Michel Houellebecq rozhodně nejvíce proslul jako romanopisec. Již předtím ale psal básně a angažoval se na poli kinematografickém. Kromě toho sem tam koketuje i na poli hudebním, viz album Présence humaine. A svou kariéru odstartoval monografií H. P. Lovecrafta. Ale vše, co tvořil, sloužilo víceméně jako platforma k šíření autorových názorů a myšlenek – není tedy divu, že stejně zevrubně, ba možná ještě zevrubněji, se Houellebecq věnuje psaní esejů. První sebranou knihu Houellebecqových esejů vydává v češtině nakladatelství Vyšehrad.
Kniha nazvaná Eseje, jak ostatně dodává v ediční poznámce redaktorka, může klamat názvem. Ano, z velké části ji plní eseje, ale najdete tu i osobitou motivační příručku, glosy, rozhovory a především novelu Lanzarote. Eseje tak Houellebecqa nejen představují jako esejistu, ale především potvrzují českým čtenářům jeho statut všestranného umělce a intelektuála.
Michel Houellebecq
Michel Houellebecq se narodil v roce 1958 na ostrově Réunion. V literárních kruzích se pohybuje od svých dvaceti let. Již jeho první román Rozšíření bitevního pole (1994) rozdělil čtenáře na autorovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce. Po vydání románu Platforma (2001) byl obviněn z rasové nenávisti. Za román Mapa a území obdržel v roce 2010 Goncourtovu cenu. Platí za jednoho z nejvýraznějších a zároveň nejúspěšnějších autorů současnosti. V roce 2005 navštívil Festival spisovatelů Praha.
Celou knihu otevírá jakási parodie na motivační příručku, jak se stát dobrým spisovatelem. Ne úspěšným, ale dobrým. Nihilistický monolog autorovi odsýpá a především plní stránku za stránku černým humorem, který se autorovi zdá nejvlastnějším. Text nazvaný Zůstat naživu, který jsme si kdysi mohli přečíst již v týdeníku A2, nakopává tempo hned ze začátku knihy, a lepší otvírák si lze jen těžko představit.
Následující eseje potvrzují fakt, že Houellebecq je neuvěřitelně inteligentní autor s úctyhodným přehledem jak v kultuře, tak i v sociologii, filozofii i fyzice. Nebo tak alespoň působí. Jeho styl je přesvědčivý a profesionální. A také vtipný, neboť Houellebecq se svého cynismu drží jako klíště.
Tyto eseje navíc odpovídají na otázku, nakolik Houellebecq skrze své postavy mluví sám za sebe. To se dalo čekat, ale mít to doložené v tak artikulované a komplexní podobě dává fanouškům nové možnosti, jak na Houellebecqovy romány pohlížet.
Je vedlejší – a do recenze to nepatří – nakolik s Houellebecqovými názory souhlasíte, nebo ne. Jakkoli si s ním můžete notovat, když tne do živého, a výskat radostí a souzněním, nebo nakolik si budete říkat, že je idiot či zabedněný, zakomplexovaný samožer. Důležité je, že své vývody většinou vystavuje na bohatých rešerších a na prozkoumaném pozadí. Tak to má vypadat, a zde to dokládá.
Tedy, je potřeba si všimnout slovíčka většinou. Několikrát bohužel, na příklad v glose o americkém konzumu Zpráva z mise: mířit přímo na střed, na nějaké důkazy či podklady rezignuje. Jde sice o jedno z jeho častých témat, ale přestože si dovolím o mnoha částech glosy tvrdit, že jsou trefné a vtipné, strhává ji tím na pouhé mrmlání Francouze ve středním věku o tom, jací jsou všichni Američané naprostí idioti. Laciné, zjednodušující a povrchní. Naštěstí neupadá do takové povrchnosti a zjednodušování často, ale upadá-li, upadá rovnou, dovolím si říci, na hubu.
