×
FANZINE.cz

RECENZE knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje

Alejandro Jodorowsky představuje na světovém poli umění téměř jakéhokoli média legendu již od šedesátých let a založení svého Panického hnutí. Přesto se pořádně jako filmový tvůrce Česku představil až roku 2008 v rámci Festivalu otrlého diváka, jako komiksový autor Incalem roku 2011 a v esejích či divadle ještě později prostřednictvím nakladatelství Malvern. To se nyní pouští též do zkoumání jeho beletrie dílem Kdeže ptáče nejlíp pěje.

Jodorowsky měl předky. Ano, možná by se z některých jeho výroků či děl dalo soudit, že se zrodil z nějaké vesmírné všeobjímající síly zkřížené s tarotovým Bláznem, ale skutečně je měl, a přiznává to. Svůj rodinný strom představuje v próze z devadesátých let a vytváří z něj genealogický mýtus, hrdinskou ságu klenoucí se časem, ale i všemi možnými prostory, která jako by si v ničem nezadala s jeho vlastní tvorbou.

Alejandro Jodorowsky
Alejandra Jodorowského můžeme bez zardění považovat po Pinochetovi a Nerudovi za nejznámějšího Chilana světa (samozřejmě se o třetí místo dělí s Fernardem Gonzálezem). I proto se nikdo v Evropě nemůže dohodnout, zda jej psát jako Alejandro, nebo Alexandro. Na filmové scéně proslul především legendárními půlnočními filmy Krtek a Svatá hora, svět komiksu pak dobyl Incalem, Kastou metabaronů, Andělskými drápky
či Šílenou ze Sacré-Coeur. Svět divadla dobyl efemérními akty Panického hnutí, svět terapie jako zakladatel Psychomagie. Další světy jinými způsoby.

Kdeže ptáče nejlíp pěje představuje knihu na pomezí autobiografie a fikce, a zároveň jakéhosi Jodorowského v kostce. Ačkoli vychází ze skutečných příběhů svých předků, sáhne na vše, co byste čekali od jakéhokoli jeho příběhu: Přehnané množství krve, násilnictví, incestu, ale také magie, osvícení a zázraků. Svým způsobem iniciační příběh jdoucí po přímé cestě z bodu A do bodu B.

V prologu tvrdí, že knihu vytvořil mimo jiné také jako návod k tomu, jak přetvořit vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu. A proti tomu se nedá říci křivého slova. Číst Ptáče v mnoha částech připomíná listování Eposem o Gilgamešovi, Řeckými bájemi, nebo nahlédání do Tóry či Bible.

Svou genealogii přetvořil v podobenstvími sršící fresku, nad jejímiž stránkami bude čtenář chtít tajit dech, křižovat se nebo jen pro samou velkolepost a monumentálnost nebude věřit vlastním očím. Semiautobiografie, jakou jste ještě nečetli, pozdvihující vaše kořeny na prazáklad stromu světa. A zdá se, že ještě dále se půjde v připravované Jodorowského publikaci Metagenealogie: Rodina jako poklad i past.

Zde se odráží také jeho chilský původ (jakkoli je to s ním složitější) v tradici magického realismu (ovšem zde můžeme sáhnout i k ruským kořenům). Při čtení, kde se na pozadí generací jednoho rodinného stromu ilustrují dějiny (nejen) vybraných jihoamerických států a odporu k totalitě, se čtenář neubrání vzpomínce na Márqueze či Borgese.

Přesto, nebo snad právě pro onen zakořeněný podklad, bych se nebál označit knihu za jedno z nejpřístupnějších Jodorowského děl. Ačež sází na stejné karty jako vždy, ačkolivěk se na třech stech a padesáti stránkách nutně nevyhne seberepetici, Ptáče neztrácí na tempu ani na dechberoucnosti. Stále šlape, žene se kupředu, čtenář se neztrácí v dějové posloupnosti nebo přílišné obraznosti, aniž by z ní Jodo cokoli ztrácel. Víceméně lehké čtení (uvážíte-li autora), a přesto stále bohaté a v mnoha pasážích úchvatné. Navíc jej můžete otevříti víceméně na jakékoli stránce, a být si jisti, že natrefíte na něco, co vám učaruje, či co bude státi za zapamatování.

