Jak
dlouho to bude? Rok? Rok od doby, kdy se začínalo proslýchat, že
Argo připravuje nové vydání Kerouakových Andělů zoufalství s
upraveným překladem? Tak nějak. Možná déle. A protože
minimálně první část knihy by se snad nikdo nebál označit za
překladatelský oříšek, očekávání na Onuferův výsledek byla
veliká.
Anděly
zoufalství tvoří sice dvě knihy, ale příběhově na sebe rovnou
navazují. První kniha, Andělé zoufalství, začíná tam, kde
Dharmoví tuláci skončili (nebo chvilku předtím) – popisuje
pobyt na Desolation Peak, následný týden pití v San Francisku a
kratičkou cestu do Mexika. Druhá, Projít vším, vláčí Duluoze
a.k.a. Kerouaka Mexikem, New Yorkem, Tangerem, Paříží, Londýnem
a zase USA.
Jack Kerouac Co o Jacku Kerouakovi napsat nového? Jde o autora, jehož díla se nacházejí v povinné literatuře středních škol, na jehož vliv na literaturu se píšou seminární práce, a který svým románem Na cestě změnil celý konec padesátých let a léta šedesátá. Jeden z hlavní trojice představitelů tzv. beatnické generace, blázen do života, umění a alkoholu (a trochu do drog). Vedle Na cestě patří mezi nejdůležitější knihy Dharmoví tuláci, Andělé zoufalství a Mexico City Blues.
Obě části dělí knihu zhruba na polovinu, ale dělí se jak dobou vzniku, tak i stylem.
Anděly
zoufalství Kerouac napsal okamžitě po událostech v této části
popisovaných roku 1956 a rozdělil je do dvou částí – pobyt na
Desolation Peak a Frisco. Obojí patří mezi vrcholné Kerouakovy
texty. Spontánní (víceméně, minimálně chrlivý) sled myšlenek
mlácených do stroje v zběsilém tempu se v zběsilém tempu i čte,
stránka plyne za další stránkou, sáhodlouhá věta najednou
končí v půlce ustřižená, když Kerouac změní myšlenku, a tak
dál. Strhující a dravé, jak jen Kerouac kdy dokázal být.
Část
věnovaná profesi hlídače požárů na vrcholku Osamělé hory,
kterou se kniha otevírá, vrhne čtenáře bez varování právě do
té nejsilnější části. Kerouac zde očividně pracoval se svými
zápisky z hory a mísí je se svým myšlením rozjetým na plné
obrátky. Jen málokde najdete tolik pomlček jako na jedné stránce
Zoufalství, když kouzelně skáče od jedné myšlenky k druhé a
podmaňuje si čtenáře. Bohužel pak pro mnohé vzniká značně
nepřehledný a ne-úplně-souvislý, nelehce čitelný text, ale
očekáváte-li styl, tady ho máte. Nechte se unášet.
Pokud je Paříž žena, kterou znásilnila nacistická invaze, Londýn je muž, kterého neznásilnil nikdy nikdo
Stejný
stylistický tanec předvede i v části o cestě do Frisca a v
popisu dění v městě bohémů. Střílí jednu useknutou větu za
druhou, lavina slov se valí a svými kopy vytváří hudbu,
freejazzový a bopový text, na který se dá si při hlasitém čtení
skočit. Doporučuji občas při čtení vyzkoušet některé části
přečíst nahlas.
Pravdou
je, že o sdělení ani tak nejde. Ačkoli se nějaké to sdělení
najde, ačkoli nějaká haiku, jimiž je text přerýván, stojí za
to, oproti takovým Dharmovým tulákům jde o lehce povrchní čtení.
Zato o osobnější; okouzlení je tentam a Kerouac se nebojí
ukázat, že ho pobyt na hoře spíše nudil, rozčiloval a začínal
z něj bláznit. Čtyřiatřicetiletý chlap a nevyrovná se s dvěma
měsíci na hoře? Pche. Z rozčarování a zklamání též vychází
filozofie díla (ano, nějaká tam je, ale shrneme si ji na prvních
pár desítkách stran), která se Kerouakovi do jeho přesvědčení
o tom, že život je prázdný, zoufalý a plný utrpení velice
hodí.
Pro
svou intimnost vedle rozčarování na povrch vyplývá také
Kerouakův sexismus. O děvčatech se vyjadřuje s nebývalým
objektivizováním. Je to podvědomá snaha zakrýt svou latentní
homosexualitu, nebo zoufalství muže, který po dva měsíce neviděl
jedinou ženskou? Kdo ví.
Druhá kniha, nazvaná Projít vším, sestává ze čtyř částí –
Projít Mexikem, Projít New Yorkem, Projít Tangerem, Francií a
Londýnem a Projít znovu Amerikou. Projít vším Kerouac napsal
zpětně v roce 1961. Během té doby u něho ale došlo k
ideologickému i stylistickému posunu.
