slova, ho teď budou mít za darebáka.

Hethor otočil dlaň pravé ruky a zadíval se na ranku, kterou na ní peříčko zanechalo předchozí noci.. Tam, kde měl vidět stroupek, nebo snad zanícenou ranku, byla jen sotva viditelná jizvička ve tvaru klíče.

„Při soukolí nebeském,“ zašeptal, „co má tohle znamenat?!“

Portýr Andrew mu u východu podal zapečetěnou obálku.

Hethor se šoural dolů po schodech vedoucích k Jilmové ulici a přemítal, co řekne řediteli Brownleemu, když v tom zahlédl ceduli namířenou ke knihovně Teologické fakulty.

V knihovnách bývají knihy, a v knihách obrázky.

Od počátku věků se jistě našel někdo, kdo zachytil Gabrielovu podobu. Může zde najít důkaz, že se nemýlí. Alespoň pro sebe. Tak či onak, byla to další cesta k nalezení odpovědi.

„Můj mistr mě posílá, abych zjistil něco bližšího k vyobrazení Gabriela, anděla zvěstování,“ řekl Hethor portýrovi knihovny. Zamával zprávou od portýra Andrewa, otočenou přední stranou k sobě, pro případ, že by portýr poznal rukopis. Věděl, že jakožto středně vysoký mladíček s úzkým hrudníkem a pískově žlutými vlasy, který se nijak nelišil od poloviny dalších newhavenských hochů, nevypadá nijak důvěryhodně. Lest s Pryceho psaním ho však zachránila.

„Kdo že je tvůj mistr?“ Portýr byl mladík s očima posazenýma daleko od sebe a poněkud přihlouple vyhlížející tváří. „Mistr Bodean, horologista.“

Vrátný zvedl obočí, a tak se Hethor raději spěšně opravil.

„Hodinář. Můj mistr je hodinář.“

„Horo… horo… k čemu se potřebuje hodinář dívat na nějaké obrázky?“

To byla dobra otázka. Portýr nebyl tak hloupý, jak vypadal.

„Inu, máme teď v dílně jedny hodiny s malovaným ciferníkem. Malba je poškozená a mistr chce, aby měl malíř nějakou předlohu.“

Portýr se nad tím na okamžik zamyslel. „Tak dobrá, jdi tedy dovnitř a promluv si s knihovnicí Childressovou. Najdeš ji sedět u černého stolu za druhým sloupořadím.“

S knihovnicí? „ Děkuji, pane.“

„Nejsem žádný pán,“ zabručel portýr uraženě. „Já si na své živobytí musím vydělat.“

Hethor se usmál, spěšně se uklonil a vběhl dovnitř.

Knihovnice Childressová se skutečně nacházela za druhým sloupořadím, tvořeným dvěma špičatými žulovými oblouky, které se klenuly nad černo-bílou mramorovou podlahou se stylizovaným vypodobněním dvanácti zastavení horofixu, jedním pro každou hodinu. Knihovníkem zde byla tedy skutečně žena. Stála za vysokým stolem, který připomínal kazatelský pult, a šedivějící vlasy měla stažené dozadu tak pevně, že vypadaly jako nakreslené.

O dívkách toho věděl Hethor málo, a o ženách ještě méně, odhadl však, že knihovnice bude ještě starší než mistr Bodean. Tvář měla zbrázděnou vráskami, které se jí kolem hlubokých hnědých očí skládaly do vějířků, a rty měla úzké a bledé. Přes to všechno na ní bylo cosi podmanivého. Kdyby ji míjel na ulici, snad by se i na okamžik zastavil a potají si ji prohlédl.

„Budu předpokládat,“ řekla knihovnice, „že jsi portýrovi povyprávěl nějakou pořádně šťavnatou příhodu, a nevplížil se otevřeným oknem jako nějaký zlodějíček.“ Hlas měla chladný a pichlavý, stejně jako pohled.

„Víte, já…“ Hethor se cítil ještě hloupěji, než obvykle.

„Studenti naší univerzity většinou nebývají tak mladí, jako ty,“ dodala podezíravě.