O překlad se postarala dvojice stojící již za předchozími počiny z Malvernu, Martin Švehlík a Marwin Lee Beck, o grafickou úpravu František Štorm. Grafické úpravě není co vytknout – Štorm exceluje od obálky po malé ptáče v závěrečné tiráži. Též Švehlíkův a Beckův překlad k příběhu skvěle sedí – plyne, nebojí se šlápnout k nějakým obecnějším výrazům a stejně tak občas sahá po příznačně archaickém vokabuláři.

Jeden pán uvidí žábu. Žába mu praví: Polib mě, prosím tě. Tu pána napadne: Žába, co hovoří, musí být zakletá princezna, a když ji políbím, změní se znovu v to, čím dříve bývala, provdá se za mě a stanu se boháčem. Pán žábu políbí, zaslechne ránu jak z děla a vidí, že se proměnil v žabáka. Žába mu povídá: Ó jak jsem šťastná! Tak dlouho jsi byl zakletý, ale nakonec jsem tě přeci jen zachránila!

Co by ovšem překladu ještě prospělo, to jest bohužel důslednější korektura či redakce. Protože sám po sobě člověk hledá chyby nejhůře. Odhlédneme-li od trochu většího než zanedbatelného množství překlepů a párkrát i přehlédnutých hrubek, až podezřele často dochází k chybování v ji/jí či ni /ní (namátkou str. 48 – je na ni [kartě] šašek, str. 52 – slinami ji na čelo napsal kabalistické znamení, str. 81 – nebo že ji nakope prdel), mě/mně (např. str. 102 – vzal mně laskavě za ruku, str. 103 – nikdo nepřicházel, aby mně oslovil) nebo kolísání ve vlastních jménech (na str. 83 Valparaíso, na str. 85 Velparaíso; na str. 156 zároveň Guzman Garcia i Guzmán Garcia). U interpunkce nedovedu soudit, zda jde o reminiscenci ze španělského originálu, každopádně by občas ale kvůli plynulosti vět a zřejmému vztahu mezi jejich částmi neškodilo buď je rozdělit na dvě, nebo sáhnout po ostřejších rozdělovacích znaménkách jako po středníku (při zběžném prolistování str. 19 – On nikdy odejít nechtěl, cítím, že je tu se mnou, str. 76 – … členům nebylo dovoleno se ženit, přirozeně, že ve smlouvě o tom nebyla ani zmínka…, str. 298 – Támhle uprostřed pole stojí osamělá jabloň, když se na ni budeme umět zadívat, promluví k nám o jisté úrovni vědomí…).

Poklona patří převedení všech termínů spjatých s judaismem a chasidismem; ale jaké jiné nakladatelství než Malvern by se na takový úkol hodilo více (snad jen mohu podotknouti, že jsem se vždy v češtině setkával s gartlem, nikolivěk gartlesem, ale o žádný zákonodárný korpus se zde opříti nemohu).

Říká se, že když recenzent musí rýpat do redakce, dělá to jen proto, že knize nemá co vytknout. Pravda to není a šlendrián šlendriánem zůstane, ale chtěli-li byste si z toho něco odnésti, můžete tu druhou část – že knize není téměř co vytknout. Vše, co si dal Jodorowsky v tomhle genealogickém mýtu za úkol, splnil s oslnivou velkolepostí, a spolu s tím ukázal, že jeho styl ještě ani zdaleka není tak okoukaný, jak by se mohl zdát. Jen tak dál.

Originální název: Donde mejor canta un pajáro
Český název: Kdeže ptáče nejlíp pěje
Autor: Alejandro Jodorowsky
Překlad: Martin Švehlík, Marwin Lee Beck
Počet stran: 352
Vazba: Brožovaná
Vydalo: Malvern, Praha 2020
Doporučená cena: 358



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..