Jakkoli v Andělech zoufalství na povrch proplouvá pocit prázdnoty,
působí spíše jako uklidňující závoj nad světem. Proč něco
řešit, když vše je nicota? V Projít vším už je to spíše
takový povzdech. Proč něco řešit. Na pohled stejné, ale
intonace a kontext to posouvají někam jinam.
Kerouac vyhořel. Sám popisuje své vyhoření, těžko ale vzhledem
k časové prodlevě soudit, zda natolik vyhořel už tehdy, anebo až
po pěti letech silného alkoholismu, mamánkovství a otrávenosti z
neodbytných fanoušků. Nakolik tedy jde o opravdový posun a
nakolik se jen snaží odradit fanoušky od toho, aby se za ním
neustále tahali a otravovali jej? Ať tak či tak, je zajímavé a
úctyhodné, že se snažil posunout dále od naivního okouzlení
vším, nepodařilo se mu však v nové pozici zabydlet. A všichni
víme, kam ho tahle pozice dovedla.
Stopy dívek v písku – kůl obrostlý mechem
Totéž se dá bohužel říci i o jeho stylu. Zkrátka vyhořel.
Energie, spontaneita, život a touha po životě, srdce bijící pro
umění, všechno to zmizelo. Zůstalo jen to, co bylo na povrchu,
ale pod totožnými tématy – cestování, alkohol a drogy, sex,
svoboda – už nějak chybí cosi, co by pro to tepalo. Už slyšíte
jen toho chlápka, který má lahváče položeného na pivním
pupku, a při sledování fotbalu vám vypráví o výletě z doby
před zlatými pěti lety.
Zpočátku se dokonce snaží navázat stylově na Anděly. Hojný
výskyt pomlček, skákání po mentálních pochodech, zábava. Ale
vydrží to jen několik stran, pak už vše začíná působit
trochu nuceně, a nakonec od toho upouští úplně, a máte tu další
tuctové vyprávění o tom, jak si kdosi kdysi vyrazil, co viděl,
jak se pobavil a koho potkal. Jako kdyby ten svůj konec už cítil,
a měl dojem, že vše musí jen zmapovat, jedno jak kvalitně. Přes
několik opravdu trefných hlášek, výstižných tvrzení a
prozření, co se s beatniky stalo (a to především ve světle
médií) obrovský propad, především po plynulé první knize.
Kerouac bez všeho, co z něj dělá Kerouaka. Sáhněte po jakémkoli
jeho nepovedeném epigonovi a máte totéž.
Vše vykulminuje ve čtvrté části (Projít znovu Amerikou). Tam už jde jen o plácání se na místě v autorově oidipáku. A znovu a znovu a znovu, plácy plác, zoufalče. Jediné, co čtenáře na kapitolce utěšuje, je fakt, že je poslední a nepříliš dlouhá, a krátký výstup oblíbence z Dharmových tuláků Johna Montgomeryho jako Alexe Fairbrothera.
Opět se mu musí ale nechat otevřenost, s níž vše popisuje.
Málokdo by si troufl popisovat to, že si zaplatil čtrnáctiletou
prostitutku. Možná tím někomu opět nadzvedne mandle, kterými
jinak hýbe jeho machismus a objektivizování holek, ale takový
byl. A věděl to, a nevěděl, proč to skrývat. (namísto toho
skrýval svou latentní homosexualitu, a to pod podobné věci a
zarputilé tvrzení, že on homosexuálem není)
Vyzdvihnout lze překlad Petra Onufera. Především první kniha
představuje opravdový překladatelský oříšek, a v Onuferově
překladu vše plyne bez sebemenšího zádrhelu, rýmy v odstavcích
i haiku šlapou a vše si drží bopové tempo a říz. Perfektní,
ačkoli u toho musel nechat spoustu vlasů a nervů. Poklona.
Že je všude hrůza? To zní jako bezvadnej slogan pro novou cestovní kancelář.
Dle Onuferova doslovu i pro něho znamená Projít vším zklamání (sakra, jak často se setkáte s doslovy, kde vám překladatel řekne, že půlka té knihy nestojí za nic?). Snad tím se dá vysvětlit to, že už jí nebyla věnována ani zdaleka taková péče. Buď znudění, nebo redaktor/korektor nestihl projít vše, protože najednou přibývá překlepů, chybiček ve skloňování a ve shodách podmětů s přísudky. Nebo že by ta první část jen šlapala až tak, že si nabuzený čtenář ničeho nevšimne?
Těžko hodnotit Anděly zoufalství jako celek. Opravdu jim škodí vydání dohromady. Především po samotných Andělech zoufalství, vrcholném stylistickém dělobuchu Jacka Kerouaka, vynikne autorská slabost v Projít vším. Dá-li se doporučit jen polovina knihy, jde o must have (máme na tohle i český ekvivalent? Nutnost?); nedá-li, pokuste se v polovině zapomenout, že jste knihu ještě nedočetli.
Originální název: Desolation Angels Český název: Andělé zoufalství Autor: Jack Kerouac Překlad: Petr Onufer Počet stran: 418 Vazba: Brožovaná Vydal: Argo, Praha 2018 Doporučená cena: 378 Kč