Menu
FANZINE.cz
Fantasy povídky

Fantasy povídka: Petra Lukačovičová – Rozbřesk

Redakce

Redakce

20. 11. 2011

Další povídka ze soutěže Fantastická povídka nás zavádí do viktoriánského prostředí. Svůj příběh představuje na FANZINE.cz Petra Lukačovičová, která v konečném pořadí skončila těsně pod vrcholem – na druhém místě. Povídku doprovodila ilustrací Štěpánka Jislová.

Rozbřesk

Přestože mrtvé tělo nebohého Jonathana už odvezli, krev sotva zaschla. Elvíra obezřetně procházela opuštěným letním bytem. Nechtěla se vracet na místo činu. Možná tu však zůstaly nějaké stopy, které je třeba zahladit.

‚Proč to muselo zajít tak daleko?‘ uvažovala. ‚Měli jsme se brát, poručník souhlasil, nic nebránilo našemu štěstí…‘

Dívka strnula.

Světlo měsíce se na okamžik odrazilo na stříbrné broži pohozené na zemi.

Sklonila se k ozdobě, několikrát ji obrátila v rukou. Zapínání bylo otevřené, šperk musel svému majiteli vypadnout z kabátce. Poznala jej. Uvědomila si, komu patří.

‚Zabila jsem ho… Panebože.‘ Stiskla křížek na krku, do očí jí vstoupily slzy.

Srdce jí sevřela panika. ‚Co teď?‘

Bezmyšlenkovitě schovala šperk do kabelky. Vyběhla na ulici. Na poslední chvíli zvolnila krok, aby si nesnížila společenský status a případní kolemjdoucí ji stále považovali za dámu.

Nechala si pomoci do svého kočáru.

„Do sídla lorda Lafayetta,“ poručila vozkovi, když za ní zavřel dvířka. Snažila se, aby se jí netřásl hlas.

Kočí na ni pohlédl se špatně skrývaným strachem.

„Teď? V noci?“

Byla si vědoma toho, že její poručník sídlí na blatech za městem. Ale času nebylo nazbyt.

„Ano. Jeďte,“ odtušila.

„Jak si přejete,“ řekl vozka s nevolí a vyhoupl se na kozlík.

* * *

Nebe už začalo blednout, když kočár zastavil u sídla lorda Ezekiela Lafayetta.

Z mlžného oparu vystupovaly zdi z tmavých cihel, ornamentální průčelí a zdobené hlavice sloupů. Odlesky světla z vysokých novogotických oken prozrazovaly, kde se zdržuje pán domu. Přestože sídlo nebylo nijak rozlehlé, působilo důstojně a hrozivě. Snadno se stalo terčem pověr a klepů jakožto místo, kde straší zatracené duše a kvílí hlasy démonů.

Ilustrace - Štěpánka Jislová - Rozbřesk

Autor: Štěpánka Jislová

O samotném lordu Lafayettovi se toho také šeptalo mnoho. Byl výtečným obchodníkem zběhlým v právu a zároveň se zajímal o okultní vědy. Někteří o něm tvrdili, že se svým vhledem a smyslem pro spravedlnost by mohl být soudcem, kdyby o to stál. Jiní říkali, že Lafayette je sám Ďábel.

Směrem od stájí přicházel ke kočáru Garrett, jediný Lafayettův sluha. Mladý, veselý muž plný nadšení a energie. Vzhledem k samotářské a nepříliš okázalé povaze svého pána dokázal řádně zastat úlohu komorníka, podkoního, zahradníka i kuchaře.

„Slečno Elvíro, co vás k nám přivádí takhle časně?“ zeptal se zdvořile, když pomáhal dívce z kočáru.

Vozka zůstal zachmuřeně sedět na kozlíku, jako by uvažoval, zda zůstat či okamžitě ujet.

„Ráda bych si co nejdříve promluvila se svým poručníkem. Je ještě vzhůru?“ Dívka již byla příliš vyděšená a unavená na to, aby se snažila znít neutrálně.

Garrett zvedl hlavu k oknům, kde se svítilo. „Jistě, setrval přes noc ve své pracovně. Následujte mě, slečno.“

Věnoval krátký pohled kočímu: „A vy si také odpočiňte. Zejména koně to zjevně ocení.“

* * *

Sluha dovedl Elvíru chladnými tmavými chodbami až k bytelným dveřím pracovny svého pána. Zaklepal. Na odměřené vyzvání vstoupil.

„Přijela vaše schovanka, pane. Jak jste očekával.“
„Ať jde dál.“

Elvíra vešla do místnosti obložené policemi knih. Táhly se až do zadní části pokoje, topící se v šeru. Ve zdánlivé nepřehlednosti byly některé regály zaplněny podivnými předměty z exotických zemí či alchymistickými artefakty.

V křesle u krbu seděl asi padesátiletý černovlasý muž v elegantním obleku. V jeho bystré, zamyšlené tváři se zračila jistá odtažitost a nadřazenost. Odložil knihu na stolek po svém boku, pokynul dívce, ať jde blíž. Potáhl z doutníku a vyfoukl kouř.

Garrett tiše zavřel dveře a nechal dvojici o samotě.

„Jsem rád, že tě vidím, drahá Elvíro,“ usmál se Lafayette zdvořilým, neosobním úsměvem, který jeho schovanka tak dobře znala, a zadíval se do ohně.

„Jonathan je mrtvý!“ vyhrkla bez jakéhokoli pozdravu. Bojovala se slzami.