„Dokonce ani naši nejnadanější studenti obvykle nenosí bagančata,“ pokračovala. „Obzvlášť ne tak zablácená a ošoupaná. Máš sebou navíc tři gymnaziální učebnice matematiky a geometrie.Knihy které každý student Berkeleyova teologického semináře buď dávno odložil, je-li racionální humanista, nebo by s nimi jakožto spiritualista vůbec nepřišel do styku.“

„To ne, paní,“ řekl Hethor.

„Ne?“ Naklonila se k němu. „Ne, ty opravdu nejsi ani racionalista ani spiritualista. Vůbec nejsi náš student. A ne, nejsi ani zloděj.“

Hethor by se nejraději zavrtal do země a zmizel. „Ne…“ Hethor našel odvahu.

„Chci se na něco zeptat.“

„ Pak se tedy ptej. Čirou náhodou si můžu vyšetřit pár chvilek pro takového mladého a podnikavého

učedníka, jako jsi ty.“

Hethor měl pocit, jako by se byl právě zúčastnil hovoru, který vlastně vůbec nebyl vyřčen nahlas.

„Jak to všechno víte?“

„Věřím svým očím, ne svým předsudkům. Nuže, ptej se.“

„Potřeboval bych vidět nějaké obrázky anděla Gabriela.“

„ Archanděla,“ opravila ho knihovnice. „Možná, že bys měl zavítat na Fakultu výtvarných umění. Toto je teologická knihovna.“

„Moc vás prosím, paní, jsem rád, že jsem se vůbec dostal dovnitř. Předpokládám, že podruhé by mě sem už nepustili.“

Povzdechla si, na okamžik zmizela za stolem a vzápětí se objevila vedle Hethora. Knihovnice byla hubená a Hethorovi sahala přibližně po bradu, z jakéhosi důvodu ale vypadala mnohem vyšší. Byla oděná do černých šatů, které jí splývaly až po kotníky a dokonale skrývaly křivky jejího těla. „Račte do čítárny, mladý muži.“

„To vás ani nezajímá, jak se jmenuju?“ zeptal se, když procházeli dvoukřídlými dveřmi zdobenými vyřezávanými výjevy ze života některých svatých.

„Nezajímá. Protože kdybych se dostala do nepříjemností, můžu říct, že jsem o tobě nikdy neslyšela. Potíže tě provázejí na každém kroku,nemám pravdu?“

Vstoupili do místnosti lemované vysokými policemi. Světlo sem pronikalo třemi okny na vzdáleném konci místnosti. Ve vzduchu byl cítit prach, papír a kůže — nefalšované vůně učení a vzdělání.

„ To ne!“ vyjekl Hethor. „Tedy… možná ano. Nyní. Ale začalo to nedávno.“

Zasmála se. Přísný hlas roztál jako ledy na lesním potůčku Hethorova dětství. „Tak nedávno, povídáš? Vždyť už jsi téměř dospělý muž! Musel jsi vést příšerně nudný život, můj učednický příteli.“

V ten okamžik usoudil, že tato žena možná skutečně je jeho přítel. Nebo by se jím alespoň mohla stát. „Není to vyloučeno, paní.“

Zastavili se před obrovským stolem, překrytým skleněnou tabulí, která zatěžovala zažloutlé mapy, připomínající vyhynulé motýly z cizích zemí. Knihovnice zaťukala na desku stolu. „Počkej tady, prosím.“

Hethor sledoval, jak se vzdaluje. Podpatky kožených bot klapaly po mramorové podlaze. Chvíli – pět, možná deset minut – jen tak stál a přemítal, zda nešla pro portýra, nebo ještě hůře, pro newhavenské strážníky.

Nebo na něj snad zapomněla? Nechala ho tu samotného? Dokonce i přes své břitké poznámky se k němu chovala uctivěji, než kdy Pryce Bodean.

Když se znovu objevila, tlačila před sebou vozík naložený několika bichlemi vázanými v teletině různých odstínů.

„Umění,“ oznámila, „tak poctivé, že musí být uzamknuto v deskách a skryto před davy.“

První kniha dopadla s hlasitým zaduněním na stůl. Náboženská vyobrazení v podání současných anglických malířů, stihl ještě Hethor přečíst, než ji rázně otevřela.

„Prohlédni si tuhle,“ nakázala mu a sáhla po další knize.

