×
FANZINE.cz

Jiří Walker Procházka: Já nejsem krutej. Já jsem jenom upřímnej

Jiří Walker Procházka je rozhodně jednou z nejkontroverznějších postav v české sci-fi a fantasy. Pro ostré slovo nejde daleko a rozhodně všem vždy na rovinu řekne, co si myslí. A to platí i pro rozhovory. Na úžasném Festivalu fantazie jsme si popovídali o jeho členství v porotě Fantastické povídky, o jeho dalších plánech na poli literárním i o poměrech na české SFFH scéně.

JWP spolu s redaktorkou FANZINE.cz Annou Malou. Zdroj: archiv Anny Malé

Motto rozhovoru:

„Snažím se všechno osekat až na kost, abych viděl, jestli to bude i tak fungovat. Takový ty knihy, co mají pět set stránek a víc – ježišmarjá, kdo má tolik času, aby ho moh zbůhdarma takhle prosrat? Devadesát procent toho je stejně jen vata a já při čtení řvu „jděte už s tím do prdele!“

Ken Bruen

Co očekáváte od opětovného členství v porotě Fantastické povídky?

Čekám, že bych mohl zase  najít nějakou novou perlu české sci-fi nebo fantasy. Poslední dobou mám pocit, že všechno stagnuje na  velkorománech a samozřejmě někdy výborných až výtečných  pentalogiích a vícelogiích, ale na druhou stranu, krátký úderný text s nápadem se prostě tak často nevidí. Doufám, že se díky Fantastické povídce zrodí noví autoři schopní psát nápadité povídky s originální zápletkou, prostředím a pointou.

Přečtěte si: Jiří Walker Procházka rád píše věci jinak. O vesmírných kravách, mamutech a cenzuře

Jak hodnotíte kvalitu a úroveň prvního ročníku Fantastické povídky?

Na základě asi tak prvních 50 povídek velice kladně. I když….  Ohledně prvního ročníku jsem napsal asi třístránkovou, víceméně kritickou esej, kterou jsem četl pouze na přednáškách a workshopech, poněvadž jsem se kvůli autorům ani neodvážil  pustit ji ven.  Už jen proto, že si vážím jejich práce, vím, že svým nápadům a textům věnovali mnoho času a práce, ale prostě, jak to už je v každé oblasti lidského snažení, něco se občas nepovede.

Těšíte se na soutěž? Na chvíle, kdy se budete prokousávat hromadami nového materiálu?

Úplně upřímně – těším. Objevuji rád nové věci, nové texty, nové autorky a autory. A tohle je jedinečná příležitost. A s tím prokousáváním to mám trošku jinak…

Díky tomu, že už jsem starý kmet nad hrobem, můžu zcela zodpovědně říct, že po třech čtyřech odstavcích, když to je hodně velký průser, případně po dvou stránkách, když to je o něco menší průšvih, poznám, jestli to má vůbec cenu číst dál.

Když je špatný příběh, dialogy jak z televizních estrád a nebo se tam, nedejbože, vyskytují gramatické chyby, tak končím. To je jako hodnotit barák bez základů nebo bez střechy. To prostě nejde. A když si někdo plete y/i nebo mě/mně, nebo je mu lhostejná shoda podmětu s přísudkem, tak by podle mě neměl psát vůbec nic. Ani esemesky.

Do poroty zasednete společně s Františkou Vrbenskou, Vlado Ríšou a Josefem Pecinovským. O kom si myslíte, že bude v této skupině nejvíce dominovat a bude mít největší vliv na konečný verdikt?

Já. Mám totiž nejsilnější hlas a ostatní se budou určitě bát o sluchové orgány.

Čtěte také: Čtyři autoři Agenta JFK zasednou v porotě literární soutěže Fantastická povídka

Josef Pecinovský zasedne v porotě literární soutěže po 23 letech. Myslíte si, že se se svou rolí po tak dlouhé době sžije snadno?

Josef Pecinovský s tím nebude mít problémy, protože je to chytrý a talentovaný chlap, kterého si vážím od dob, kdy psal svý první věci. A pro jeho talent a literární řemeslo jsme ho také pozvali do projektu Agent JFK. Autoři povídek ho jistě budou mít mnohem radši než mě, protože Pepa je hodný a uznalý a jejich práci velice ocení.

Já zase prostě razím zásadu:  Chceš se něco naučit? Chceš se něco dozvědět? Tak nesmíš bejt samolibej a urážlivej cimprlich. Hotovo. Tečka. Takhle mě učili mistři jako třeba Ondřej Neff. Takhle učil mistr Nevěstu v Kill Bill. Kdo na to nemá, ať si píše doma na zdi záchodu.

