Chucka Palahniuka není třeba představovat – Klub rváčů, Zalknutí či Snuff zná každý. Deník se do řady Palahniukových skvělých knih mohl s klidem zařadit už roku 2003. V současné době vychází znovu a je pořád stejně dobrý.
Ilustrační foto Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Palahniukovy knihy se vyznačují jedním společným rysem – vypráví o bílých severoamerických mužích s rozličnými psychickými problémy. Deník se ale vymyká – je o Misty Wilmontové, ženě středního věku bez viditelné psychické poruchy. Deník je surová zpověď o jejím životě poté, co se její manžel Peter ocitl v komatu po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Její život nestojí za nic a celý ostrov, na který se před třinácti lety přivdala, si myslí, že je jejich spasitelkou, že má namalovat veledílo, které ostrov zachrání od chudoby. Zároveň jí začínají volat lidé, jimž její manžel při rekonstrukci domu zazdil jednu místnost. Co se to vlastně děje?
Román Deník není ve skutečnosti deníkem v tom pravém slova smyslu – je psán třetí osobou, místy se autor/ka nechá unést a adresuje přímo Petera, pro kterého je deník určen – alespoň ze začátku. Přesto tušíte, že deník si píše Misty, protože vám to sama několikrát tvrdí. Píše ho ze svého pohledu a dává do něj své pocity. Rozhodně se tak nedá říct, že by tento neobvyklý způsob nějak narušoval kontinuitu příběh
Co by ovšem mohlo příběh narušovat je Palahniukův zvyk protkat své dílo zajímavými informacemi, které se objevují, když to čekáte nejméně. Tentokrát se týkají grafologie, slavných osobností umění a architektury. Kvůli Klubu rváčů chodil Palahniuk na skupinová sezení, před Zalknutím na setkání sexoholiků. A tentokrát se vyptával chlápků, co dnes staví hrady. Přestože jsou tyto informace prakticky bezcenné, podtrhují zvláštní chování hlavní hrdinky, která se tak zdá být o něco labilnější.
Celá kniha má neskutečný náboj – vztek je na počátku knihy takový, že se na vás přenese. Střídá ho strach, a nakonec smíření, které je až neuvěřitelně náhlé. Misty se odevzdá do rukou ostrovanů bez otázek, bez zájmu. A dělá to, co jí ostatní velí. Bez odporu. Její proměna je až neuvěřitelná, přesto ale nepodmiňuje otázky ani pochyby. Do příběhu jste tak vtaženi, že se sami neptáte. Jako Misty.
Více než polovinu knihy však očekáváte, kdy se začne konečně něco dít, kdyže to ta Misty začne konečně malovat. Některé situace vám budou připadat zbytečné, ale vlastně se jen snaží odvést vás od teorie, která by mohla být tou správnou. Pomalé tempo je dalším znakem, kterým se Deník odlišuje od svých předchůdců.
V doslovu se dozvídáme, že Deník je zpovědí samého autora – Chucka Palahniuka. Stejně jako svými ostatními knihami apeluje na své čtenáře vyprávěním cizích strašlivých příběhů. Doufá v jakési procitnutí, pochopení. Deník je takový víc, než byste čekali. Do ostrova s poetickým názvem Potchkeysea [počkejsí] (v Aj Waytansea) si Palahniuk promítl město, ve kterém sám žije. Proč a jak si můžete sami přečíst.
Deník není kniha, která by uchvátila každého. Stejně jako ostatní knihy Chucka Palahniuka. Surovost, se kterou vypráví příběh, a takříkajíc špatný konec se vymyká typické osnově většiny dnešních knih. Palahniuk ale nevypráví příběh amerického snu, vypráví druhou stranu osy – nepravděpodobně podivný a hrozný život. A právě tím si získává své čtenáře a dobré kritiky.
Název originálu: Deník
Autor: Chuck Palahniuk
Obálka: Pavel Hrach
Vazba: vázaná
Rozměry: 125 x 200 mm
Počet stran: 241
Vydal: Euromedia Group k. s. – Odeon, Praha 2006
Doporučená cena: 229 KčHodnocení: **** (90 %)
