×
FANZINE.cz

RECENZE knihy Gabriela Garcíy Márqueze Plukovníkovi nemá kdo psát

Gabriel García Márquez nebyl prvním jihoamerickým laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Nebyl ani posledním. Rozhodně je ale tím, který u nás prorazil nejvíce, možná tím jediným, který se těší i současné oblibě. Vždyť většině z nich u nás vyšlo jen několik málo knih, a dokonce i s Čechy sympatizující Pablo Neruda se naposledy dočkal překladu v osmdesátých letech. Na paty mu šlape snad jen nejsoučasnější, Mario Vargas Llosa. Gabovy knihy si ale nacházejí nové čtenáře v Česku již přes čtyři desetiletí. Jsou snad jeho knihy nadčasovější?

Člověk téměř neví, co o premise útloučké novelky s názvem Plukovníkovi nemá kdo psát říci. Veterán z občanské války s plukovnickou hodností čeká na přiznání penze. Má to ale jeden háček – čeká na něj již patnáct let. Čeká na něj každý pátek od chvíle, kdy se na horizontu moře objeví hlavní stěžeň poštovního škuneru. Čeká na něj v bídě a nuznosti. Čeká na něj v tropické zemi potící se v nesnadném politickém jhu. Čeká na něj, zatímco jeho přátelé jsou deportování nebo umírají. Čeká na něj, přestože jeho syn byl zavražděn příslušníkem ozbrojených složek. Čeká. A on nepřichází.

Gabriel García Márquez
Gabriel García Márquez
, první a dosud jediný kolumbijský spisovatelem oceněným Nobelovou cenou za literaturu, nezačínal jako romanopisec, ale jako novinář, jak můžeme vidět v jeho Devadesáti dnech za železnou oponou nebo Zprávě o jednom únosu. Když už ale napsal velký román, vešel do povědomí jako klasika, ať už mluvíme o Sto rocích samoty nebo o Lásce za časů cholery, mnohem více se však etabloval v oblasti kratších, ale neméně kvalitních novel jako Plukovníkovi nemá kdo psát nebo Kronika ohlášené smrti.

Vylíčí-li se příběhová linka takto v kostce, začpí nad řádky kyselý zápach bezedné beznaděje. Takové zdání z poloviny klame. Ale z poloviny sděluje čirou pravdu.

Márquez zde bravurně vystihuje souboj člověka, jenž se snaží zachovat si důstojnost, s bídou. V jeho slovech takový zápas působí marně, a možná dokonce od začátku odsouzen k neúspěchu. Bezejmenný plukovník a jeho dýchavičná žena žijí víceméně na dluh, pomalu rozprodávají tu trochu, která jim zbyla, a i tu jako by museli občas už vnucovat. I přes bahna nejistoty existenciálních jistot se však snaží zuby nehty držet nad hladinou cti.

Ostatně, není právě čest to jediné, co jim nakonec zbyde? To jediné, co je odliší od absolutních ztroskotanců? I za přijetí podmínek, že za tři měsíce nikdo hlady neumře?

Určitě to není to jediné. Ještě je tu plukovníkovo tvrdohlavé čekání na dopis s přiznáním penze. Márquez věří, že tváří v tvář nejhlubšímu dnu máme vedle sebeúcty ještě jinou, stejně mocnou zbraň – naději. Plukovníkův trpělivý zenový rituál vyčkávání dopisu dává smysl vší bídě, která jej obklopuje. Biblické čekání na Boha, na spásu, která přijde na konci trápení. Osobní přesvědčení větší než největší trýzně. Vklad důvěry v kohoutovo vítězství, které nesnese pochybností a které všechny zachrání. V tomto smyslu pak novela naopak působí neuvěřitelně pozitivně – uchovejte si naději a sebeúctu, a ať už vám nepřítel vezme cokoli, nemůže vás zlomit.

Za tři měsíce nikdo hlady neumře

Ačkoli jde o jednu z nejstarších Márquezových próz (po geograficky spjaté Vší špíně světa se jedná o druhou novelou), autor už se díky své novinářské práci prezentuje jako vypsaný, hotový spisovatel. Jeho věty plynou přirozeně jako řeka a houpají čtenáře na vlnách těch emocí, po jakých se Márquez zrovna chystá sáhnout. Na vlnách něhy stejně jako strastí, na vlnách veselí a vtipu stejně jako smutku. Až směšně jednoduchoučký (u Márqueze už se tak nějak očekává, že se nebude doporučovat těm, kteří touží po akčním, bohatém ději), avšak chytře napsaný příběh od autora, který má všechnu střídmost světa, aby jej ukočíroval na nejmenším možném rozsahu.

Kniha se od Márquezových nejslavnějších děl, nacházejících se kdesi v džunglích magického realismu, zásadně liší v jednom bodě – totiž že není magická, alebrž sprostě realistická. I přesto je však Márquezův rukopis natolik specifický, že jej poznáte po dvou stránkách, i kdybyste se nekoukali na obálku. Stejný, a přitom jiný. Odlišný, a přesto totožný. Rozdílný přístup k architektuře, ale za použití stejných cihel.

Dá se říci, že zde dostanete to, co od Márqueze očekáváte, ale s jinou příchutí. Méně výraznou, méně osobitou, méně šokující, méně výjimečnou a méně okázalou, ale možná, možná mnohem stravitelnější. Je jen na vás, jaké polevě na svém oblíbeném dortu dáte přednost.

Originální název: El coronel no tiene quien le escriba
Český název: Plukovníkovi nemá kdo psát
Autor: Gabriel García Márquez
Překlad: Hana Posseltová
Počet stran: 96
Vazba: Pevná vazba
Vydalo: Odeon, Praha 2021
Doporučená cena: 249

5/5 - (1 vote)
5/5 - (1 vote)


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..