Čtyři porotci Fantastické povídky s redaktorkou. Zdroj: archiv Anny Malé

Jakou hodláte v porotě zaujmout roli? „Hodného strejdy“, „vždy kritizujícího“, „věčného flegmatika“ nebo někoho úplně jiného?

Já jsem v tomhle parchant. Jen blouznivci a naivky čekají, že se budu rozplývat nad každou kravinou! Na to ať si osloví svoje babičky, tetičky a kamarády, že? Pokud se snažím poctivě číst nějaký text, tak poté každému poctivě řeknu, co si o tom myslím. A tímhle zároveň chci zdůraznit, že opravdu absolutně podporuji začínající autory, právě proto je „sprdávám“. Když si někdo uvědomí, že to čtu a připomínkuju proto, abych mu pomohl, tak vyroste třeba i sám před sebou. Už jen tím, že přijme a pochopí kritiku, uvědomí si svý chyby a začne konečně psát pořádně. Což je můj cíl.

A teď z trošku jiného soudku. Na svých internetových stránkách osobitým způsobem uvádíte, že, cituji: „Hemingway, Ken Bruen a Raymond Chandler jsou bozi“. Čím vás tak uchvátili?

Spisovatelé, které jste jmenovala, to jsou právě lidé, kteří mají velice úporný, dokonalý, jednoduchý a tím i geniální styl. Například Hemingwayova stavba textu vypadá úžasně. Má třeba tři stránky dialogů, kde má pár uvozovacích vět typu „řekl“ nebo „odpověděl“, nic jiného. Žádný podělaný „nadšeně vykřikl“ nebo „zběsile zavyl“. To jsou hrůzy a používají je i profíci, ostudy! A pak má Hemingway tři souvislé odstavce popisů cesty krajinou – a čtenáře to nenudí. Protože on na rozdíl od 99 % dnešních pisálků uměl psát.  Nádherně, s citem, střídal rytmus textu a to mnozí autoři dneska neumí, dokonce ani ten rytmus vlastního textu nevnímají. Cpou tam dialogy, z nichž každý hovořící žvaní deset odstavců, popisy roztahují na dvanáct odstavců, prostě vata, vata, vata, a většina knih končí bez konce. Ne záměrně, ale ti profíci  prostě neuměj ani uzavřít příběh, nezvládají nápadité pointy, závěrečné zvraty a šokování čtenáře. Proto raději píšou ty ságy. Tam se konci vyhnou do tý doby, než sami umřou.

Máme pro vás také exkluzivní rozhovor s Josefem Pecinovským

Vaší poslední knihou byl povídkový sborník Druhý krok nikam a Dlouhý černý úsvit, již 27. kniha ze série o agentu JFK. Co, případně kdy, plánujete dál? Román, povídky…?

Ono se to už prozradilo, bylo to v Pevnosti i v rozhovorech s krásnými knihovnicemi (viz  YouTube). Teď jsem se rozhodl, že na pár let opustím sci-fi. Vyzkoušel jsem si, občas jako vůbec první, kyberpunk, fantasy, space operu (Hvězdní honáci, pozn. redakce), založili jsme s Mirkem Žambochem první  akční řadu – nikoli sešitovou, ale knižní – Agent JFK, pak jsem si dal i pár hororů, libreto i písňové texty k dětskému muzikálu Malý princ, nějakou dobu jsem psal i pro Novu, začátky Ulice. A tak jsem si nedávno řekl, že zkusím něco jiného – a to s nadanou a psavou a chytrou Klárkou Smolíkovou, což je moje spoluautorka, a píšeme rovnou celou detektivní sérii.

Nebojíte se, že detektivku Vaši fanoušci nepřijmou? I když ji píše sám enfant terrible české SF,  JWP?

Nechci to zakřiknout, ale ohlasy na conech  i besedách a samozřejmě v hospodách s lidmi z oblasti SFFH jsou zatím více než kladné. Reakce je zprvu stejná: šok, následovaný myšlenkou – aha, JWP si zas dělá srandu. Ale když pak popíšu, jak s Klárkou Smolíkovou dohromady dáváme text, zápletky, faktografii, citace – a například jen text sám o sobě je již samotnou formou  nestandardní (nebudu prozrazovat). A nebo když se zmíníme, že se nejedná o jednu detektivku, ale o celou knižní sérii se stejnými protagonisty, tak potom už se jen zaujatě debatuje o pojetí detektivky, zda více či méně hard-boiled, více či méně mého oblíbeného brutálního násilí. A to vše spojené s dokonalou ich-formou hrdinky Weissové, kterou Klára napsala tak, že dosud většina sci-fistů se dokonce přede mnou (!) odváží říct, že Klářina postava a její ich-forma je lepší. Tak tohle mě fakt upřímně těší. Mám spoluautorku lepší než já – a to moc lidí není! Muhehe!

