×
FANZINE.cz

Ukázka ze Stínů nad Ulldartem, nové fantasy oblíbeného Markuse Heitze

marcus-heitz-stiny-nad-ulldartem-perexTrpaslíci – tak se jmenuje veleúspěšná trilogie, kterou se u nás německý fantasy spisovatel Markus Heitz proslavil. Ještě dříve než Trpaslíci mu však v jeho rodné zemi začala vycházet jiná, stejně oblíbená série, jejíž první díl právě přináší nakladatelství Fantom Print.

marcus-heitz-stiny-nad-ulldartem

Kočár definitivně uvízl, kočí nadával jako špaček a používal přitom výrazy, které Lodrik v životě neslyšel. Valjakov, urostlý, svalnatý tělesný strážce, ryčel na strážné hlasité povely.

„Já nic nevidím.“ Tadc se snažil narovnat, ale kvůli tlustým kožešinám byl ještě neohrabanější a nepohyblivější než obvykle. „Nejde to, Stojko.“

Když Valjakov otevřel dveře, udělal Lodrik kotrmelec a zcela nevladařsky, nedůstojně vypadl z kočáru a zabořil se do bláta. Měl na paměti káravá slova svého důvěrníka a rychle se vyhrabal na nohy, přičemž se snažil vypadat vznešeně, i když mu na šatech ulpělo nažloutlé, hnědé bláto.

Stojko se rovněž dost neobratně vysoukal z kočáru. „Co to mělo znamenat? Ležela na cestě nějaká kráva, nebo jsme snad přejeli obra?“

Tělesný strážce ukázal na zničené pravé přední kolo. „Kočí se nedokázal včas vyhnout výmolu. Náraz kompletně zničil ráfek kola.“ Osm mužů se právě snažilo zvednout kočár, aby ho mohli podložit kmenem stromu. Zbylí vojáci, kteří neměli s opravou kočáru co do činění, zůstali v sedle a pozorně se rozhlíželi po krajině. „Měli jsme velké štěstí, že se nám při tom nerozbila osa.“

Lodrik si kradmo prohlížel muže, kterého plukovník Mansk ustanovil jeho osobním ochráncem.

Valjakov, o hlavu vyšší než tadcův sluha, měl přes zimní šaty navlečený prostý železný pancíř přes prsa a chrániče rukou a nohou. Podšitá helma chránila dohola vyholenou hlavu před mrazivými teplotami.

Tadc měl pocit, že v ledově šedých očích svalnatého muže spatřuje něco hrozivého. Budily dojem, že se neustále mají na pozoru a rozhlížejí se, odkud by mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Od tohoto muže nemohli útočníci čekat nejmenší slitování.

Na rozdíl od běžných zvyklostí, které v zemi vládly, neměl Valjakov plnovous, ale podél spodní čelisti a na bradě mu povlávaly stříbřitě bílé chlupy. Vyznačoval se jednou zvláštností, prakticky nehýbal levou rukou, kterou měl ve výši opasku neustále přitisknutou k tělu, na dosah rukojeti šavle.

A ještě jedna věc vzbudila Lodrikovu pozornost. Tělesný strážce chodil, jezdil a pohyboval se se vší tou výzbrojí a v těžkém zimním oděvu s takovou lehkostí, jako by měl na sobě jenom plátěné kalhoty a hedvábnou košili. Stojko, který byl rovněž vcelku statný muž, vypadal vedle něho jako malý chlapec.

„Jestli budou muži pracovat rychle, budeme za hodinku hotoví, pane. Naštěstí s sebou vezeme náhradní kolo,“ řekl Valjakov, uklonil se a přešel dopředu, aby pomocníkovi kočího pomohl uklidnit koně.

Stojko uhodl, na co jeho schovanec myslí. „Vypráví se, že v soubojích porazil více než padesát chlapů a jménem vašeho otce vedl vojáky v několika tuctech vítězných bitev.“

„Tak tomu ochotně a rád věřím.“ Lodrik se snažil setřást z medvědí kožešiny špínu, ale vlhká hlína držela. „Určitě mě dokáže naučit víc než můj starý učitel šermu.“

Sluha potřásl hlavou z jedné strany na druhou. „Prý to není člověk, s nímž by se dalo snadno vyjít, a má sklon k výbuchům vzteku. Měl byste to vědět, až vás bude učit.“

„Protože ani se mnou není snadné vyjít, budeme si určitě brzy rozumět,“ prohlásil tadc s důvěrou v hlase, popošel několik kroků, ale hned se zase vrátil zpátky.