„Vskutku?“

„A… můžu za to já,“ zašeptala. Vzápětí si uvědomila, že to jediné slovo jejího poručníka obsahovalo pokárání za nevhodné chování.

„Omlouvám se, pane,“ dodala proto spěšně, „avšak jedná se o natolik závažnou věc, že jsem málem zapomněla na slušné vychování. Odpusťte.“

„Posaď se, drahá Elvíro, a řekni mi to všechno popořadě. Mám zavolat Garretta, aby ti přinesl čaj?“

„Ne, děkuji,“ odmlčela se. Sedla si. Skryla tvář v dlaních.

„Našla jsem v Jonathanově bytě brož Maxwella Francise. Zabil mého Jonathana, protože se dozvěděl, že jsem přijala Jonathanovu nabídku k sňatku.“

Lafayette, který celou dobu zamyšleně hleděl do plápolajícího krbu, nyní zvedl zrak a upřel pohled na svou schovanku. Elvíra se zachvěla. Nenašla v jeho očích ani špetku opory a pozorumění, v něž doufala.

„Takový skutek by z Maxwella učinil jednoznačně vhodnějšího nápadníka,“ odtušil nepohnutě.

„Vždyť jste už schválil náš sňatek s Jonathanem!“

„To ano, protože jsem měl za to, že je mužem, který tě dokáže ochránit. Zjevně jsem se mýlil, když nedokázal ochránit ani sám sebe.“

„Byl zabit úskokem, kterého by se čestný muž nikdy neměl dopustit! Maxwell se zjevně neštítí ničeho!“

„Nebyl bych na něj tak přísný. Pokud skutečně mladého pana Jonathana zabil, jistě v tom nebyl vůči tobě zlý záměr. Naopak. Zajisté tak učinil, aby na tebe udělal dojem.“

„Co prosím?!“

„Nesmírně se ho dotklo, když jsi ho odmítla a dala přednost jeho rivalovi, a chtěl získat tvé srdce za každou cenu.“

Ticho.

„Jediný, komu patřilo a bude patřit moje srdce, je právě Jonathan,“ hlesla.

„Neříkej, že ti Maxwellův skutek neimponuje.“

Když se pohoršeně nadechla, aby něco odsekla, skočil jí do řeči: „Mít po svém boku někoho, kdo se neostýchá sáhnout na lidský život, aby tě získal, za koho mluví činy, kdo není zbabělec. To na tebe opravdu neudělá žádný dojem?“

Elvíra mlčela. Cítila, že svým způsobem má její poručník pravdu.

Lafayette ji nechal přemýšlet. Potáhl z doutníku a znovu se zahleděl do plamenů v krbu.

„Máte pravdu,“ zašeptala nakonec dívka. „Takový člověk má jistě perspektivu.“

Pod okny zaduněla koňská kopyta.

Elvířin poručník se krátce zasmál, nevšímaje si tázavého pohledu své schovanky.

„Lafayette! Potřebuji s vámi mluvit! Hned!“ zazněl zvenku mladý mužský hlas plný úzkosti.

„To je… Maxwell?“ vydechla dívka nechápavě.

„Drahá Elvíro, opomenul jsem zmínit jednu nezanedbatelnou drobnost. Maxwell Francis by pro tebe byl velmi vhodným manželem. Pokud by ovšem skutečně dokázal zabít Jonathana Stanleyho. Což nedokázal.“

„Prosím? A kdo tedy…?“

„Moje maličkost.“

„Proč?“ ptala se dál šokovaně.

„Měl jsem podezření, že je Maxwell mužem slov, nikoli činu, a že je příliš zdráhavý,“ vyhnul se hladce odpovědi její poručník. „Nyní mne prosím omluv. Bylo by nezdvořilé nechat mladého pana Francise čekat. Kromě toho se nemohu dočkat výrazu jeho tváře, až mu potvrdím, že v této malé zkoušce selhal.“ Zvedl se a zamířil přijmout nového hosta. Ve dveřích se ale zarazil.

„Nemohu se však nezeptat na tvůj náhled. Přála by ses vdát za někoho, kdo se na jednu stranu nechce smířit s vítězstvím svého soka, ale na druhou stranu jej nedokáže zabít, takže to za něj musí udělat poručník jeho vyvolené?“

Pod jeho upřeným pohledem vstala. Přestože předtím měla chuť křičet, že zabil muže, kterého milovala, nyní jí na tom přestávalo záležet. Jako ve snách přistoupila k Lafayettovi.

„Takový zbabělec mě není hoden,“ odpověděla klidně. „Vdám se jen za toho, za koho mluví činy.“

S potutelným úsměvem jí políbil ruku.

„Skvělá volba, drahá Elvíro.“

Petra Lukačovičová

Vystudovala práva a momentálně pracuje na mezinárodním odboru Úřadu průmyslového vlastnictví. Je redaktorkou LARPové rubriky časopisu Pevnost, vyšlo jí několik povídek v nejrůznějších sbornících (Čas psanců, Drakobijci aj.). Kromě individuálních projektů občas píše ve spolupráci se svou sestrou Lucií.

Pod záštitou občanského sdružení Prague by Night organizuje volnočasové aktivity pro mládež (letní kempy, kroužek Městský LARP v DDM Praha 8, LARPy, otevřené hraní RPG). Mimo tvůrčí psaní a činnosti ve sdružení velmi ráda cestuje.

Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Fantasy povídka: Petra Lukačovičová – Rozbřesk

Hide picture