RECENZE: Orgasmus Franka Millera v módní novince Teror ve jménu víry

Teror ve jménu víry je nejkontroverznějším dílem autora komiksů Sin City, 300 nebo Návrat temného rytíře Franka Millera. Natolik komentovaným, že toho od té doby Miller zas tolik neudělal, rozhodně nic tak velkého. Nyní můžeme Teror zažít i my, čeští čtenáři.

Při honičce plné deště a touhy přijde výbuch. Pak další. A další a další. Vypadá to na teroristické útoky (rovná se zde muslimské, ehm). Den, který prostě musel nastat. Přichází čas vyhlásit všem Arabům svatou válku plnou zabíjení a… ehm, plnou zabíjení.

Co se týče odstavce se shrnutím děje, je trochu rozvleklý. Celý příběh by se vlastně dal popsat několika pouhými slovy: Supráč kydlí arabáče. A ne, není to zlehčení.

Frank Miller nikdy neservíroval nějak promyšlené příběhy (koho by oslnila Drsná škola, nebýt Darrowa?), ale v Teroru ve jménu víry dosáhl tento primitivismus extrému. Jednoduchoučká, přímočará a povrchní povídačka o teroristickém spiknutí už neobstojí, chybí jí epičnost 300 nebo hutná atmosféra Sin City.

Teror ve jménu víry bývá proklínán, protože jde o kontroverzní islámofobní dílo. V komiksu najdete několik předsudků plných keců, několik žvástů k vysmátí a trochu u vás možná předpojatý Miller klesne a řeknete si, že tohle je Teror ve jménu Millerovy víry, ale nakonec jde (v ČR především v dnešní době) o dobrou reklamu.

A řeči o patriotické propagandě jsou zde sice na místě, ale rozhodně nejde o nic tak extrémního. Na internetu, na ulicích, v hospodě, všude narazíte na mnohem hrubší xenofobii, komiks má trochu přehnanou pověst. Naštěstí. Miller svůj brainwash alláhudík nakonec držel trochu na uzdě.

Komiks měl původně být příběhem Batmana. A minimálně úvodní část, kde hlavní hrdina s imbecilní přezdívkou Správkař honí kočičí ženu, s níž následně flirtuje a miluje se s ní, tak působí. Jako naivní Batman včetně jeho nejhloupějších neduhů (právě úvodní část je sama obřím klišé). Ostatně k tak jednoduché storce aspoň sedí hlášky, jež jako by se vší heroickou trapností psalo dvanáctileté dítě.

Pokud je příběh tak slabomyslný i když se oprostíme od předsudků, proč takový potrat vůbec kupovat? Protože jde o Millerův vrchol. Vzal styl Sin City a dotáhl ho do vrcholu. Právě úvodní část plná celostránkových výjevů, kde Millerův všudypřítomný déšť přímo drásá stránky, trhá kontury na cáry, drtí listy, vše nemilosrdně deformuje do bezcitných direktů trhající černou a bílou, vám vezme dech. Vezme, a na jeho místo vám do očí chrstne kyselinu a vy budete ohromeně zírat, co to do hajzlu je. A co to je? Je to něco tak úžasného, že kvůli tomu stojí i ten plytký plivanec příběhu za koupi.

Jste pro umění ochotni odpustit ideologii?

Že občas budete muset zírat déle, abyste vůbec pochopili, co to na tom obrázku je? To nic jeho dravé síle nebere.

Bohužel už časem začne Miller nejspíš spěchat a kromě pár umně využitých komiksových prvků jako prázdná okénka už se z druhé poloviny na zadek neposadíte. To mu ale všichni pro kulervoucí úvod promíjíme.

Příběh, s kterým byste nanejvýš tak dementovi vytřeli prdel. Stránky, které se dají považovat za kousky opravdového umění nejvyšší třídy. Kdosi perfektně popsal tento rozporuplný komiks jedinou větou: Dílo, které přečtete za pár minut, ale budete do něj koukat dlouhé hodiny.