Menu
FANZINE.cz
Fantasy knihy, fantasy literatura

RECENZE: Lukjaněnko filozofuje o náboženství ve fantasy knize Chladné břehy

Jan Nohovec

Jan Nohovec

13. 7. 2012

Sergej Lukjaněnko: Chladné břehy (perex)Sergej Lukjaněnko si u nás vydobyl masivní čtenářskou základnu především sérií o Hlídkách, ale že psát umí, dokázal i mnoha jinými knihami. Ty jsou typické důrazem na dobře napsané zápletky a nemálo akce, přestože tu a tam obsahují i filozofický přesah. Tentokrát se autor do filozofie zabral hlouběji – a stejně se mu to povedlo.

Moderní architektura i staré dřevěné bárky se snoubí v novince Sergeje Lukjaněnka. Autor: Milan Fibiger

Občas má člověk prostě pech. Kluzký Ilmar, jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších zlodějů všech dob, který v mládí utekl od teplého místa v měšťanské rodině, aby se mohl živit vykrádáním pokladů starých a opuštěných měst, by o tom mohl vyprávět. Napřed ho při banální krádeži chytí a odsoudí na léta v železných dolech. Pak se na něj usměje štěstí, když zjistí, že ve vězeňském transportu je s ním hoch, s jehož propašovanou dýkou by mohl otevřít zámky pout. A nakonec, když spolu utečou, Ilmar zjistí, že pomocí chlapci se zapletl do záležitosti větší než celá Říše a Církev dohromady.

Ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko psát umí, a tak se není co divit, že i když výchozí situace románu a počáteční fáze zápletky vypadají dost klišovitě, čtenář se do autorových řádků chtě nechtě stejně začte. Několik prvních kapitol, kdy hlavní hrdina spolu s mladíkem utíkají ze Smutných ostrovů, kam je transport dopravil, totiž oplývá perfektně napsanou akcí s příchutí jednoho silně adrenalinového zážitku.

Sergej Lukjaněnko

Ruský spisovatel narozený v roce 1968 vystudoval obor lékař-terapeut v Alma Atě, ale od poloviny devadesátých let se věnuje na plný úvazek psaní knih. První povídka mu vyšla ještě za Sovětského svazu, ale proslavil se až o dva roky později svým prvním románem Rytíři čtyřiceti ostrovů (1990, česky 2012). Do Česka i do mnoha jiných zemí se dostal díky městské fantasy sérii o Hlídkách, jejíž první dvě knihy sloužily jako předloha pro dva stejnojmenné filmy Timura Bekmambetova.

A tohle slušně nastartované tempo Chladné břehy až na několik odpočinkových momentů neopouští až do konce. Třebaže je to vlastně paradoxní: sice se stále něco zajímavého děje a čtenář je nucen hltat stránky jedním dechem, ale komplexní zápletka se rozvíjí jen postupně. Na to, co bude vlastně tématem celé dvoudílné série Hledači nebe, hrdinové přijdou až na konci prvního dílu.

Tak trochu jiné devatenácté století

O to důležitější je, že Lukjaněnko pozvolné rozkrývání tajemství jednoho malého kluka, který Ilmara přivedl do takové mizérie, předem detailně promyslel. Na vývoj celého příběhu má totiž masivní vliv svět, v němž se Chladné břehy odehrávají – jedná se o jakousi verzi devatenáctého století, které se ale dost liší od toho, jež známe my. Vypadá to, jako kdyby autor jednoduše vzal realitu, na několika místech ji ohnul, aby vytvořila přesný opak originálu, a pak už jen sledoval paralely s naším světem a společností.

Čtěte také: Kniha Zemětřas. Cherie Priestová představuje originální americký steampunk

Ve světě Chladných břehů proto celou Evropu zde ovládá jediná Říše, jejíž hlavním platidlem i surovinou je železo. Rigidní společnost stále zůstává rozdělena na čtveřici vrstev počínaje chudinou, přes měšťany a všemocnou Církev, která silně připomíná tu křesťanskou, ale v několika podstatných detailech se liší, až po aristokracii.

Sergej Lukjaněnko: Chladné břehy (obálka)

Všichni šlechtici (a rovněž pár kněží) navíc na rozdíl od chudiny a měšťanů ovládají Slova a tím do Lukjaněnkova románu vnášejí prvek fantasy. Každý, komu bylo Slovo předáno, dokáže na libovolnou dobu uložit množství menších věcí (liší se dle schopností jednotlivce) do Chladu, kde zůstanou zachovány do té doby, než je dotyčný z Chladu opět vyjme – nebo kde zůstanou navždy, pokud majitel zemře a nestihne své Slovo předat někomu jinému.

Filozofie zabalená v akčním příběhu

Chladné břehy jsou napsány v ich-formě, a tak čtenáře příběhem provází sympatický hlavní hrdina Ilmar, který děj tu a tam komentuje – někdy vtipně, ale občas se také blýskne zajímavými filozofickými úvahami. Navzdory svému povolání je totiž pragmaticky smýšlející zloděj (podobně jako většina hrdinů) silně věřící, a to dává autorovi spolu se světem, jenž právě prožívá technologickou revoluci, a tudíž tak trochu připomíná steampunkové kulisy, možnost najít novou perspektivu pro odvěké náboženské otázky a přitom udržet čtenáře zabaveného atraktivní dějovou linkou.

Nová kniha Sergeje Lukjaněnka, jejíž dokončení s názvem Nadchází ráno právě dorazilo na pulty, se řadí mezi ty nejlepší knihy, které kdy autor napsal. Navzdory tomu, že se zápletka rozvíjí pomalu a že by si text zasloužil lepší překlad (slova i skladba vět mnohokrát neladí českým uším), se totiž jedná o román, který má přiměřený spád, sympatické hrdiny, brilantní akční pasáže a docela zajímavou filozofii, které se Lukjaněnko jinak v polovině svých knih vyhýbá širokým obloukem.

Název originálu: Cholodnyje berega
Český název: Chladné břehy
Autor: Sergej Lukjaněnko
Překlad: Pavel Weigel
Obálka: Milan Fibiger
Počet stran: 368
Vazba: vázaná
Rozměry: 120 x 185 mm
Vydal: Triton, Praha 2012
Doporučená cena: 298 Kč

Hodnocení: **** (80 %)

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

RECENZE: Lukjaněnko filozofuje o náboženství ve fantasy knize Chladné břehy

Hide picture