×
FANZINE.cz

RECENZE knihy Iana McEwana Stroje jako já

Ian McEwan, alespoň soudě dle množství přeložených knih, patří mezi autory, jimž se u české čtenářské obce nevídaně daří. Jeho románová tvorba vyšla v češtině kompletní, z jeho povídek a dětských příběhů mají čeští čtenáři přístup k dobré polovině. Není tedy divu, že když vešlo ve známost, že si bude jeho novinka pohrávat s žánrem pro něj netypickým, s vědeckofantastickou literaturou, vzbudilo to mnohá očekávání stejně jako mnohé obavy.

Charlie si pořídí Adama, umělého člověka. Robota. Stroj. Nazývejte jej jak chcete, ale úvahám o tom, zda a nakolik se jedná o myslící bytost, o bytost obecně, změnou terminologie neuniknete. Můžete je odsunout na pozadí, když se budete utápět v lásce nebo v problémech s ní spojených, ale stále tam budou čekat. A nutně do vašeho života, do vaší lásky a do vašich problémů zasáhne. V dobrém nebo ve špatném. Prosím? Ale ne, tohle není budoucnost. Tohle je Anglie osmdesátých let v té realitě, v níž Alan Turing nenastoupil cestu chemické kastrace.

Ian McEwan
Ian McEwan (*1948), anglický prozaik a scenárista občas přezdívaný jako „básník perverze“, vstoupil na pole literatury roku 1975 sbírkou povídek První láska, poslední pomazání, kterou se okamžitě zapsal jako autor vyžívající se v tabuizovaných tématech, jako průvodce po temnější straně lidské společnosti nebojící se kritiky současných stavů. Svým prvním románem, Betonovou zahradou, tuto pozici ještě prohloubil, a v podobném duchu pokračoval i následujícími romány jako Cizinci ve městě, Pokání nebo Solar. S každou další knihou navíc utvrzoval čtenáře o své autorské zdatnosti, o čemž svědčí mnohá ocenění včetně Man Bookerovy ceny a umístění v žebříčcích jako 100 nejvlivnějších Britů v kultuře a 50 nejlepších britských spisovatelů po roce 1945.

Již řečené dává tušit, že se nová McEwanova kniha od jeho starších počinů poněkud odlišuje. Kontrafaktuální minulost, vědeckofantastická literatura, roboti. Na „básníka perverze“ velmi konvenční prostředí.

O netypického McEwana se ovšem jedná pouze zdánlivě. Vždy tvrdím, že správné sci-fi pojednává o současné společnosti. McEwan se zřejmě řídí podobnou poučkou, protože umělá inteligence (v lecčem ne až tak vzdálená tomu, co máme momentálně k dispozici) v Strojích jako já působí pouze jako siřidlo běžných mezilidských vztahů, jak je známe již po dlouhé časy. Alternativní minulost zde funguje jen jako prostředí, které možná v mnohém autorovi dává prostor ke spekulacím, ale pořád jen prostředí, v němž se odehrávají události podobné těm v jakémkoli jiném.

Na poli žánrové literatury v tomhle prostředí McEwan samozřejmě překvapuje velice příjemným zasazením – zvolit sci-fi, ale přesto se přesunout o čtyřicet let do minulosti namísto do budoucnosti, možná není úplně originální (podívejte se na počet sci-fi z viktoriánské Anglie), ale určitě je to stále velice osvěžující a neohrané. To dává McEwanovi možnost rozvíjet zajímavým způsobem cesty historických osobností, které se k tomu nedostaly, především pak Alana Turinga, a ptát se „co by, kdyby“. To, k čemu dospívá, je jednoduché – dospěli bychom k témuž, co máme, ale o čtyřicet let dříve.

Na druhou stranu McEwan neodolal tomu, aby si dovolil nějaké nesouvisející vtípky jako zpackaný atentát na Kennedyho nebo lehce pozměněné tituly nějakých knih – ale jakkoli takové neodolatelné touze rozumím, tyto odkazy ve Strojích jako já působí až příliš uměle nastrčené a prvoplánově, lacině našroubované.

Na poli politickém nebo společenském už kontrafaktuálního vykreslení osmdesátých let využívá trochu více, ale jako by mu stále něco unikalo. Jako by se nemohl rozhodnout, zda chce vyprávět příběh o lásce muže a ženy, nebo analyzovat společnost předestíraným prizmatem. Na jednu stranu ani jedna tvář nezastiňuje tu druhou, na druhou stranu nemá ani jedna tvář dostatečně silný hlas. Jedna působí jako snaha o analýzu společnosti postrádající hloubku a spadající do povrchního plkání, druhá jako červená knhovna s tématy podezřele povědomými z novel P. K. Dicka a dalších.

Historii lidské ješitnosti a domýšlivosti mohl člověk vnímat jako sestupnou řad degradací vedoucích k zániku

McEwan ve Strojích jako já oproti svým jiným knihám pokulhává ve sdělení, ale při svých zkušenostech již nemá nárok škobrtat po stránce stylistické, o čemž se snaží čtenáře přesvědčit již od prvních odstavců. Stránky mu plynou pod perem rychlým tempem, a ani vypravěčovy svévolné odbočky v čase nebo v tématu většinou nepřekážejí a neruší.

Snad jedinou výjimkou je rozhovor s Turingem, kde dochází k ohranému triku „a teď přijde osoba, která vám vše vysvětlí“, nebo konec, který mohl přijít o kapitolu dříve – desátá kapitola připomíná spíše doslov popisující následující životy postav a opakující/vypichující již odehrané části románu. Přál bych ale každému, aby dokázal ve více než semdesáti letech psát tak svižným způsobem jako právě McEwan; na tom má velkou zásluhu určitě i překladatel Ladislav Šenkyřík, o jehož kvalitách se ale už od výjimečného překladu Mechanického pomeranče nedají vymyslet žádné nové superlativy.

Kdybychom Stroje jako já v češtině neměli, nadávali bychom, že nám do kompletace McEwanovy románové tvorby chybí jeden kousek, ale jinak by jeho věrní čtenáři o tolik nepřišli. Škoda. Je hezké vidět McEwana v novém kabátě, ale nezdá se, že by se v novém svrchníku zabydlel stejně jako v těch předchozích. Pořád na místech kouše a škrábe.

Český název: Stroje jako já
Původní název: Machines Like Me and People Like You
Autor: Ian McEwan
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran: 360
Vazba: Pevná vazba
Vydalo: Euromedia Group – Odeon, 2021
Doporučená cena: 399



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..