×
FANZINE.cz

RECENZE knihy Boba Dylana: Kroniky

Bob Dylan, mistr balamucení, šalu a nepřiznaných plagiátů, ale také ikona hudební scény, jaké není rovno. Nyní se pustil do něčeho, čemu se dříve nanejvýš vyhýbal. V prvním díle autobiografické trilogie Kroniky se věnuje svému mládí a době před nahráním prvního alba, konci let šedesátých i době natáčení alba Oh Mercy.

I was so much older then, I‘m younger than that now, zpíval onen bard na albu Another Side of Bob Dylan. A jako by o čtyřicet let později opravdu omládl z onoho rozšafného chránění si vlastního soukromí do mladické lehkomyslnosti, nechal fanoušky konečně nahlédnout na některé minulé kapitoly svého života. Zapomeňte na cestování nákladním vagónem a protloukajícího se sirotka jedináčka, kterými vás krmil v minulosti, tady máte Pravdu. Alespoň tedy tu, které se zatím drží nejvíce.

Bob Dylan
Přečtěte si o jednom z mnoha nařčení z plagiátorství…

Dylan ale ke Kronikám přistupuje trochu jiným způsobem než většina vzpomínajících muzikantů. Nejde ani o výčet největších průšvihů a nejšílenějších eskapád, jak tomu mnohdy bývá, ani o přehled zásadních životních událostí. O nehodě na motorce se okrajově zmíní jen v jedné větě. Místo toho vzpomíná události, které on sám považuje za definující. Setkání s Woodym Guthriem, Davem van Ronkem, nebo rozčarování z hnutí šedesátých let.

To skýtá spoustu materiálu i těm nejoddanějším fanouškům. Koho by bavilo po milionté číst o nehodě na motorce? Asi každý si zde najde své a v encyklopedickém pohledu na svět folku najde nejedno jméno, které pro něho může znamenat menší objev. Dylanovy paměti se v některých kapitolách opravdu dají považovat až za jakousi encyklopedii tehdejší hudební scény. Bohužel tím ale mnohé čtenáře umoří v nudě k zoufalství, protože málokoho baví po dvacet stran číst po odstavci, co dělal tamten a co támhleten, když mu ani jedno jméno nic neříká.

Jak už to s Dylanem bývá, už tak nějak ze zvyku, navíc bývají některá jeho setkání považována za čirou fikci. Dylanův životopisec Clinton Heylin označil téměř celou kapitolu o nahrávání Oh Mercy za holý výmysl. Ono není divu, když například v druhé kapitole popisuje letmé setkání s Robyn Whitlawovou. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Whitlawová nebyla považována za aprílový žert Ralpha Rugoffa.

Poněkud rozpačitě působí také kapitola Nový ráno. Jakkoli Dylanovi ta rozhořčenost sluší, jakkoli ji čtenář chápe, v mnohém působí kapitola až alibisticky. Ano, možná Dylan chtěl své posluchače naštvat, a proto měnil styl. Možná proto experimentoval. Vše pochopitelné, včetně zábavné poznámky o vzniku alba Self Portrait. Ale opravdu mu v té době nešlo o kvalitu jeho děl? Opravdu se snažil jen zprotivit si publikum? A totéž i co se jeho chování týče? To už trochu smrdí falešným sebeobhajováním.

Tento vztek ale zvládl velice dobře, co se týče vyprávěcích postupů. Zřetelně se na knize podepsal písničkářský cit jejího autora, kdy ví, jak věty frázovat a jak pracovat s rozvitými souvětími a krátkými větami, aby vytvořil ve čtenáři nějaké tempo. Překlad Jiřího Popela bývá často kritizován pro jeho vulgarizaci Kronik, ale po vyprávěcí stránce funguje dokonale. Vytváří dojem, že Dylan vám uvařil čaj, sedl si naproti vám, a s nonšalancí a bez nějaké zbytečné ekvilibristiky vám vypráví, jako byste se znali už pár desítek let.

Přesto se v Popelově překladu nejedna nedůslednost dá nalézt. Mnohokrát jsou věty stylisticky nevyrovnané a míchají spisovnou češtinu s obecnou na tak nepřirozené úrovni, že to bije do očí (věta žádné protestsongy, byly to rebelantský balady by tu obecnost zasloužila i do slova žádný), stejně jako občas sahá až po příliš zabarvených slovech (somrák) v jinak slušném textu. O používání slov jako permanentně namísto více se hodících českých slov ani nemluvě.

Nikomu se nelíbila myšlenka, že budete mít atomový kryt vy, a soused ne

Občas Popelova svévole až mění smysl textu nebo podsouvá vlastní poznámky, jak může být vidět ve větě mě veřejně setřel (namísto kritizoval či mi vyčetl) nebo když nejednou dodává svůj názor v protikomunistickej senátor McCarthy (namísto pouhého McCarthy). Škoda, protože jinak jde i přes asi tisíceré opakování toho, že má Dylan s někým něco podobné, o velice čtivý překlad.

S čím by si neporadil ani ten nejzkušenější překladatel a co zůstává spíše v rukou badatelů, toť Dylanovo vypůjčování. Ať se nediví, že bývá nazýván plagiátorem, když obšlehne polovinu vět z cizích děl, ať už z Twaina, Pynchona nebo třeba z časopisu Time. A jakkoli by bylo hezké zprostředkovat takové hlavolamy českým čtenářům pomocí jejich oficiálního českého překladu, šlo by o rešerše na půl století. A kdoví, třeba i Dylan jejich fráze sbíral půlstoletí.

Dylanovy Kroniky jsou rozporuplným dílem. Na jedné straně dávají konečně oficiální vhled do Dylanova soukromí a obsahují množství vtipných a zajímavých historek, na druhé nudí encyklopedickými výčty hudební scény. Na jedné straně okouzlí přirozeným, plynulým jazykem, na druhé rozlítí kopírováním z cizích děl. Je jen na vás, zda jste takovými fanoušky, abyste ocenili Dylanův memoárový proud, nebo raději sáhli po filtrované verzi. Je jen na vás, zda se na barda rozčilíte kvůli jeho výpůjčkám, nebo zda to berete jako mistrovskou hru s odkazy. Ať tak či tak, Dylan se předvádí v pozici, v níž jsme jej ještě neměli možnost vidět. Už pro své chameleónství si tu Nobelovku zasloužil.

Originální název: Chronicles I
Český název: Kroniky – Díl první
Autor: Bob Dylan
Překlad: Jiří Popel
Počet stran: 276
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Argo, Praha 2018
Doporučená cena: 298 Kč

Hodnocení redakce:



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..