×
FANZINE.cz

RECENZE knihy Johna Steinbecka Na východ od ráje

Dnes už, především pak v zemi jako Česká republika, čte Bibli málokdo. Mnoho z nás ji má doma a desítky let si opakuje, že si ji někdy přečte – a nikdy to vlastně neudělá. Pak jsou tací, kteří to zkusí, a selžou. Tací, kteří si vybírají jen ty nejznámější příběhy. A protože je rozdíl mezi přečtením a čtením, jsou tu někteří, kteří ji přečtou, aniž by ji vlastně skutečně četli. Přesto jsou v ní příběhy, které zná každý z nás a které každý považuje za silné. Jedním takovým je historie bratrovraždy. Bratrů Kaina a Abela. Ta také posloužila jako jeden z inspiračních zdrojů Steinbeckova opusu magnum Na východ od ráje.

Adam a Charles Traskovi se narodili společnému otci s těžko čitelným emocemi ve státě Connecticut. Výmluvný Samuel Hamilton se svou upjatou ženou připluli do Salinaského údolí v Kalifornii ze zeleného Irska. K tomu došlo před mnoha, mnoha lety. Ale tím příběh začíná. Vzápětí se vydává mapovat stezky těchto dvou rodin klenoucí se nad několika generacemi. To, že se tyto cesty kříží, asi nikoho nepřekvapí. To, kolik nám toho mohou říci nejen o tehdejší, ale i dnešní společnosti, možná už ano.

John Steinbeck
John Steinbeck (1902- 1968) je považován za jednoho z největších amerických spisovatelů první poloviny dvacátého století. Pocházel z kalifornského městečka Salinas, nedaleko Monterey, a v této oblasti se také odehrává mnoho jeho příběhů. Studoval anglickou literaturu a historii na univerzitě ve Stanfordu, studia však nedokončil. Vystřídal řadu povolání a poté se začal věnovat literární činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří Pláň Tortila (1934), O myších a lidech (1937), Hrozny hněvu (1939), Na Plechárně (1945) či Na východ od ráje (1952). V roce 1962 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Kronika běžné rodiny. Dovedete si představit méně slibný literární útvar, bavíme-li se o zápletkách a napětí? Ne, počkat, z opačného konce. Kronika běžné rodiny. Dovedete si představit slibnější literární útvar, bavíme-li se o možnosti vystihnout směřování každého z nás?

Steinbeck považoval Na východ od ráje za svou životní knihu. Věnoval ji svému agentovi, ale psal ji pro své syny. Stejně tak ji psal sám pro sebe, jako knihu, kterou si vždy chtěl přečíst.

V mnohém Na východ od ráje připomíná Steinbeckovy předchozí knihy. Podíváme-li se na další z jeho velkých románů, Hrozny hněvu, najdeme mnoho společných styčných bodů – skrze popis nějaké osoby popisuje celou společenskou situaci, do úst hrdinů vkládá vlastní slova, zaměřuje se ty, kteří by jinak byli přehlédnuti, a popisuje nejen jejich kratochvíle, ale nelístostně i jejich rozsáhlá utrpení.

Věta, kterou Steinbeck o Na východ od ráje prohlásil – Má v sobě všechno, co jsem se za ty roky byl schopen naučit o svém řemesle – by se tak zdála velmi výstižná, přesto je však i zavádějící. Jde v Steinbeckově bibliografii o přelomové dílo i tím, jak se těmto vlastním schématům příčí. A zdaleka nejen tím, že protagonisté knihy mají peněz jako želez, ale především značným posunem či rozvinutím své osobní filozofie.

Ve svých předchozích knihách Steinbeck propadal až fatalismu – postavy byly od začátku odsouzeny ke svému krutému konci a jakkoli se mu vzpíraly, slitování ne a ne přijít. Hrdinové Na východ od ráje vyjedou po též trati, ale jejich autor se nečekaně přikloní ke svobodné vůli. Každý z nás je předurčen jít ve šlépějích svých rodičů a opakovat též chyby, ale každý z nás má také vůli zapřít se a dát svému předurčení co proto. Steinbeck ve svých padesáti letech objevil jednu z nejmocnějších substancí v dějinách lidstva – naději.

