Jakkoli se v posledních letech zdálo, že se za Maxem Anderssonem zavřela hladina komiksových vod, tenhle švédský provokatér ještě nedal svou poslední obrázkovou ránu. Po letech komiksového ticha vydává opus Vykopávka, na němž pracoval celých osmnáct let.
Znáte to: Jedete navštívit svou rodinu, představit jim svoji přítelkyni, ale namístě jejich bydliště naleznete archeologické vykopávky spravované podivnými kočičími stvořeními. Ne? Ani se vám váš otec nesnažil ukrást penis? A co kotce se sprchami na chodbách paneláků? Co režiséři se zdechlými kočkami místo čepic? Ne? Max Andersson to vše zná velmi dobře. A chystá se vás s tím seznámit.
Max Andersson
Max Andersson patří mezi to nejvýraznější, co švédský komiks kdy zplodil. Již se svým debutem Pixy uspěl na celosvětové scéně a sbírkou povídek Kontejner Maxe Anderssona si svou pozici undergroundové hvězdy jen pojistil. Bosenským plackopsem, vytvořeným s Larsem Sjunnessonem, pak každého už nadobro přesvědčil, že bizarností a úchylností se člověk jen tak nezbaví.
Když se ke mně kdysi dávno dostala česká verze Pixyho, nemohl jsem věřit vlastním očím. Něco takového existuje? A tím jsem nemyslel jen komiks, ale všeobecně. Něco takového opravdu existuje? První setkání s undergroundovým komiksem bylo fatální, a už mě nikdy nepustilo. Pak přišel Kontejner. Max Andersson se pro mě stal komiksovou láskou.
Je tedy jasné, že po rozporuplném Bosenském plackopsovi jsem se nemohl dočkat, kdy se u nás objeví konečně něco dalšího. Dlouhých sedm let.
Naštěstí nemusím číst Utgrävningen, jak zní původní název Vykopávky, číst ve švédštině, po Motu převzal štafetu Labyrint a krále severské podzemní temnoty nám přivádí v češtině on. A když si o Vykopávce člověk něco přečte, nepřijde mu těch sedm let tak dlouhých.
Anderssonův abažúr je čistě černý
Max Andersson na Vykopávce pracoval osmnáct let. Osmnáct let sbíral své nejpodivnější sny (nechtěl bych mít v hlavě takové peklo) a zpracovával je do životního opusu. Ten čítá celých 380 stran.
Anderssonovy komiksy nikdy nebyly veselé. Vždycky vtipné, ale nikdy veselé. Pro temnotu chodí jako pro cigára do abaldy. Jedna dvě, polít stránku černí a jde se do téru drásat výjevy ze světa, kde světlo představuje nedostatkové zboží, kde naděje chybí úplně a kde radost vydá za výstřednost. Ještě nikdy nebyla deprese tak lehce po ruce.
Ve Vykopávce tohle dohání dále než kdy dříve. Hned po několika stranách se na sebe začnou vrstvit nepříjemnosti a bizarní zvrácenosti a atmosféra houstne. Zkoušeli jste někdy dýchat čistý uhelný dehet? Po stovce stran Vykopávky se tak budete cítit. Ještě nikdy ale nebyla tíseň tak vtipná.
Co se týče výstředností, tady splňuje normu. Najdete jich opravdu obří množství. Právě ty mnohdy představují ona odlehčení ve smetišti lidské duše. Od odepínacích penisů po nejroztodivnější postavy, smrtící gagy plní stránky s velice vysokou frekvencí. A opět, ve svých pokřivených, úchylných vizích čtenáře nikterak nešetří. Na křtu v Praze tvrdil, že nechodí k psychoanalytikovi. Moc dobře ví proč.
Ano, kresba často nepříjemné dusno díla ulehčuje. Ale pokud si tohle myslíte, asi jste ještě nic od Anderssona nečetli. Ve svých kresbách používá víc černé než bílé a veškeré výjevy (zde jeden panel na stránku) črtá důsledně narušeně. Nikomu nenechá nic líbit a zručně vrší v koutech panelů hromady bordelu, lidské končetiny, zdechliny, podivná, nepojmenovatelná stvoření… Tak si říkáte, že budete sledovat hlavně postavy. Inu, věřte mi, to si moc nepomůžete.
Celá snová stavba příběhu začíná v celkem ostrých konturách, ale postupně se bortí. Narativ jde do háje, zůstává centrifuga událostí, z nichž se vám zatočí hlava i žaludek. A jakkoli se hroutí klasická struktura vyprávění, doplňuje tento krok i stránka výtvarná. Stále roztřesenější, čím dál agresivnější a načmáranější (postupně se vytrácí i zneklidňující tvary po krajích stránek; zůstává po nich jen tma).
„Spíš náhodná změť kreseb s erotickým podtextem“
Tady vidím jediný, zato dost zásadní kámen úrazu. Zhruba od půlky nabírá komiks úplně jiný spád, který očividně nevede nikam konkrétně. Zpočátku sledujeme jakýs takýs příběh, který ale končí opravdu jen jako změť snových výjevů. Jistě, takové sny jsou; ale tady to nějak nesedí. Stále zábavné, pořád zneklidňující, ale ve výsledku už trochu moc roztříštěné.
Škoda, protože to docela srazí původní nadšení. Fragmentárnost je krásná věc, i tady, ale v druhé polovině knihy je už trochu nezvládnutá (podivný zlom mezi předposlední a poslední kapitolou?).
Vykopávka je návratem Maxe Anderssona do světa komiksu. A jakkoli gargantuovskou práci, která leckde zakopává, si vzal na svá bedra, stále dokáže čtenáře uchvátit a strhnout, aby chtěl stále více. A když už si neřeknete, že to byl dobrý komiks, rozhodně jej nazvete zajímavým. A to není málo. Co taky čekat od komiksu, o němž Charles Burns řekl, že je to My kind of fun.
Originální název: Utgrävningen
Český název: Vykopávka
Autor: Max Andersson
Překlad: Jonáš Thál
Počet stran: 380
Vazba: Paperback
Vydal: Labyrint, Praha 2016
Doporučená cena: 395 Kč