Na okamžik se odmlčela „Umíš číst, že ano? Nenosíš s sebou cizí učebnice jen proto, abys někoho oklamal?“

„Umím paní. Anglicky, latinsky a maličko francouzsky. A taky poznám některé čínské znaky.“

„Všechny důležité jazyky Severní země. Vidím, že jsi vskutku pilný učedník.“ Hethorovi se zdálo, že ho knihovnice vzala na milost. Na stůl dopadla další kniha.

„A tady máme Italy.“

Hethor začal listovat knihou anglických malířů. Byla plná vyobrazení lidí, zvířat a andělů, vyvedených v rytinách, z nichž některé byly vybarvené, aby připomínaly původní olejomalby a vodomalby.

„To je on!“ vykřikl Hethor nad obrázkem anděla, který se skláněl nad růžemi a rozmlouval s panenkou Marií. V pozadí se klenuly mosazné dráhy Země.

„Tiše,“ řekla knihovnice. „Jsme v knihovně. Ukaž, na co se díváš? To je Dante Gabriel Rossetti.“ Už samo jméno znělo důležitě, třebaže v knize anglických malířů jaksi nepatřičně. „Tady ten anděl.“

„Archanděl. Proč tě zajímá?“ zeptala se přívětivě.

Své tajemství už prozradil Pryceovi. Neviděl téměř žádný důvod, proč ho skrývat před touto ženou, která by mohla vědět něco, co by mu pomohlo. „Navštívil mě,“ odpověděl Hethor sklíčeně. „Včera v noci.“

Natáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři. „Nebožátko. Co ti u všech všudy chtěl?“

Cosi v tónu jejího hlasu způsobilo, že Hethor ztratil všechny zábrany. „Klíč nebezpečenství. Musím najít Klíč nebezpečenství. Svět se porouchal, a já byl vybrán, abych zjednal nápravu,“ zajíkal se Hethor. Knihovnice překvapením otevřela pusu a vytřeštila oči. „Prokristapána. Takové břímě. Jak víš, že to byl archanděl Gabriel?“

Když Hethor viděl, že se mu nevysmívá, ani ho nemá za blázna, nesmírně se mu ulevilo. „Řekl mi to.“ Hethor pokynul hlavou směrem k rytině. „To je on.“

Knihovnice začala listovat knihou italských malířů. „Tady jsou jeho další vyobrazení. Spousta dalších. Pojď, prohlédneme si je.“ Otočila několik stran a znova se na něj podívala. „Věřím, že mi vědomě nelžeš, ale možná, že se věci odehrály jinak, než si pamatuješ. Klíč nebezpečenství je legendou, v tom i onom významu toho slova.“

„Ano,“ řekl Hethor. „Chci říct „ano, opravdu se to stalo. Gabriel mi daroval svoje peříčko.“

„A kde je to peříčko teď?“

„ Vzal mi ho Pryce Bodean. Řekl, že si ho nezasloužím, a málem mě nařknul z toho, že jsem ho ukradl.“

Pichlavý pohled, kterým si pomalu prohlížela jeho boty, nešlo přehlédnout.

„Pokud se někdo táže, proč by u sebe měl nějaký učeň nosit stříbro, nelze mu to mít za zlé. Obzvláště pokud je dotyčný racionálni humanista, jako pan Bodean. V jeho tvrdošíjném pátrání po pravdě mu neunikne téměř nic.“

„Co mám tedy dělat? Musím pochopit, co se ode mě chce.“

„Pokud je všechno, co říkáš, pravda, budeš potřebovat pomoc.„ Odmlčela se, ruku položenou na knize italských malířů, a uštědřila mu dlouhý, starostlivý pohled, jakým si zelinář prohlíží podezřelou várku salátu. „Ale pokud tomu tak není, pokud jsi jen blázínek, kterého přemohla horečka nebo bujná představivost, pak bych byla ještě větší blázen, kdybych ti pomohla.“

Hethor si byl z nějakého důvodu jistý, že něco ví. Ví, co je třeba udělat. Jak ji jen přesvědčit o tom, že nelže?

Jeho jizva. Samozřejmě! Rozevřel dlaň pravé ruky a natáhnul ji směrem ke knihovnici.

