Současný trend prolínání herních žánrů je nezastavitelný. Jednoznačně to prokázala Smrt, jeden ze čtyř biblických jezdců apokalypsy. Čtěte recenzi akční adventury Darksiders 2.
Se Smrtí si není radno jen tak zahrávat. Ani s tou videoherní Zdroj: vydavatel hry
Darksiders 2 jsou poměrně unikátním experimentem, který v sobě kombinuje hned několik samostatně velmi úspěšných žánrů. Hráči v něm najdou prvky typické pro klasická RPG, adventury ve stylu Tomb Raider či Uncharted a hacknslash tituly v čele s brutálním God of War.
Čtěte také: RECENZE: Sleeping Dogs si právem zaslouží titul překvapení roku
Právě v kombinaci nejrůznějších žánrů však paradoxně lpí výrazně silné i slabé stránky hry. Darksiders 2 se nejprve prezentují jako neskutečně rozlehlá a zábavná hra. Hráči mohou díky širokému záběru singleplayeru rychle podlehnout iluzi, že jde o naprosto fantastický titul. Přímo úměrně s časem stráveným ve hře se však rychle zvedá vlna stereotypu a titul začíná ztrácet drive.
Částečným viníkem je dost možná i špatně servírovaný příběh o záchraně lidstva před Janovým zjevením. Lidstvo, které v prvním dílu vymizelo, tak má poslední šanči na vykoupení se z podsvětí.
Forma vítězí nad obsahem
Naprosto zde chybí jakákoli identifikace s čímkoli a hráče netáhne kupředu žádná příběhová motivace. Forma se nedokáže dostatečně přizpůsobit obsahu, což ze hry dělá sice zábavnou rubačku, ale bohužel postrádá nějaký vyšší třetí rozměr, který přes pět let táhl například sérii Mass Effect.
Slabší podání jinak snad i nadprůměrného příběhu je však kompenzováno zážitkem se samotného hraní, především pak kvalitně vyladěné hratelnosti. Mix žánrů totiž umožňuje skutečně obšírně zabavit mnoha způsoby. Hra se sice primárně prezentuje jako akční titul se spoustou bojových pasáží, nicméně v praxi jde primárně o skákačku v některých momentech podobnou Assassins Creed. Místa pro šplhání a nejrůznější akrobatické kousky jsou však jasně předdefinovány, čímž hra možná trochu postrádá volnost.
Jedním z opravdu chválihodných prvků je také široký výběr nejrůznějších puzzlů, které jinak většina konkurenčních her postrádá v dostatečném množství. Většinou se jedná o jednoduché mechanické záležitosti, které však v několika případech vyžadují slušnou porci inteligence. Nejedná se o primitivně jednoduché úkoly, jejichž řešení hráč odhadne hned na začátku v horizontu několika vteřin.
Houstone, máme problém
V souvislosti s nimi se pak objevují slabší stránky v podobě technické stránky hry. Dnes již ryze průměrná grafická stránka hry by nebyla za doprovodu kvalitně zpracovaného příběhu bůhvíjak velkým prohřeškem, nicméně problém činí vyladění některých bugů a především kamery. Valící se koule fungující v mytickém světě jako zdroj energie se například zasekává o opravdu minimálně veliké nerovnosti, hlavní postava se v některých místech jasně určených k přichycení sama pouští a kamera je v některých lokacích a situacích opravdu brutálně neohrabaná.
Tento problém by šlo snadno vyřešit možností kamerou zoomovat, která však ve hře z nepochopitelného důvodu chybí.
Čtěte také: První dojmy: Vyzkoušeli jsme Crysis 3. Víme, jak se hraje s lukem
Krkolomný přístup vývojářů však kompenzuje jejich snaha o vytvoření rozsáhlého světa. Ten žije barvami a nabízí velký počet dungeonů a skrytých lokací. Nejde vyloženě o Skyrim, spíše o poměrně široké koridory, jako tomu bylo ve hře Kingdoms of Amalur. Oproti nim je hra však mnohem méně stereotypní. Nikoli snad bůhvíjak nápaditými questy, ale spíše větší schopností pracovat s prostorem.
Od klasických her si hra vypůjčila také propracovaný systém RPG prvků. Hráči v průběhu hry přerozdělují zkušenostní body získané za plnění questů a likvidaci mobů. V zásadě tak získávají nejnovější spelly, klíčové pasivní schopnosti či záležitosti nezbytné k průchodu hrou jsou přidělovány na určitých úrovních automaticky.
S jídlem roste chuť
Skutečně chválihodné je v tomto případě vypůjčení systému předmětů z World of Warcraft. Ve hře se nachází několik typů barevně odlišitelných předmětů, které se liší zvyšováním nejrůznějších atributů. Tento systém je perfektní motivací pro hledání ukrytých truhel. Ačkoli jde o klišé, využití typicky lidské vlastnosti potvrzující pravidlo, že s jídlem roste chuť, bude jednoduše fungovat vždycky.
[album:https://www.fanzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/darksiders-2/]Zamrzí však, že si vývojáři více nevyhráli s NCP postavami. Ve hře jich je totiž až zbytečně málo. Prostředí tak sice působí rozlehle, ale místy je až příliš bez života. Rozhovory také nenabízejí nikterak široké možnosti dialogů. V zásadě jsou redukovány jen na ty nejpovrchnější a nejzásadnější otázky.
Šikovně pojatý je pak soubojový systém. Není sice nijak výjimečný, nabízí však různá komba a lze s ním vcelku slušně experimentovat. Hratelnost je v něm vyladěna na výbornou.
Verdikt
Darksiders 2 překvapili. Dokáží oslovit i zcela nové hráče, nabízejí poměrně dlouhou herní dobu a vyladěnou hratelnost. Díky kombinaci žánrů vznikl vysoce nadprůměrný titul, který se však měl v některých ohledech držet mnohem méně konzervativního přístupu. Neškodilo by ještě více experimentálního přístupu.
Díky kombinaci mnoha žánrů jde o kvalitní hru, která dokáže oslovit široké spektrum hráčů. Každý si v ní může najít vlastní styl, který mu bude vyhovovat. Slabšími stránkami jsou především záležitosti technického charakteru a práce s příběhem. Větší pozornost by si zasloužilo také vypracování kamery a dořešení některých bugů, jenž mohou narušit hratelnost a průchod hrou.
Hodnocení: 80 %
- Klady: Rozlehlost světa, mixování žánrů, herní doba, RPG prvky, boss fighty
- Zápory: Práce s dějem, kamera, bugy