Na východ od ráje představuje právě takový návod. Biblický příběh Kaina a Abela se v knize objevuje v mnoha paralelách a stránky působí především jako paralela k oslavě svobodné vůle. Pocity viny a s nimi se pojící potřeba sebezničení, souboj dobra a zla, a to, jak těžko to všechno vlastně lze rozpoznat. Jak moc je dobrá vůle vrtkavá. V jednom z rozhovorů vkládá do úst jednoho ze svých filozofů slova „Poslední zlozvyk, kterého člověk nechá, je nejspíš radit někomu.“ Steinbeck se tohoto zlozvyku stále nezbavil a Na východ od ráje je jeho největší ukázkou. Bohudík. Knihu, kde by se lépe snoubila temnota se světlem a radost s utrpením, byste těžko hledali.

My jsme děti Kainovy. Člověk je jediný živočich s pocitem viny

Tuto svou apologii vlastního vědomí zakládá především na onom krátkém příběhu z Knihy knih a na tom, jak může jeho překlad pozměnit celé vyznění. Zatímco v jedné verzi Bůh Kainovi nařizuje, aby vládl nad hříchem, v jiné mu věští, že nad ním vládnout bude. Steinbeck (nebo, podle nějakých zdrojů, jeho agent Pascal Covici) tedy nahlédl do originálu a našel tam hebrejské slovo timšel, které vykládá jako můžeš. Můžeš nad hříchem vládnout, uvážíš-li tak za správné. A právě tohle slovo představuje tak mocný základní kámen; odhalení, které každého z nás, synů Kainových, převálcuje a může se stát jeho osobním krédem.

Zde se ale sluší podotknouti, že si Steinbeck slovo timšol, jak by měla jeho transkripce znít, vykládá značně po svém. Ačkoli někteří znalci hebrejštiny připouštějí, že je takový výklad možný, pochybují o něm, a naprostá většina znalců jej zcela popírá. Styčný bod, základní prvek celého směřování románu, se tak zdá znehodnocený, neplatný. A jak říká Steinbeck na jiném místě: „Při pádu bohů je jisté jenom jedno – neklesnou jenom o kousek, ale zřítí se v troskách“. Ale zůstává na čtenáři, jak tohle přijme: Buď ty trosky nechá ležet v blátě jako faleš a chybu, nebo se nad ně povznese a vezme celé timšel za autorovu osobní, hlubokou věst. Anebo bude pracovat s tím, že takový výklad není vyloučený. Jsem zde na Steinbeckově straně a říkám, že si vybrat může každý. (poznámka číslo 2: Člověk podle Bible není potomkem Kaina, ale třetího bratra Setha)

Mluvíme-li o překladu, nelze nezmíniti kongeniální a již klasický překlad Františka Vrby. Vrbova mluva plyne jako kalifornské říčky a k danému tématu vyloženě sedí. Přenáší vás do údolí, kde jako by se čas zastavil. Nutí vás zamilovat si ty úchvatné postavy, kruťase ai vesnické životní filozofy. Naslouchat s úžasem a touhou zapamatovat si některá z těch moudrých slov. Škoda pak ojedinělých zaškobrtnutí jako na straně 250, kde se autor zdá hovořit o strychninovém výtažku z vraního oka. Protože vraní oko neobsahuje žádný strychnin, nedalo mi to nevytáhnout z knihovny původní vydání, a nenahlédnout do něj: A za prvé se nejedná o strychninový výtažek, ale o pouhou blíže nepopisovanou tinkturu, a za druhé nejde o vraní oko, ale o kulčibu dávivou (která strychnin ale obsahuje). Co vedlo k takovému překladatelskému posunu, by mne skutečně zajímalo, a jen doufám, že nepozorovaně podobných přešlapů neproniklo více.

Existují knihy, o kterých slýcháte ve školách a mezi učenci, a které nepřinesou nic než zklamání. Ale vyskytují se i knihy, které se pak stanou vašimi životními souputníky; které si v knihovně vystavíte na čestné místo a každých několik let neodoláte tomu, abyste je opět otevřeli. Neotřesitelným zástupcem druhé skupiny je Na východ od ráje. Hluboký a silný příběh, který se pro mnohé může stát novodobou Biblí.

Originální název: East of Eden
Český název: Na východ od ráje
Autor: John Steinbeck
Překlad: František Vrba
Počet stran: 575
Vazba: Pevná
Vydalo: Alpress, Frýdek-Místek 2020
Doporučená cena: 329



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..