„Tohle je jizva, která mi zůstala po tom peříčku. Jeho okraje byly ostré jako břitva, paní.“

Knihovnice vzala Hethorovy prsty do svých a ránu si prohlédla. „Je stará a má tvar klíče.“

„Zhojila se přes noc. A proč má tvar klíče, to opravdu nevím..“

Hethor si připadal jako hlupák, ale nevzdával se. „Je to znamení, paní. Zázrak, kterému musím porozumět.“

„Možná, že ti má něco připomenout.“ Usmála se na něj, tentokrát skutečně upřímně.

„Dobře mě poslouchej, chlapče. Jeho veličenstvo místokrál v těchto dnech hostí na svém dvoře v Bostonu jistého tajemného Viléma z Gentu, který se prohlašuje za čaroděje. Možná, že právě jeho bys mohl přesvědčit, že sis andělovu návštěvu nevymyslel. A pokud ti uvěří, pak se ti možná dostane od místokrále a jeho dvora pomoci, nebo alespoň rady.“

Hethor odtáhl ruku a sevřel ji v pěst. „Vy mi věříte?“

„Věřím, že říkáš pravdu tak, jak ji vidíš,“ odpověděla knihovnice obezřetně.

„Ale chcete, abych vám ukázal to peříčko. Jako důkaz.“

Přikývla. „Jako důkaz. A bude ho chtít vidět i Vilém, aby ho mohl pečlivě prozkoumat. Bez něj je tvá jizva zajímavá, ale nic víc.“

„Jenže já netuším, jak ho od Pryce získat zpátky.“

„Ale já ano,“ usmála se. „Nech to na mně.“

Seděli v místnosti pro zaměstnance kdesi v hlubinách teologické knihovny. Při lehkém obědě, sestávajícím ze sendvičů s okurkou a čaje, si Hethor uvědomil, že dnešní výuku už nestihne. Nebyl si jistý, jak moc ho to trápí.

Jak hodiny plynuly, nabývala pro něj Gabrielova slova na důležitosti, i přes nepřítomnost peříčka. Anebo možná právě pro ni.

Hethor si uvědomil, že postačit by měla samotná víra, a čím dál víc se styděl za to, že si vyprosil důkaz.

„Jak to,“ zeptal se s pusou plnou neznámého bílého chleba, „že vás tu nechají pracovat? Myslel jsem, že na Yale smějí být jen muži.“

Na okamžik se zatvářila kysele. „Ženy jsou na světě od toho, aby rodily děti, to ti poví každý muž. A chytré ženy jsou tu proto, aby rodily chytré syny, a do ničeho se nepletly. Řekněme zkrátka, že jsem netoužila po tom, rodit chytré syny.“

„ Ale jak jste –“

„A řekněme také, že po tom netoužila ani tvá matka.“

Hethor zmlknul a přežvykoval chléb s okurkou. Po chvíli polkl. „Promiňte, paní.“ „Děkuji.“ Odpověděla k Hethorově překvapení. V tu chvíli se rozezněl stříbrný zvonek zavěšený nade dveřmi. Když Hethor zvedl hlavu, spatřil celou řadu zvonků na provázcích, které mizely ve zdi.

„Jsou naladěné,“ řekla. „Každý tón má svůj význam. Teď mě prosím následuj.“

Odvedla ho zpět do čítárny a ukázala na žebřík, umístěný na kolejnici vedoucí podél nejdelší police s knihami. „Vidíš tamten výklenek? Vlez si do něj a buď tiše jako myška. Když se přitiskneš ke zdi, nebude tě zezdola vidět.“

Podivně rozechvělý se vyšplhal vzhůru. Výklenek, plný prachu, myšího trusu a třísek, byl cítit plísní. Vědomí, že dokonce i na Yaleově univerzitě žijí myši, ho svým způsobem potěšilo, ačkoli představa že se ty potvůrky prohánějí v blízkosti všech těch knih, ho znepokojovala. Přitiskl se ke zdi, takže viděl jen polici na protější straně a kousek okna po své pravici, kterým dovnitř pronikalo odpolední světlo.