A kromě oné očekávané detektivky? Ostatně, jak se bude jmenovat první kniha?

První detektivní případ se odehrává v Táboře, v letošním roce, a jmenuje se Mrtvá šelma. Tak mluví Ferdinand I. Habsburský o Janu Žižkovi a s respektem uznává, že ta mrtvá šelma ještě po stech letech straší živé. Druhý případ je zasazen do Kutné Hory, jedny z hlavních „rolí“ bude hrát proslulá kostnice a stříbrný důl Osel, a tenhle díl se bude jmenovat Stříbrná iniciála.

Kromě téhle detektivní série ještě plánuji dopsání kyberpunkového cyklu Rox ‘ n‘ Roll (který jsem začal psát v roce 1987) a pořád je ve hře KenWood III, “Prsten chána El-Abíla“, což zní jako legrace, ale fakt je pořád ve hře.

Nepřehlédněte ani exkluzivní rozhovor s Vladem Ríšou

Nelezou Ti na nervy mlaďasové, jak s láskou nazýváš mladší účastníky a zejména účastnice conů?
Ne, že mi lezou na nervy, oni mi ty nervy spravují, vyhlazují, zpevňují, prostě kvůli nim jezdím na cony! Nekecám! Já když vidím i některé mladší spisovatele, než jsem já, jak se neumí normálně bavit s nadšenýma holkama nebo klukama a raději někde u tzv. stařeckých VIP stolů rozebírají svá veledíla – a vše, co jim nesedne do jejich vyhaslého, dávno odkecaného obzoru, to je pro ně urážlivé a nehodné ni pohledu či zmínky, tak naopak já jsem šťastnej, když si můžu na přednáškách a nebo například ve Vočích pokecat s normálními mlaďasy. Měl bych jim ale častěji platit pivo – za omlazovací mozkovou kůru. Jste skvělá generace, sebevědomá, přímá a upřímná.  Mohu na vaši počest jen hlasitě zvolat –  hurá!  A JWP nekecá!

Máte ze světové fantasy a sci-fi nějakého favorita? Učinil jste nějaký zásadní objev autora, jehož kvality nebyly zatím náležitě doceněny?

Já kromě Neila Stephensona, kterého považuji za jednoho z nejlepších SF autorů vůbec, a Williama Gibsona v podstatě ze současných autorů sci-fi a fantasy nikoho moc neznám. Ale vlastně ještě jednoho – v poslední době se objevila jedna překvapivá bomba, Není cesty zpět od Michaela Marshalla Smithe. Kupodivu nešlo jen o akční nářez, jak to v první třetině vypadalo, ale o našlapanou věc plnou přemýšlení a náznaků filosofie, která mi, kupodivu, vůbec nevadila.

JWP se účastní také mnoha domácích conů. Snímek je z Coniáše 2011. Autor: Jan Pohunek

Kde vás mohou čtenáři do konce roku ještě potkat? Chystáte se na nějaký další con?

Teď jsem pozvaný na Advik (26.-29.7., pozn. redakce), potom samozřejmě počítám „moje“ klasické cony, což je FénixCon v Brně (7.-9.12.), IstroCon a Comics Salón Roberta Žitňana (obojí 21.-23.9.) v Bratislavě. A pak pochopitelně pražské cony, jako je Coniáš (15. 9. v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí). Vůbec, akcí v téhle knihovně se účastním takřka pravidelně. A pak všechny cony Vaška Pravdy, ať už v Praze nebo v Chotěboři. Je toho dost a potkávám tam spoustu vynikajících fanoušků, čtenářů, psavců, vydavatelů, zamindrákovaných až odporných kritiků, a zaplaťpánbůh minimum pseudoinťoušů, kteří by tam stejně nepřežili ani hodinu (o to bych se postaral osobně) – a k tomu navíc ještě moc krásných autorek a nádherných šéfek webů a usměvavých recenzentek… Prostě fajn společnost.

Jaká je nejšílenější věc, kterou byste si v životě chtěl vyzkoušet?

To, co jsem si v životě už vyzkoušel, to bylo dost šílených věcí na jeden život, to mi věřte.  Ale kdyby mi někdo hodný zaplatil krátký výlet do vesmíru s cestovní kanceláří, která pořádá výstupy na orbit trvající třebas jen půl hodiny, tak do toho bych šel, mrknout se za humna. A opravdu, nejsem náročný, těch 400 – 500 kilometrů nad Zemí by bohatě stačilo.

Děkuji vám za rozhovor, kontroverzní a vulgární JWP!

Naopak… Já děkuji za rozhovor  vám, Aničko. Byla jste dokonalá, ostatně jako FANZINE.cz, pro který to píšete.  A zdravím všechny čtenáře vašeho webu, to je jasný!



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..