Stojko tak zcela nesdílel názor následníka trůnu a v duchu se mu před očima objevovaly nejhorší možné rozbroje.

„Co má s rukou, že ji celou dobu drží u pasu a nepohne s ní?“ zeptal se Lodrik. „Vypadá nějak zvláštně.“

„Údajně za to mohla jeho nepozornost. Pokud vím, přišel o ruku už v mládí, někdy během výcviku. V gardě se vypráví, že nestačil uhnout hozené sekeře a ta mu ji usekla.“ Stojko zasunul vlastní ruku hlouběji do rukávu a napodobil pahýl. „Jeho rodina přivolala nejlepšího léčitele, který byl k sehnání, a ten mu ze železné rukavice, jakou si vojáci navlékají do bitvy, zhotovil mechanickou ruku. Valjakov údajně používá zbytky svalů na předloktí, aby jimi dokázal rozevřít a sevřít prsty. Jeho sevření je prý pevné jako ocel. A někteří z jeho protivníků nepřežili, když je tou mechanickou rukou praštil do hlavy.“

„Trochu mě to děsí.“ Tadc zahýbal prsty. „Jestli tak v té ruce cítí bolest?“

Sluha pokrčil rameny a otočil se. „Rozhodně to nedává najevo.“

Vůz se zastavil na malém pahorku, z něhož by byl překrásný rozhled, kdyby se zimní den choval k cestujícím o něco přívětivěji.

Hustá clona mraků jim znemožňovala rozhled a řídká mlha, povlávající v korunách holých, strnule vypadajících stromů, rovněž nepřispívala k tomu, aby krajina působila pohostinnějším dojmem.

„Myslím, že se mi Granburg nelíbí a nebudu ho mít rád.“ Lodrik přelétl pohledem neútěšný kus země. „Proč mě sem otec posílá právě teď, když se blíží zima? Proč mě neposlal k moři nebo někam, kde se něco děje?“

Otázku následníka trůnu, který až moc dobře věděl, proč je právě tady, Stojko raději přeslechl, a tak se i on jen rozhlédl kolem sebe. „Počkejte na jaro, pane. Pak tady určitě bude krásně.“ A tadcův důvěrný rádce se rozhodl použít ještě jeden lákavý trik. „Podle toho, co jsem slyšel, zde mají vynikající kuchyni.“

„Opravdu?“ Mladíkův obličej se rozjasnil.

Stojko horlivě přikyvoval a jenom doufal, že to je aspoň zčásti i pravda.

„Podívejte se, tam na kraji,“ přerušil jejich rozhovor Valjakov a ukázal k okraji lesa, odkud se vypotácela nějaká postava, spadla a rychle se zase vyškrábala na nohy.

Vojáci si okamžitě nachystali samostříly ke střelbě a pozornými pohledy sledovali člověka, chvátajícího vrávoravým krokem k jejich výpravě. Lodrik zaslechl nezřetelné volání o pomoc.

„Co to má znamenat?“ zamumlal mladík.

Z lesního podrostu nečekaně vyrazili dva velcí černí psi a bez jediného hlásku se pustili do pronásledování prchající postavy.

Tělesný strážce přimhouřil oči. „To jsou borasgotanští bojoví psi. Nejdivočejší bestie, jaké existují. Jednou jsem na vlastní oči viděl, jak dva z nich roztrhali na kusy dospělého býka.“ Jakoby mimochodem pozvedl pravou ruku, vojáci přiložili zbraně k líci. „Ještě nejsou na dostřel, ale kdyby se k nám přiblížili, bez váhání je odstřelím.“

Prchající znovu upadl. Jen s námahou se zase vyhrabal na nohy a potácel se dále. Za několik málo okamžiků budou psi přímo u něho.

„Nemůžeš něco udělat, Valjakove?“ Lodrik sevřel ruce v pěst, nedokázal odtrhnout pohled od nerovného, nespravedlivého souboje.