Po chvíli zaskřípaly dveře. Že by mezi tím, co šplhal nahoru, někam odešla? Zezdola k němu dolehl její odměřený hlas.

„Děkuji, že jste se dostavil tak narychlo, pane Bodeane.“

„Je mi ctí, paní.“ Hethor s potěšením zaznamenal, že Pryce se v její přítomnosti choval méně sebejistě a nadutě.

„Vaše zpráva naznačovala, že jednáte jménem děkana Hollidaye.“

„Přesně tak. Vyšetřuje zvěsti o řadě… řekněme zjevení, ke kterým došlo tady v New Havenu, a pověřil mě jistými dílčími úkoly, které mají ochránit jeho úřad před malichernými nařčeními.“

„Jakých bychom se mohli dopustit my, racionální humanisté?“ Jeho hlas přetékal předstíranou bodrostí.

„Přesně tak.“ Odmlčela se, snad promyšleně. „Doslechla jsem se, že vám dnes jeden řemeslník doručil jistý předmět, který by mohl být za jistých okolností důležitý. Jakýsi nepříliš významný… symbol.“

Hethora ohromilo, jak knihovnice plynule vyměnila svou obvyklou strohost za nabubřelost, kterou se vyznačovala mluva studentů. Hethor by rád věděl, zda si Pryce uvědomuje, že se mu knihovnice vysmívá.

„ Jsem si jist, že nevím, o čem –“

„Pane Bodeane,“ přerušila ho jako když práskne bičem. „To, co nevíte, by se nevešlo do této místnosti, nepředstírejte však prosím, že nemáte tušení, o čem mluvím. Mé zdroje jsou mnohem lepší než vaše. Potřebuji ten předmět prozkoumat. Je-li vaším majetkem, bude mi potěšením vám ho posléze vrátit.“

„Vskutku, vlastním jednu takovou drobnost,“ řekl Pryce podrážděně.

„P-patří mému otci, panu Bodeanovi, hodinářskému mistru. Chystám se mu ho vrátit.“

Hethorovi hořely uši a tváře. Pryce ho právě prohlásil za zloděje, za jednoho z těch nezvedených učedníků, kteří okrádají své mistry. Měl chuť křičet, že je nevinný, seskočit z výklenku a bránit svou čest. Kdyby však Pryce viděl, že se skrýval v přítmí a tajně je poslouchal, jen by se utvrdil ve svém mrzkém mínění, které o Hethorovi měl odjakživa.

„V tom případě,“ řekla knihovnice, „mu ho samozřejmě vrátím s plným vysvětlením.“

„To nebude…“ Pryce se odmlčel. Hethor slyšel, jak se zhluboka nadechl.

„Dobrá tedy, paní. Jelikož tímto prokazuji službu samotnému děkanovi, zdržím se dalších námitek.“ Cosi malého a kovového s cinknutím dopadlo na skleněnou tabuli a Hethor zaslechl, jak se odsunula židle. „Věřím, že se ke mně — přesněji řečeno k mému otci — brzy vrátí. Pokud je to vše, pak dovolte, abych vám popřál hezký den.“

„I vám, pane Bodeane. Vaše ochota nezůstane nepovšimnuta.“

„V to doufám.“

Dveře se zaklaply. Hethor ve svém výklenku ani nedutal a poslouchal, jak si knihovnice cosi tiše mumlá. Asi o minutu později se ozvalo dvojité klepnutí na dveře čítárny, avšak nikdo nevstoupil.

„Můžeš slézt dolů,“ řekla knihovnice. „Už je pryč.“

Hethor sestoupil na první příčku, oprášil se a slezl dolů. Jakmile se ocitl na podlaze, ihned zamířil ke stolu. Na skle leželo stříbrné peříčko s okraji stále potřísněnými Hethorovou krví.

Znáš Libru Malachi?“ zeptala se knihovnice. „A posaď se, prosím.“

„Knihu Malachů?“ přeložil Hethor a přišoupl se ke stolu.

„Možná ještě přesněji, Knihu Poslů. Těmi se myslí andělé. Slovo malach,v hebrejštině znamená andělský posel.“

„Gabriel,“ řekl Hethor.

„Správně.“ Knihovnice vypadala přísně, přestože jí úsměvem cukaly koutky. Přežehnala se znakem horofixu.

