Menu
FANZINE.cz
Literatura

RECENZE knihy Ivy Pekárkové: Třísky

Ondřej Pešek

Ondřej Pešek

18. 12. 2018

Romány, eseje, blogy, postřehy, novely, prostě cokoli Pekárková tvoří, se ve valné většině případů nějak dotýká nějakých společenských otázek. Proto by nikoho neměl překvapit podtitul nového románu Třísky, jenž zní Román o lásce s prvky investigativní reportáže.

Šárka se má celkem dobře. Nádherný syn, chtivé pohledy sousedů, milující manžel. Tedy až do okamžiku, kdy zjistí, že ten manžel možná není až tak milující. Kdy se na cestě za ním trochu porouchá v autě. Kdy ji jako vozíčkářku opustí. Možná se zdá, že by ji mohla vysvobodit společná láska s obyvatelem Pákistánu, ale pak přijde pár dalších kdy. Kdy mu ambasáda nechce dát české vízum. Kdy svatba nestačí k prokázání lásky. Kdy se za dlouhé roky manželství osobně uvidí nanejvýš třikrát. Kdy se ministerstvo může rozhodnout ignorovat rozhodnutí soudu. Kdy jsou lásce pod nohy házeny klacky, ať si je zpřeláme stejně jako protagonistka příběhu.

Iva Pekárková
Iva Pekárková se nikdy nebála vzít život do vlastních rukou. V osmdesátých letech emigrovala do USA, kde prošla zaměstnáními jako taxikářka, barmanka nebo sociální pracovnice v Jižním Bronxu. Přes Prahu konce devadesátých let pak hurá do Londýna, mimo jiné opět k taxikaření. A psaní, pro něž bylo okolí vždy perfektní kulisou, kterou může roztrhat. Mezi nejslavnější díla patří Péra a perutě, Kulatý svět nebo Můj I. Q. Mezi nejnovější pak Pečená zebra nebo Třísky.

Třísky vyprávějí Šárčin příběh s velkým rozmachem. Nezaměřují se pouze na vztah s Pákistáncem, ale mapují jej téměř od narození až po dny dnešní. Zde se skýtá hned první možné rozčarování z knihy – to, co čtenář očekává, začíná až téměř v polovině románu. Ano, psychologie a vykreslení pozadí postav je vždy fajn, ale ne každý skousne to, že zabírá polovinu románu.

Když pak nadejde druhá polovina knihy, též může několik slabších povah konečně nad knihou zlomit hůl. Popis fungování úřadů, imigračního, konzulátů, zamini je zajímavý a především popisující skutečnost, ale na nepřipraveného čtenáře už toho bude moc. Ano, tu bezmoc a malost oproti těmhle institucionalizovaným mamonům jsem pochopil. Už před stovkou stran.

Pokud i tohle skousnete, co konec? Čekáte nějaký? Prd! Omluvitelné, protože jde z velké části o popis skutečného případu, ale protože jde rovněž tak o fikci, nějaké ukončení by si román zasloužil. Kapitolka na konci o mladém náckovi je sice neuvěřitelně zábavná, ale nemohu se ubránit otázce: Pokud nechceme stereotypizující a zjednodušující pohled na jednu skupinu, je vážně v pořádku, abychom se téhož dopouštěli na skupině jiné?

Pokud si ale dovedete první polovinu užít, protože pro změnu tne do mnoha dalších věcí jako falešná důvěra ve vztahu, léčebná síla sexu, podpantofelství, nutnost vzpoury vůči rodičům či problémy vozíčkářů, protože ilustruje přechod od z doby nesvobody do svobody a nastalé problémy, pokud zkrátka nejdete jen po problémech mezikulturních, ale po komplexnějším obrázku, delší rozsah knihy jen uvítáte.

Pekárkové se daří vytvořit jakousi životní ságu klenoucí se přes mnoho desetiletí a popisující bordel dějící se v jakékoli době. Činí tak se svou již tak typickou nevybíravostí a gonzo dravostí (sakra, když v knize vystupuje spisovatelka Zuzana, já si říkal, že se do ní Pekárková trochu moc stylizuje), ale především s vycizelovaným stylem, při kterém vám stránky vlají v rukou jako pohozené v průvanu. S opakujícími se refrény a přirozenou češtinou se nemůžete zbavit dojmu, že Pekárková nebo Šárka sedí hned vedle vás, a příběh vám vypráví u stolu u vás doma.

Díky rozprostřenosti přes mnoho let se Pekárkové naskýtá také pozoruhodnou možnost nahlédnout vnímání mnoha věcí skrze vyvíjející se žargon. Z věcí jako dneska by to nazvala XY, ale v devadesátých letech se ještě tenhle termín nepoužíval, takže jí to vlastně přišlo docela normální může na člověka až přijít mrazení, a teprve tehdy si uvědomí, že máloco definuje společenský pokrok a pokles jako terminologie duševních chorob a přečinů.

Nemůže přece cvičit psa v parku a volat na něj Hitlere!

Čtení Třísek je díky Pekárkové nadhledu mnohdy zábavné čtení, kde ironicky nejzábavněji působí právě při vykreslování těch méně sympatických postav (když je jejich drahá vážně k poblití, aspoň že se s ní nemusí ukazovat na ulici); přesto vše, co bublá pod povrchem, člověka zneklidňuje a poukazuje na nefunkční jurisdikci a ochranné složky. Přes veškerý nadhled a vtip se jedná o čtení pochmurné a v podstatě depresivní – jen ho Pekárková dovede podat tak lehce, že vás nedonutí zalézt do kouta a plakat.

Tři roky se čekalo na další román Ivy Pekárkové. Čekání stálo za to. Pro některé možná trochu natáhlá, ale přesto výstižná a hladová sonda do (ne)fungování dysfunkčních aparátů bránících lidem v tom, aby spolu šťastně žili život, stejně jako alespoň letmý pokus o pochopení druhé strany, jež vše dělá pro naše dobro.

Název: Třísky
Autor: Iva Pekárková
Počet stran: 350
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Mladá fronta, Praha 2018
Doporučená cena: 349 Kč

Ohodnoťte tento článek:
0

Právě čtete

RECENZE knihy Ivy Pekárkové: Třísky

Hide picture