„Tihle bojoví psi jsou hodně drazí a nepochybně patří nějakému šlechtici, pane.“ Tělesný strážce nespouštěl dění na poli ani na vteřinu z očí. „Možná to je nějaký trest a vy zatím ještě nejste jako guvernér v úřadu. Nebylo by vhodné, abyste se do toho míchal.“

Slabé volání o pomoc nyní doléhalo k mužům o něco zřetelněji. Osoba, která tam dole prchala, aby si zachránila život, byla nějaká žena.

„To je mi jedno, Valjakove. Udělej něco, nařizuji ti to!“ Mladému tadcovi naběhla na zarudlém čele hněvivá vráska. Něco takového Stojko u následníka trůnu ještě nikdy neviděl.

Tělesný strážce vydal krátký povel a deset mužů se tryskem rozjelo z výšiny dolů, aby měli zvířata na dostřel.

Ovšem ještě předtím, než padl první výstřel, doběhli psi k cíli. Šelmy, které se svou velikostí vyrovnaly telatům, strhly pronásledovanou ženu k zemi a zabořily do ní tesáky, ostré jako nože.

Lodrikovi se v uších pronikavě rozezněl otřesný řev oběti, zatímco psi zaryli čumáky do šatů a vytrhávali z ženina těla velké kusy masa. Zmrzlou půdu pokryla rudá barva, žena oněměla.

Když si psi všimli jezdců, na chviličku se zarazili, ještě jednou ženu kousli a rozběhli se zpátky k lesu. Šipky z kuší dopadly na zem daleko za nimi, pokusy zastřelit je nepřinesly žádný výsledek.

Z roztrhaného, teplého těla stoupaly malé obláčky páry a vznášely se ve vzduchu.

To, co právě zažil a viděl, Lodrika vyděsilo, zároveň to však neokázal pořádně pochopit. Přímo před očima mu obrovská monstra roztrhala na kusy člověka, ženu.

Najednou měl pocit, že cítí krev, a v žaludku se mu zvedly koláčky. Dusivě se vyzvracel, a kdyby ho výrazně pobledlý Stojko nepřidržel, asi by se skutálel z výšiny.

I vojáci se dívali na pole s výrazem naprostého odporu. Deset mužů, kteří byli vyslaní na pomoc, dojelo k ženě, jeden z nich sesedl a prozkoumal ji. Po chvilce zase nasedl a celý oddíl se rozjel zpátky.

„Nedá se nic dělat, pane,“ zavolal muž, který si obhlédl ženino tělo. „Psi jí utrhli půl hlavy a k tomu i krk, má rozervané břicho a vyhlodané vnitřnosti.“ Tadc se ještě jednou hlasitě vyzvracel.

Valjakov přikývl, ostře řezaný obličej zůstal naprosto nevýrazný.

„Pane, bylo tam ještě něco.“ Voják podal tělesnému strážci malý stříbrný prsten. „Ten měla na prstu. Za pár týdnů by přišlo na svět její dítě.“

Lodrik v bezvědomí spadl na zem, protože sluha nedokázal sám udržet tadcovu váhu.

„Mohl byste mi laskavě pomoci, Valjakove? Je zatraceně těžký,“ zaúpěl Stojko.

Tělesný strážce zvedl Lodrika, jako by zvedal pytel peří, přehodil si ho bez viditelné námahy přes rameno a odnesl ho ke kočáru.

„Můžete si nastoupit. Kočár je opravený,“ pronesl bezvýrazně ke Stojkovi. Na první pohled se zdálo, že na něho scény, které se zde právě odehrály, neudělaly žádný dojem, ale sluha si dobře všimnul chladného, vzteklého lesku ve vojákových očích. „Ještě než nastane tma, stačíme dojet k nejbližšímu hostinci. Možná se tam dovíme, co to bylo za ženu.“ Valjakov si levou rukou zasunul prsten do kapsy.

„Přece ji nenecháte takhle ležet na poli?“ Stojkovi se úspěšně podařilo potlačit nutkání ke zvracení, jenom se mu z obličeje zatím nevytratila bledost. I on málem omdlel.

Obrovitý muž potřásl hlavou. „Ne. Já to vyřídím a pak vás hned dojedu. Nebude to trvat dlouho.“

Sluha přihlížel, jak muž nasedl na koně a bez hnutí čekal na pahorku, než se kočár rozjel. Voják ve chvilce zmizel za vrcholkem výšiny.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..