„Andělský posel, který Marii přinesl zvěst o našem Mosazném Kristu.“

„A co je na té knize tak důležitého?“

„Musela bych se podívat, kdy přesně k tomu došlo, nicméně v Libře Malachi stojí, že symbol stříbrného peříčka se objevil už dříve. V důležitých okamžicích našich dějin se s ním setkali mnozí generálové, svatí i králové. Posledním z nich, dlouho po sepsání této knihy, byl Lord Raglan z Krymu, těsně před tím, než nařídil Lehké kavalerii, aby zaútočila na čínské žoldáky. Patřilo andělu, který se mu představil jako Michael.“

„Představil?„ podivil se Hethor nad slovem, které použila. Knihovnice se usmála. „Měl jsi se dát na studia. Ale to je teď vedlejší. Teď máš poslání. Nebo přinejmenším příležitost. A to, jak s ní naložíš… Inu, to už je na tobě.“

„ Takže mi věříte?“

„ Věřila jsem ti od začátku ,“ řekla. „Dokonce natolik, abych se kvůli tobě dostala do pře se synem tvého mistra. A s tímto peříčkem ti budou věřit i ostatní. Hrstka vyvolených dokáže vidět základy, na kterých stojí celé dílo Boží, jako kupříkladu Vilém z Gentu, který na první pohled pozná, zda je tvé peříčko skutečně andělského původu. I na sever od Rovníkové zdi s dějí zázraky.“

Hethor zíral na stůl a přál si, aby svět byl svět jednodušší a méně bláznivý.

Jeho přání však nijak nezmění kroky Boží ani jeho andělských pomocníků. „ Přišel jsem k vám, abych pochopil„ řekl rozvážně, „a v knihách našel vysvětlení.„ Zvedl hlavu a pohlédl do jejich zářících tmavých očí. „Udělám, co mi radíte. Vydám se s peříčkem do Bostonu na dvůr místokrále a vyhledám Viléma z Gentu . Nejprve však musím požádat svého pána o svolení k cestě.„ Hethor se mohl jen domýšlet, co mu na to všechno mistr poví.

„ A co když k ní nesvolí?“

Hethor se nepokojně zavrtěl na židli. „Jakožto učedník jsem mu vázán svou přísahou. Pokud mi bude bránit, pak… Mé tělo mu nepatří, můj čas a práce však ano. Hodně mě toho naučil.Už jen to, že jsem přišel za vámi, je svým způsobem krádež, za kterou by mě mohl nechat zbičovat, a co teprve kdybych ho jen tak opustil.“

„Klíč nebezpečenství je možná opravdu smyšlený,„ upozornila ho knihovnice, „ale pokud ne, jeho tajemství leží blízko srdce světa.“

„A proto se vystavím nebezpečí těch několika ran bičem.“

Zahleděla se mu do očí.“Všichni neseme zodpovědnost za svou duši,můj příteli.“

„ Před Bohem,„ dodal Hethor. Bezděky, jako ostatně téměř vždy, se pohodinoval znamením horofixu.

„Přesně tak. A také před svým svědomím. Který z těchto soudců je nemilosrdnější, víš jen ty sám. Nicméně… Budu se za tebe modlit. A spolu se mnou všichni knihovníci celé Severní země.“

Hethor vstal ze židle, vzal si od ní peříčko a uklonil se.

„ Děkuji, paní. Pomohla jste mi porozumět mnohému z toho, co mě tížilo.“

Vzápětí vstala i knihovnice. „Dobře mě poslouchej. Jsou lidé, kteří ti mohou pomoci. Lidé, kterým takové věci nejsou lhostejné. Zmíním se jim o tobě. Pokud budeš mít pocit, že ses octnul v jejich společnosti, zeptej se na bílého tukana.„ Uchopila Hethora za loket, přitáhla ho k sobě a objala ho. Její šedé vlasy ho zašimraly na bradě. Poprvé od jeho jedenácti let se ho někdo dotýkal kvůli doteku samotnému, než aby ho tloukl nebo vláčel. Oči se mu toho dne již podruhé zalily slzami. Pálily ho na tvářích a tváře se mu opět rozhořely.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..