Další část knihy tvoří trojice rozhovorů doplněná o jeden dopis. Houellebecq se vyjadřuje o dopadu svých románů a motivacích, objasňuje a vykresluje pozadí a své výchozí pozice. Zde asi mnoho neřekne lidem, kteří by se skrze Eseje setkali s autorovou osobou poprvé, ale pro houellebecqofily mohou rozhovory tvořit opět hodnotné artefakty.
Poslední zhruba čtvrtinu knihy zabírá padesátistránková novelka Lanzarote. Čeští čtenáři mají tedy možnost zachytit Houellebecqa poprvé i v tomto literárním útvaru.
Lanzarote připomíná trochu jakousi zprávu z cesty, možná reportáž, nebo odpověď na otázku učitelky: Co jste dělali o prázdninách?
Nebojte se štěstí, neexistuje
Novela představuje Houellebecqa naprosto typického a monotematického. Trochu zanadává na konzum cestovního ruchu, na blbost vlastně celého lidského pokolení, nezapomene vyzdvihnout blbost Američanů, otře se o náboženství a sekty a podrobně popíše sex se dvěma německými (skoro)lesbami. V mnohém zde nastavuje schémata, jež později opět využije v Platformě a Možnostech ostrova.
Oproti Možnostem ostrova mu ale Lanzarote nedrží tak dobře pohromadě. Dovede být cynicky vtipný, ale rozpadá se na kusy, na osamocené výkřiky, z nichž jen málokterý nakonec zarezonuje. Působí snad příliš lacině, především co se erotické linky týče, motivace postav také působí příliš prostě, archetypálně a uměle. Alan Beguivin, Houellebecqův nadaný překladatel, nazval v rozhovoru pro Lidové noviny Lanzarote skicou k Platformě; tak by Lanzarote jakž takž fungovalo, ale neobstojí už jako samostatná novela.
Lanzarote nepomáhá ani schematická příběhová linka, která se plácá na místě, aby ji autor nakonec uťal těžkopádným shrnutím následujících událostí, a která nemá ve své zmínkovitosti šanci obstát jako dějový oblouk.
Samotný konec působí rozpačitě i v jiném ohledu. Houellebecq je zapřísáhlý cynik a odpůrce jakéhokoli sektářství, ale v Lanzarote se podezřele mírní, co se Raeliánského hnutí týče. Vše, co během příběhu ale popisuje, jsou fakty. O to více působí závěr, v němž se mu nepříčí na církev hodit vyfabulovanou a ničím nepodloženou pedofilii, jako by se za to zastyděl, a rozhodl se rychle a slepě začít plivat, aby jej snad někdo považoval za někoho jiného. Vzhledem k tomu, jak se samotné hnutí vůči pedofilii vymezuje, se to ani nezdá fér a trochu to již tak slabý konec strhává ještě níže. No tak, Micheli, vždyť ty máš přece na víc.
Přestože ta nejočekávanější část souboru nazvaného Eseje, Lanzarote, platí za tu současně nejslabší, jako celek jde o velice hodnotnou knížečku. Autorovým fanouškům prohloubí vhled do jeho románů a jeho celkového filozofického pozadí a stvrdí Houellebecqovu pozici spisovatele až nebezpečně inteligentního. Ty ostatní donutí zamyslet se nad mnoha věcmi, které brali jako samozřejmost, a nahlédnout na ně z jiných úhlů, nebo objevit témata, jež vůbec nebrali v potaz. A možná přehodnotit svá východiska. Rozhodně by českému trhu pomohlo více Houellebecqových esejů; na poli žurnalistiky současných romanopisců byste jen stěží hledali další takový talent.
PS: Nemohu si dovolit nezmínit, že zkomolit autorovo jméno na hřbetu knihy je nakladatelský šlendrián téměř fatálních rozměrů. Navíc: Kdyby někdo zkomolil „Houellebecq“, nedivím se; když někdo zkomolí „Michel“ na „Michael“, praští to do očí každého.
Název: Eseje
Autor: Michel Houellebecq
Překlad: Alan Beguivin
Počet stran: 208
Vazba: Paperback
Vydal: Albatros Media – Vyšehrad, 2020
Doporučená cena: 249 Kč
